4 As 1/2003 — Nejvyšší správní soud

25 Af 1/2022- 42 - text  10 25 Af 1/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Zory Šmolkové a JUDr. Daniela Spratka, Ph.D., ve věci žalobce: SURPRISE DRINKS a. s. sídlem Biskupský dvůr 2095/8, 110 00 Praha 1 - Nové Město zastoupený advokátem JUDr. Martinem Skybou sídlem Preslova 9, 702 00 Moravská Ostrava proti žalovanému: Generální ředitelství cel se sídlem Budějovická 7, 140 96 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 11. 2021, č. j. 34947-2/2021-900000-314, ve věci doměřeného cla, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobní námitky: 1. Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě dne 3. 1. 2022 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 11. 2021, č. j. 34947-2/2021-900000-314 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný potvrdil rozhodnutí Celního úřadu pro Moravskoslezský kraj (dále jen „celní úřad“) ze dne 3. 5. 2021, doměřující žalobci clo vzniklé v souvislosti s celním prohlášením. 2. Žalobce dováží od svého dodavatele z třetí země (Číny) 2D a 3D hračky z plastu, zpravidla inspirované animovaným filmem (dále „dovezené zboží“), které přidává jako dárek do kapslí čoko vajíček (dále „konečný výrobek“) a dále etikety, které se k jednotlivým hračkám vztahují. Předmětem kontroly celního úřadu po propuštění zboží bylo ověření správnosti a úplnosti celní hodnoty dovezeného zboží, deklarované ve 94 celních prohlášeních, kterými bylo dovezené zboží propuštěno do celního režimu volný oběh. Do celní hodnoty žalobce nezahrnul licenční poplatky. Podle celního úřadu však zahrnuty být měly, a proto celní úřad rozhodl o doměření cla ve výši 46 847 Kč. Proti rozhodnutím o dodatečném doměření cla podal žalobce odvolání, o kterém rozhodl žalovaný nyní napadeným rozhodnutím. 3. Žalobce nesouhlasí s tím, že by licenční poplatky měly být zahrnuty do celní hodnoty dovezeného zboží. Podle žalobce žalovaný pochybil při výkladu článku 71 bod 1 písm. c) celního kodexu Unie [nařízení Evropského parlamentu a Rady – (EU) č. 952/2013 z 9. 10. 2013], (dále jen „celní kodex“). Ze samotného znění tohoto ustanovení vyplývá, že licenční poplatky tvoří součást celní hodnoty zboží jen tehdy, týkají – li se hodnoceného zboží a kupující je musí uhradit ať přímo nebo nepřímo jako podmínku prodeje hodnoceného zboží. Předmětem licenčního poplatku je však až konečný výrobek, nikoli dovezené hračky a etikety. Závěr žalovaného, že na zahrnutí licenčních poplatků do celní hodnoty zboží nemá vliv, že licenční poplatky jsou hrazeny až z hodnoty výrobku, je proto nesprávný. 4. V době dovozu nelze ani stanovit, v jaké době, resp. jaké množství dovezeného zboží bude použito a prodáno jako součást konečného výrobku. Neplatí ani předpoklad, že se licenční poplatek placený za rok 2018 bude vztahovat k dovezenému zboží propuštěnému na základě celních prohlášení v roce 2018. To by totiž platilo pouze v případě, kdy by veškeré dovezené zboží bylo zpracováno a přidáno ke konečnému výrobku a také v roce 2018 prodáno, což nelze prokázat ani doložit. Pokud není možné výši licenčních poplatků určit při dovozu zboží a licenční poplatky se nevztahují k dovezenému zboží, nebyl žalobce povinen licenční poplatky připočítávat k hodnotě dovezeného zboží a ani žádat celní úřad o stanovení částek pro účely celního prohlášení ve smyslu čl. 73 celního kodexu Unie. 5. Žalovaný a celní úřad provedli přiměřenou úpravu licenčních poplatků v souladu s ust. čl. 136 odst. 3 prováděcího nařízení Komise (EU) 2015/2447 dále jen „prováděcí nařízení“), a to tak, že vycházeli z procentuální hodnoty dovezeného zboží ve vztahu k hodnotě konečného výrobku a v tomto poměru pak stanovili poměrnou část licenčního poplatku, kterou přičetli k hodnotě dovezeného zboží. Takto stanovený poměr však nezohledňuje skutečnost, že veškeré dovezené zboží není možné spotřebovat, protože v rámci výrobního procesu dochází ke ztrátám, a také část zboží je použita na výrobu konečných výrobků, které jsou distribuovány do dalších zemí (USA, Austrálie), kde licenční poplatky neplatí žalobce, ale odběratel. Takto zvolená úprava je diskriminační a vede k tomu, že se clo vybírá z upravené ceny dovezeného zboží v neprospěch žalobce. 