1 Afs 117/2013 — Nejvyšší správní soud

25 Af 8/2019- 47 - text  18 25 Af 8/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Zory Šmolkové a JUDr. Daniela Spratka, Ph.D., ve věci žalobce: Den Braven Czech and Slovak a. s. se sídlem Úvalno 353, 793 91 Úvalno zastoupený advokátem JUDr. Ondřejem Lichnovským se sídlem Palackého 151/10, 796 01 Prostějov proti žalovanému: Generální ředitelství cel se sídlem Budějovická 7, 140 96 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 12. 2018, č. j. 57493-5/2018-900000-314, ve věci uložení cla, takto: I. Rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 5. 12. 2018, č. j. 57493-5/2018-900000-314 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 11 228 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Ondřeje Lichnovského, advokáta se sídlem Palackého 151/10, 796 01 Prostějov. Odůvodnění: Žalobní body: 1. Žalobou došlou zdejšímu soudu dne 5. 2. 2019 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 12. 2018, č. j. 57493-5/2018-900000-314 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti rozhodnutím Celního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 27 3. 2014, č. j. 1364-32/2014-570000-51, 1364-33/2014-570000-51, 1364-34/2014-570000-51, 1364-35/2014-570000-51, 1364-36/2014-570000-51, 1364-37/2014-570000-51, 1364-38/2014-570000-51, 1364-39/2014-570000-51, 1364-40/2014-570000-51, 1364-41/2014-570000-51, 1364-42/2014-570000-51, ze dne 28. 3. 2014, č. j. 1364-43/2014-570000-51, 1364-44/2014-570000-51, 1364-45/2014-570000-51, 1364-46/2014-570000-51, 1364-47/2014-570000-51, 1364-48/2014-570000-51, 1364-49/2014-570000-51, 1364-50/2014-570000-51, 1364-51/2014-570000-51, ze dne 31. 3. 2014, č. j. 1364-52/2014-570000-51, 1364-53/2014-570000-51, 1364-54/2014-570000-51, 1364-55/2014-570000-51, 1364-56/2014-570000-51, 1364-57/2014-570000-51, 1364-58/2014-570000-51, 1364-59/2014-570000-51, 1364-60/2014-570000-51, 1364-61/2014-570000-51, 1364-62/2014-570000-51, 1364-63/2014-570000-51, ze dne 1. 4. 2014, č. j. 1364-64/2014-570000-51, 1364-65/2014-570000-51, 1364-66/2014-570000-51, 1364-67/2014-570000-51, 1364-68/2014-570000-51, 1364-70/2014-570000-51, 1364-71/2014-570000-51, 1364-72/2014-570000-51, 1364-73/2014-570000-51, 1364-74/2014-570000-51, 1364-75/2014-570000-51, 1364-76/2014-570000-51, 1364-77/2014-570000-51, ze dne 2. 4. 2014 č. j. 1364-78/2014-570000-51, 1364-79/2014-570000-51, 1364-80/2014-570000-51, 1364-81/2014-570000-51, 1364-82/2014-570000-51, 1364-83/2014-570000-51, 1364-84/2014-570000-51, 1364-85/2014-570000-51, 1364-86/2014-570000-51, 1364-87/2014-570000-51, 1364-88/2014-570000-51, 1364-89/2014-570000-51 a ze dne 3. 4. 2014, č. j. 1364-90/2014-570000-51 (dále jen „prvostupňová rozhodnutí“) tak, že tato byla změněna. 2. Žalobce v žalobě vyčítal napadenému rozhodnutí předně nezákonnost spočívající v nesprávném právním posouzení věci. To mělo spočívat v tom, že žalovaný nezrušil rozhodnutí Celního úřadu Moravskoslezského kraje, ačkoli již došlo k uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně. Tuto prekluzi zdůvodňoval žalobce rozdílně pro ta rozhodnutí, která byla výsledkem řízení zahájených podáním celního prohlášení před 1. 7. 2011, a pro ta zahájená po tomto datu. Ohledně prvně uvedených žalobce uvedl, že v době jejich vydání nevyužíval český právní řád možnost danou mu čl. 221 Nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (dále jen „starý celní kodex“), prolomit lhůtu tří let pro stanovení cla. Obecná tříletá lhůta pro stanovení cla pak již uplynula. Žalobce nesouhlasí s konstrukcí použitou žalovaným, kdy tato chápe desetiletou lhůtu dle ustanovení § 148 odst. 5 z. č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění účinném před 1. 7. 2011 (dále jen „d. ř.“) jako úpravu, o které hovoří čl. 221 starého celního kodexu. Žalobce má za to, že toto ustanovení na případ žalobce nedopadá. Konstrukce má dle žalobcova názoru vytvořit zdání, že český právní řád před 1. 7. 2011 obsahoval úpravu speciální (delší nežli tříleté) lhůty dle čl. 221 starého celního kodexu, ačkoli tomu tak nebylo. Toto dle žalobce dokládá i textace důvodové zprávy k zák. č. 104/2011 Sb. (kterým byl s účinností k 1. 7. 2011 novelizován zák. č. 13/1993 Sb., celní zákon – pozn. soudu), která výslovně uvádí, že takovou speciální lhůtu: „celní zákon, daňový řád a ani jiný národní právní předpis neobsahuje.