2 Afs 198/2006 — Nejvyšší správní soud

22 Af 6/2023- 50 - text  12 22 Af 6/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D. ve věci žalobce: MPM-QUALITY v.o.s., IČ: 479 87 430 se sídlem Příborská 1473, Místek, 738 01 Frýdek-Místek zastoupen Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční nám. 14/2588, 158 00 Praha 5 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 12. 2022 č. j. 41538/22/5000-10612-703694 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobce se podanou žalobou doručenou soudu dne 20. 2. 2023 domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, jímž byla k odvolání žalobce změněna část textu výroku napadeného rozhodnutí Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj č.j. 4031255/19/3200-31473-806126 ze dne 17. 12. 2019, tj. platební výměr, jímž byl vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně žalobce, a to tak, že v části textu výroku „…vyměřuje odvod do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně (dále jen „daň“) ve výši 2 626 150 Kč“ se mění na text „…vyměřuje odvod do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně (dále jen „daň“) ve výši 2 626 740 Kč“. V ostatním zůstal výrok napadeného rozhodnutí beze změny. Žalobci byly Ministerstvem pro místní rozvoj (dále jen „MMR“) v rámci podprogramu Podpora rozvoje pracovních příležitostí na území Ústeckého a Moravskoslezského kraje na základě Rozhodnutí o poskytnutí dotace č.j. MMR-37163/2014 ze dne 9. 12. 2014, jehož nedílnou součástí byly Podmínky čerpání účelově určených výdajů státního rozpočtu, poskytnuty peněžní prostředky ze státního rozpočtu ve výši 2 820 000 Kč na realizaci projektu „Podpora rozvoje pracovních míst MPM-QUALITY v.o.s.“. Na základě podnětu MMR ze dne 16. 5. 2018 zahájil správce daně dne 7. 6. 2018 u žalobce daňovou kontrolu, jejímž výsledkem bylo zjištění o porušení rozpočtové kázně žalobcem a vydání platebního výměru č.j. 4031255/19/3200-31473-806126 ze dne 17. 12. 2019. Na základě odvolání proti tomuto platebnímu výměru podaného žalobcem byla žalovaným část textu výroku změněna, jak je uvedeno výše, v ostatním zůstal výrok beze změny. 2. Žalobce napadl rozhodnutí v celém rozsahu jako nezákonné a v žalobě uplatnil sedm žalobních námitek, jimiž reaguje na jednotlivá pochybení, tj. porušení podmínek Rozhodnutí o poskytnutí dotace č.j. MMR-37163/2014, na jejichž základě byl žalobci stanoven odvod. 3. V textu žaloby věnovanému první žalobní námitce žalobce uvedl, že správce daně nebyl oprávněn provést daňovou kontrolu a zjistit případné neoprávněné použití prostředků státního rozpočtu. Dle názoru žalobce z bodu 11.2 Zásad podprogramu pro poskytování dotací v roce 2014, č.j. MMR-18091/2014-52 (dále jen „Zásady podprogramu“) plyne, že kontrolu mohlo provést jen MMR. Pokud v tomto konkrétním případě MMR rozhodlo, že bude dotaci kontrolovat samo, nemohlo později, bez souhlasu žalobce delegovat toto oprávnění na jinou osobu. Žalobce argumentoval nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. II. ÚS 318/98. 4. Druhou žalobní námitku směřoval proti pochybení označené správcem daně jako pochybení č. 1, tj. neoprávněné dělení veřejné zakázky. Žalobce setrval na svém názoru uvedeném i v odvolání, a to, že nepochybil, když rozdělil nákup zařízení pořízených z dotace do dvou podlimitních zakázek, neboť 3D tiskárna a UV tiskárna na straně jedné a lasery na gravírovaní na straně druhé nejsou plnění stejného nebo srovnatelného druhu. Žalobce považoval za nesporné, že 3D tiskárna byla využita při výrobě prototypů hodinek. UV tiskárny umožňují tisk velmi jemné grafiky ve vysokém rozlišení. Lasery na gravírování umožňují popis a gravírování různých materiálů s vysokou přesností. 3D tiskárna slouží k výrobě prototypů, takže není součástí výrobní linky k sestrojení hodinek. UV tiskárna slouží k potisku hodinek, což nezvyšuje jejich kvalitu, ale toliko je opatří logem, firmou, věnováním. Totéž konkurenčně vykonávají lasery na gravírování. Pokud zákazník nechce potisk, může si pořídit gravírované logo, firmu, věnování. Žalobce nesouhlasil s dovozením souvislostí mezi těmito zařízeními, nepovažoval za přiléhavou argumentaci žalovaného rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2019, č.j. 6 Afs 246/2018-32. Žalobce namítl, že tvrzení žalovaného, že na základě dotace pořízená zařízení jsou součástí cyklu operací na sebe navazujících, jsou bez podkladu. Tvrzení