18 Az 22/2025 – Krajský soud v Ostravě

18 Az 22/2025- 15 - text  5 18 Az 22/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Hluštíkem, Ph.D. ve věci žalobce: A. L. státní příslušnost Íránská islámská republika t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2025, č. j. OAM-322/BA-BA01-VL11-PZ-2025, ve věci zajištění v zařízení pro zajištění cizinců, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 27. 6. 2025, č. j. OAM-322/BA-BA01-VL11-PZ-2025, se zrušuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 85 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobce se domáhá přezkumu výše specifikovaného rozhodnutí žalovaného, kterým rozhodl o prodloužení doby trvání zajištění žalobce dle § 46a odst. 1 písm. e), odst. 5 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) tak, že prodloužil dobu zajištění žalobce do 12. 9. 2025. 2. Žalobce namítá, že žalovaný nesprávně a nedostatečně posoudil možnost uložení zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu, když zejména nepřihlédl k individuální situaci žalobce. Žalobce dále namítl nepřezkoumatelnost prodloužení doby zajištění. 3. Žalovaný navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout a odkázal na napadené rozhodnutí. Zjištění vyplývající z obsahu správního spisu 4. Dne 12. 3. 2025 žalobce kontrolovala hlídka policie, přičemž žalobce nepředložil žádný cestovní doklad ani doklad prokazující jeho totožnost a oprávněnost pobytu na území ČR. 5. Dne 13. 3. 2025 rozhodla cizinecká policie o zajištění žalobce za účelem jeho správního vyhoštění, které mu bylo uloženo téhož dne. 6. Dne 17. 3. 2025 podal žalobce žádost o mezinárodní ochranu. 7. Dne 21. 3. 2025 rozhodl žalovaný o zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců, a to do 4. 7. 2025. Proti tomuto rozhodnutí brojil žalobce žalobou u Krajského soudu v Plzni, která byla rozsudkem tohoto soudu ze dne 25. 4. 2025, č. j. 33 A 13/2025-45 zamítnuta. 8. Napadeným rozhodnutím ze dne 27. 6. 2025 žalovaný prodloužil dobu zajištění do 12. 9. 2025; toto rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 30. 6. 2025. Posouzení věci krajským soudem 9. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)] napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. O žalobě rozhodl krajský soud bez nařízení jednání, a to v souladu s § 46a odst. 8 zákona o azylu. 10. Co se týká rozsahu přezkumu napadeného rozhodnutí, postupoval soud v souladu s požadavky rozsudku Soudního dvora EU ze dne 8. 11. 2022 o předběžné otázce ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid. Z něho je nutno dovozovat, že správní soud je povinen při přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince přihlížet i k vadám a nezákonnostem rozhodnutí, které zjistí sám, bez ohledu na námitky uplatněné žalobcem. V řízení o přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince se proto s ohledem na specifika institutu zajištění neuplatní pravidlo soudního přezkumu v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) a správní soud je oprávněn, resp. povinen identifikovat případné další nezákonnosti zajištění (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2022, č. j. 34 Az 36/2022-32, č. 4439/2022 Sb. NSS). 11. Soud se předně zabýval otázkou nutnosti prodloužení doby trvání zajištění, jak ji žalovaný stanovil v napadeném rozhodnutí. 12. Dle § 46a odst. 5 zákona o azylu (ve znění účinném od 1. 7. 2023) platí, že žalovaný v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění, kterou lze prodloužit, a to i opakovaně, nejdéle na 180 dnů. 13. Žalovaný napadeným rozhodnutím prodloužil dobu trvání zajištění žalobce do 12. 9. 2025. Rozhodnutí v této části odůvodnil tím, že v případě žalobce na 12. 9. 