“ 3. Ohledně druhé skupiny prvostupňových rozhodnutí, těch, které byly vydány již po účinnosti zák. č. 104/2011 Sb. a tedy v době, kdy již zák. č. 13/1993 Sb., celní zákon, obsahoval ustanovení o speciální desetileté lhůtě ve smyslu čl. 221 starého celního kodexu, žalobce uvedl, že ustanovení čl. 221 starého kodexu je třeba vykládat jako výjimku z pravidla restriktivně. Použití speciální lhůty, upravené po zmíněné novele ustanovením § 265 zák. č. 13/1993 Sb., ve znění od 1. 7. 2011 do 31. 1. 2012 (dále jen „celní zákon po novele“) není podle žalobce na místě. Krom žalovaným uváděné dvojice alternativ skutkového stavu, kde každá obsahuje čin, pro nějž by mohlo být zahájeno trestní řízení, a tedy i splněna podmínka speciální lhůty, totiž existuje alternativa, která by trestný čin neobsahovala a jejíž existenci žalovaný zcela pominul. Jde o využití legálního způsobu, jak neplatit antidumpingové clo, což se navíc s přihlédnutím k předpokladu řádnosti a zdokumentovaným strojům žalobcova dodavatele jeví jako nejpravděpodobnější. Žalobce uzavírá, že nemá-li nejpravděpodobnější skutková varianta žádnou spojitost s trestnou činností, nemůže závěr o aplikaci desetileté lhůty pro placení cla obstát. I v tomto případě se tak má uplatnit obecná tříletá lhůta, která již ale marně uplynula. 4. Třetí okruh žalobcových námitek proti napadenému rozhodnutí se týkal skutkového stavu, který byl dle jeho názoru zjištěn zcela nedostatečně. Uvedl, že celní úřad nesplnil svou důkazní povinnost stran prokázání, že zboží pocházelo z Číny, a nikoli z Malajsie. Žalobce vytknul správním orgánům obou stupňů, že vycházely toliko ze zprávy úřadu OLAF č. Thor (2013) 9294-12/04/2013, která však dle žalobcova názoru trpí (mj.) následujícími nedostatky. Předně se jedná pouze o obecné shrnutí, které nemá vypovídající hodnotu ve vztahu ke konkrétním dodávkám pro žalobce, dále měli autoři zprávy vycházet z výpovědi osoby, která byla v okamžiku návštěvy pracovníků OLAF přítomna v uzavřené provozovně a prohlásila se za zástupce vývozce, aniž by byla ověřena její totožnost a oprávnění jednat jménem vývozce. Žalobce nemohl být výslechům přítomen a byl následně ze zprávy OLAF seznámen pouze s jejich shrnutím, což představuje porušení zásady rovnosti zbraní, a závěry autorů zprávy plynoucí z těchto výpovědí jsou nepřezkoumatelné a nezpůsobilé k důkazu. Další nedostatek, zasahující samotná základní práva žalobce, spatřuje ve skutečnosti, že OLAF pracoval pouze s výstupem z evidence dokladů úřadu pro město Port Klang (doklady ZB1 a ZB2) a Malajsijské královské celní správy (doklady K1 a K2), aniž by fakticky disponoval samotnými dokumenty. Na konci výčtu nejzásadnějších nedostatků žalobce uvedl, že se zpráva dostatečně nezabývala přítomností strojů nezbytných pro finální fázi výroby řešeného zboží (perlinky), která spočívá v jejím potažení. Žalobce má za to, že zboží mohlo mít původ v Malajsii, a to na základě dokončení výroby zboží dopraveného do závodu v Malajsii. Zpráva Olaf, celní úřad i žalovaný tuto možnost zcela ignorují s odkazem na to, že v zóně volného obchodu přístavu Port Klang nelze výrobu zboží provádět (a to i přes fakt, že z tohoto zákazu lze udělit výjimku). Tím, zda měly závody žalobcových dodavatelů výjimku, se však ani OLAF ani české správní orgány nezabývaly. Řečené nedostatky zprávy OLAF coby jediného důkazu vedly k vydání rozhodnutí založeného na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Fakt, že žalovaný v reakci na argumenty žalobce odkazoval na zprávu OLAF, pak vedl ze stejného důvodu k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, neboť tato nebyla schopna na žalobcovy otázky odpovědět. 5. Vposled vznesl žalobce otázku své dobré víry. Uvedl, že i kdyby došlo k prokázání čínského původu zboží, měly správní orgány s ohledem na pravost předložených dokladů zvážit, jestli tu není důvod k upuštění od doměření cla s ohledem na dobrou víru žalobce. Z ustanovení čl. 220 odst. 2 písm. b) starého celního kodexu totiž vyplývá, že pokud si orgány vydávající potvrzení byly nebo měly být vědomy toho, že zboží nesplňuje podmínky pro preferenční zacházení, je vydání potvrzení chybou, kterou dobrověrně jednající osoba nemohla rozumným způsobem zjistit a doměření cla tedy nebude provedeno. Uvedl, že si při obchodování počínal dostatečně obezřetně a ze souboru dokladů (zejména faktura, konosament a osvědčení o původu zboží vydané MMOP), které byly připojeny k jednotlivým celním prohlášením, nepojal žádné pochy