§ 4 zákon o soustavě daní – Zdaňovacím obdobím je kalendářní rok
Zákon o soustavě daní · 212/1992 Sb. · Daňové právo · neoficiální nadpis
Stručně: Zdaňovacím obdobím je kalendářní rok, pokud zákon nestanoví jinak; daň nelze vyměřit ani vymáhat po uplynutí tří let od konce kalendářního roku, kdy měla být podána přiznání nebo hlášení. Vaše daňové povinnosti se obvykle počítají za období od 1. ledna do 31. prosince daného roku. (§ 4 zákona č. 212/1992 Sb., zákon o soustavě daní, stav k 7. 10. 2026)
Klíčová fakta
- Týká se: poplatník, dlužník, plátce
- Lhůta nebo doba (odst. 2): „Daň nelze vyměřit ani vymáhat po uplynutí tří let od konce kalendářního roku, v němž byl poplatník nebo plátce povinen podat přiznání…“
- Lhůta nebo doba (odst. 3): „vyměřit a vymáhat daň lze však nejpozději do deseti let počítaných od konce kalendářního roku, v němž byl poplatník nebo plátce povinen…“
- Judikatura: na § 4 odkazuje 73 soudních rozhodnutí (NS, ÚS, NSS)
- Znění: aktuální úplné znění podle Sbírky zákonů (e-Sbírka), stav databáze k
- Zdroj: e-Sbírka, 212/1992 Sb.
(1) Zdaňovacím obdobím je kalendářní rok; odchylky může stanovit příslušný zákon.
(2) Daň nelze vyměřit ani vymáhat po uplynutí tří let od konce kalendářního roku, v němž byl poplatník nebo plátce povinen podat přiznání nebo hlášení, popřípadě dlužník srazit daň nebo zálohu na tuto daň.
(3) Je-li v této lhůtě proveden úkon k vyměření nebo vymáhání daně, běží lhůta pro vyměření nebo vymáhání znovu od konce kalendářního roku, ve kterém byl poplatník nebo plátce, popřípadě dlužník o tomto úkonu zpraven; vyměřit a vymáhat daň lze však nejpozději do deseti let počítaných od konce kalendářního roku, v němž byl poplatník nebo plátce povinen podat přiznání nebo hlášení, popřípadě dlužník srazit daň nebo zálohu na tuto daň.
(4) Jsou-li ve státě, ve kterém má poplatník sídlo nebo bydliště, stanoveny k vyměření nebo vymáhání daně lhůty delší, než jsou lhůty uvedené v odstavcích 2 a 3, platí pro něho lhůty stanovené v tomto státě.
Srozumitelný výklad
Co to znamená v praxi
- Vaše daňové povinnosti se obvykle počítají za období od 1. ledna do 31. prosince daného roku.
- Stát má jen 3 roky na to, aby vám vyměřil nebo vymáhal daň, a to od konce roku, kdy jste měli podat daňové přiznání nebo hlášení.
- Pokud úřad v této tříleté lhůtě provede nějaký úkon k vyměření nebo vymáhání daně a vy se o něm dozvíte, lhůta běží znovu od konce kalendářního roku, kdy jste se o úkonu dozvěděli.
- Daň lze vyměřit a vymáhat nejpozději do 10 let od konce kalendářního roku, kdy jste měli podat přiznání nebo hlášení.
Na co si dát pozor
- Pokud máte sídlo nebo bydliště v jiném státě a tam jsou pro vyměření nebo vymáhání daně delší lhůty než 3 nebo 10 let, platí pro vás tyto delší lhůty.
Generováno z textu ustanovení, orientační – nenahrazuje radu advokáta.
Judikatura k § 4
Jak soudy aplikují § 4
Po posouzení vzájemného vztahu mezi těmito právními normami obsahujícími k rozhodné otázce běhu prekluzivních lhůt "konkurenční právní úpravu" [§ 4 odst. 2 zákona č. 212/1992 Sb., o soustavě daní (dále jen zákon o soustavě daní) a § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o správě daní a poplatků)] dovodil, že pokud zákon o správě daní a poplatků, upravoval některé procesní otázky odlišně od zákona o soustavě daní, je třeba vycházet ze zákona o správě …
… Nejvyššího správního soudu uvedl, že okamžik počátku lhůty pro vyměření cla je nutno vztahovat k okamžiku vzniku celního dluhu; jelikož však v době vzniku celního dluhu stěžovatele právní předpisy výslovně otázku lhůt pro vyměření cla, resp. prekluzi práva, neupravovaly, přiklonil se - při konkurenci možné aplikace § 4 zákona č. 212/1992 Sb., o soustavě daní (dále jen "zákon o soustavě daní") a § 47 zákona o správě daní a poplatků - k užití zákona o správě daní a poplatků, neboť jde o obecný právní předpis, jehož aplikaci zákon č. 13/1993 Sb., celní …
… a poplatků (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), námitku promlčení daňového nedoplatku na dani z příjmů fyzických osob za rok 1993. Správní orgány i krajský soud posuzovaly námitku právě podle ustanovení § 70 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, přičemž dle stěžovatele bylo na místě aplikovat ustanovení § 4 zákona č. 212/1992 Sb., o soustavě daní (dále jen "zákon o soustavě daní"), s tím, že se jedná o ustanovení speciální k zákonu o správě daní a poplatků.