žalovaného, že „se jednalo o zařízení, jež byla primárně pořizována za účelem rozšíření a zkvalitnění výroby náramkových hodinek“ platí pouze pro 3D tiskárnu, na níž se vyrábí prototypy hodinek, nikoli pro další zařízení, která slouží ke zdobení hodinek na přání zákazníka. Tato svá tvrzení žalobce navrhl prokázat postupem pořízení hodinek PRIM (obsahem webové stránky), což žalovaný neprovedl a dle názoru žalobce tím zatížil řízení vadou nedostatečně objasněného skutkového stavu. Dále žalobce uvedl, že každá z výše uvedených služeb má na sobě nezávislé ceny dle ceníku; žalobce navrhl provést ceník jako důkaz, což žalovaný neučinil a dle názoru žalobce tím zatížil řízení vadou nedostatečně objasněného skutkového stavu. 5. V třetí námitce žalobce konstatoval, že úhrnná hodnota jeho aktiv v roce 2014 činila 402 983 000 Kč, hodnota přijaté dotace 2 820 000 Kč. Z této skutečnosti žalobce dovodil, že pro něj šlo o drobnou nahodilou dotaci, u níž má platit nižší standard aplikace zásad transparentnosti, nediskriminace a rovného zacházení a zároveň mohl žalobce věnovat menší pozornost tomu, zda z dotace zakoupená zařízení spolu v širším smyslu souvisejí, z čehož vyplývá povinnost poptat je společně ve výběrovém řízení. Žalobce dále konstatoval, že neexistují žádná jednoznačná pravidla pro posouzení, co je širší a užší souvislost a převažuje subjektivní hodnocení. Žalovaný proto neprokázal, že by poptáním všech zařízení společně došlo k úspoře nákladů státu na dotaci, konstatoval pouze hypotetickou možnost. Žalobce rovněž uvedl, že žalovaný neprovedl žalobcem navržený důkaz, a to výslech svědka M.S., jednatele dodavatele předmětných zařízení, jímž chtěl žalobce prokázat, že nemohlo dojít k narušení hospodářské soutěže. Žalovaný tedy nedostatečně objasnil skutkový stav. 6. Ve čtvrté žalobní námitce žalobce reagoval na pochybení č. 2, jak bylo označeno žalovaným, tj. nevyčerpání dotace v roce jejího přidělení, a to v roce 2014. Dle názoru žalobce mu závazek uhradit kupní cenu za zařízení vznikl již dne 28. 11. 2014 a kdy jej uhradil, je lhostejné. Projektem ani Zásadami podprogramu mu nebyla uložena povinnost provést úhradu do 31. 12. 2014, když naplněním účelu dotace je pořízení zařízení a vznik povinnosti zaplatit kupní cenu, nikoli faktická realizace úhrady, k níž došlo dne 6. 1. 2015. 7. V páté námitce žalobce brojil proti pochybení č. 3, tj. nenaplnění závazného parametru projektu, a to vytvoření 6 nových pracovních míst. Žalobce konstatoval, že správce daně ani žalovaný neprokázali, že nová pracovní místa nebyla vytvořena, svůj názor o porušení dotačních podmínek založili pouze na svém přesvědčení, že nová pracovní místa byla vytvořena účelově. Žalobce prokázal, že pracovní místa spojená s obsluhou na dotací pořízených zařízeních vytvořil, a okolnost, že je obsadil svými zaměstnanci, pro které již neměl zaměstnání, nevypovídá o nesplnění závazného parametru v podobě nevytvoření nových pracovních míst. Žalovaný tedy neunesl své důkazní břemeno, což vyvolalo nezákonnost rozhodnutí. 8. Šestou žalobní námitkou žalobce nesouhlasil s tvrzeným pochybením č. 6, tj. nepředložení podkladů pro finanční vypořádání dotace ve stanoveném termínu do 15. 2. 2015. Dle názoru žalobce on svou povinnost splnil, když prokázal evidencí odeslané pošty za období 02/2015, že podklady pro finanční vypořádání dotace odeslal a správce daně ani žalovaný neprokázali opak. Žalobce argumentoval rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2021, č.j. 7 Afs 180/2019, bod 23. 9. Poslední, tj. sedmou žalobní námitkou žalobce nesouhlasil s uloženou výší sankce za porušení rozpočtové kázně, když v případě pochybení č. 1 uložil správce daně odvod v maximální výši 50 %, ačkoliv výslovně uvedl, že bylo přihlédnuto k okolnosti svědčící ve prospěch žalobce. Namítl, že žalovaný nesprávně nezohlednil polehčující okolnost pro žalobce a uložený odvod je nepřiměřený vytýkanému pochybení. V případě pochybení č. 3 správce daně na základě svého správního uvážení dovodil, že „účel dotace sestával ze dvou částí, a to pořízení nových technických zařízení, jež poté umožní vytvoření 6 nových pracovních míst, a rovněž jejich obsazení novými pracovníky. Nakoupením technických zařízení však byly pouze vytvořeny podmínky pro naplnění závazného parametru, tj. pro vytvoření 6 pracovních míst. Z uvedeného vyplývá, že obě části projektu spolu vzájemně souvisí, tudíž