6. Žalobce namítl i nesplnění druhé podmínky pro to, aby byly podle čl. 71 odst. 1 písm. c) celního kodexu licenční poplatky zahrnuty do celní hodnoty, kterou je podmínka povinného uhrazení licenčních poplatků kupujícím jako podmínka prodeje hodnoceného zboží. Vzhledem k tomu, že etikety ani hračky nejsou samostatně prodávány, a licenční poplatky se platí až z prodeje konečného výrobku, nemusí žalobce platit licenční poplatky jako podmínku prodeje dovezeného zboží. Není pravdou ani tvrzení žalovaného, že vlastník licence si zachovává určitou kontrolu, neboť schvaluje subjekt oprávněný dovezené zboží vyrábět. Vlastník licence neschvaluje žalobci žádné subjekty či nákupy a výrobu jednotlivých komponentů. Žalobce zdůraznil, že zbožím, u kterého se určuje celní hodnota, jsou dovezené etikety a hračky, nikoliv nápoj, za jehož distribuci se platí licenční poplatky. Samotné schválení konečného produktu vlastníkem licenčních práv není podmínkou prodeje dovezeného zboží, když hrazení licenčních poplatků se vztahuje až k prodeji konečného výrobku. Je tak nesprávný argument žalovaného, že bez licenčního oprávnění by žalobce nebyl schopen připojit dovezené zboží ke konečnému výrobku. Žalobce nadto řadu materiálů, resp. komponentů nakupuje v Číně a v tomto případě licenční poplatky z nich nehradí, a to ani při jejich expedici do USA či Austrálie, neboť zde hradí licenční poplatky odběratelé žalobce, kteří mají vlastní licenční smlouvy. 7. Žalobce nesouhlasil ani s žalovaným přijatým výkladem čl. 136 odst. 4 prováděcího nařízení, podle kterého je podmínkou pro to, aby se licenční poplatky považovaly za zaplacené jako podmínka prodeje dovezeného zboží, to, že kupujícímu nemůže být zboží prodáno ani je nemůže zakoupit, aniž by uhradil poplatky za užívání práv nebo licenční poplatky jejich poskytovateli. Žalobce nakupuje dovezené zboží volně od čínského dodavatele a tento prodej není nijak podmíněn zaplacením licenčního poplatku. 8. Žalobce ze všech těchto důvodů navrhl zrušit jak napadené rozhodnutí, tak jemu předcházející prvostupňová rozhodnutí. Stanovisko žalovaného 9. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Zopakoval, že skutečnost, že licenční poplatek je vypočítán až z tzv. stanovené čisté prodejní ceny konečného výrobku, tedy poté, co je předmětná hračka připojená k výrobku žalobce, nijak nevyvrací, že se licenční poplatek týká dovezeného zboží. Tato čistá prodejní cena totiž tvoří základ pro výpočet licenčního poplatku, ale nemá další vliv na to, že licencovaným zbožím jsou stále ony hračky a etikety. Již samotná povinnost žalobce uhradit licenční poplatek při uvedení dovezeného zboží jako součást konečného výrobku do prodeje vypovídá o tom, že je povinen tyto hradit jako podmínku prodeje. V opačném případě by totiž došlo k porušení sjednaných smluvních ujednání. 10. Žalovaný trvá na svém právním názoru vysloveném v napadeném rozhodnutí, že nevedení či nesprávné vedení evidencí ve vztahu k dovezenému zboží a konečnému výrobku, k němuž je připojeno, jde pouze k tíži žalobce. Nelze-li stanovit, zda se licenční poplatek zaplacený v roce 2018 vztahuje k dovezenému zboží propuštěnému do celního režimu dovoz v tomtéž roce, nemá to vliv na posouzení věci. Nemožnost stanovení přesné výše licenčních poplatků v době podání celních prohlášení není překážkou v jejich následném zahrnutí do celních prohlášení, neboť právní úprava umožňuje zahrnutí licenčních poplatků do celní hodnoty zboží po jeho propuštění do navrhovaného celního režimu. Tomu odpovídá i judikatura Evropského soudního dvora a Kompendium textů. Žalobce v žalobě setrvává na své argumentaci v podaném odvolání a nijak nereflektuje vypořádání jeho námitky v napadeném rozhodnutí. 11. Žalobce dále namítá provedení přiměřené úpravy licenčních poplatků, jak je provedl celní úřad, ale nenabízí žádnou jinou formu výpočtu, kterou by považoval za vhodnější. Poté, co byl žalobce informován celním úřadem o jeho právním názoru na nutnost zahrnutí licenčních poplatků do celní hodnoty dovezeného zboží, bylo na žalobci, aby s celním úřadem spolupracoval a navrhl pokud možno jejich co nejpřesnější zahrnutí do celní hodnoty zboží a řádně svůj návrh doložil důkazními prostředky. Žalobce takto nepostupoval, ačkoliv je to on, kdo je nejlépe obeznámen se všemi skutečnostmi, které mají vliv na skutečnou výši licenčních poplatků. 12. Žalovaný nesouhlasil ani s argumentací žalobce, že vlastník licence neschvaluje žádné subjekty či nákup a výrobu jednotlivých komponentů, neboť sám žalobce ve své výpovědi zachycené v protokole o ústním jednání výslovně uvedl, že jedinou podmínkou vystavovatele licence je, že tento výrobce musí jim být předem sch