2025 připadá nejzazší doba zajištění v trvání 180 dnů. Žádost žalobce o mezinárodní ochranu nebyla zamítnuta jako zjevně nedůvodná ani nepřípustná a „byla posunuta do standardního plného posouzení jejího obsahu“, což si společně se zajištěním širšího rozsahu informací o zemi původu žalobce, jeho seznámením s podklady a přípravou konečného rozhodnutí ve věci vyžádá delší dobu, blížící se zákonem stanovení šestiměsíční lhůtě pro vydání rozhodnutí. 14. V té souvislosti poukázal na rozhodnutí ze dne 21. 3. 2025 o zajištění žalobce a uvedl, že se dle jeho názoru na důvodech zajištění uvedených v předmětném rozhodnutí nic nezměnilo a z postupu žalobce je zřejmé, že by jeho propuštěním ze zajištění byla ohrožena realizace rozhodnutí správního orgánu o žádosti žalobce ve věci mezinárodní ochrany, a to zejména následné vycestování žalobce. 15. Takové odůvodnění doby trvání zajištění je však absolutně nedostatečné. Krajský soud se především musí pozastavit nad úvahou žalovaného, že „z postupu žalobce je zřejmé, že by jeho propuštěním ze zajištění byla ohrožena realizace rozhodnutí správního orgánu o žádosti žalobce ve věci mezinárodní ochrany“. 16. Žalovaný především nijak nespecifikoval, co je myšleno postupem žalobce a především, není zřejmé, v čem by byla ohrožena realizace rozhodnutí o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. Jestliže by totiž žalovaný rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany žalobce, již z povahy věci nepřipadá jakákoli realizace tohoto rozhodnutí v úvahu. 17. Žalovaný dále nijak nespecifikoval důvody, na něž odkazoval a pro něž bylo rozhodnuto o zajištění žalobce dne 21. 3. 2025. Rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění je samostatným rozhodnutím, na které je třeba co do odůvodnění klást shodné nároky jako na rozhodnutí o samotném zajištění, a to ve všech jeho částech. 18. Krajský soud v této věci odkazuje na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2025, č. j. 4 Azs 8/2025-20, přijaté ve skutkově téměř totožné věci. V tomto usneseni NSS uzavřel, že: „[10] Nejvyšší správní soud považuje závěr o nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí také za správný, neboť stěžovatel ve svém rozhodnutí jen konstatoval, že se na důvodech zajištění žalobce nic nezměnilo a je nadále zřejmé, že by jeho propuštěním ze zajištění byla ohrožena realizace rozhodnutí správního orgánu o žádosti ve věci mezinárodní ochrany, a to zejména jeho následné vycestování z České republiky. Stěžovatel tedy nedostál požadavku na individualizaci rozhodnutí a nevylíčil v něm konkrétní skutečnosti ospravedlňující prodloužení doby zajištění, jak učinil v kasační stížnosti, k čemuž však při přezkumu napadeného rozsudku nelze přihlížet. Této své povinnosti se přitom nemohl zbavit odkazem na jiný správní akt obsažený ve spisovém materiálu, neboť měl náležitě objasnit, jaké skutečnosti z něho vyplývající nasvědčují nutnosti prodloužení doby zajištění žalobce. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016–48, v němž ve vztahu k rozhodnutí o zajištění cizince podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu konstatoval, že „[v]ždy však bude třeba zvážit osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými státy EU, včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince“. [11] Rovněž lze souhlasit s úvahou krajského soudu, že není zřejmé, jak by propuštění žalobce ze zajištění ohrozilo realizaci rozhodnutí správního orgánu o jeho žádosti ve věci mezinárodní ochrany. Nucené vycestování žalobce by totiž nebylo důsledkem tohoto řízení, nýbrž řízení o správním vyhoštění, v jehož průběhu žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany, a proto byl zajištěn podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Takovou úvahu však rozhodnutí stěžovatele postrádá.“. 19. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné také v části, ve které se žalovaný zabývá stanovením doby trvání zajištění. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je v této části velmi vágní, když pouze zdůrazňuje, že žádost žalobce „byla posunuta do standardního plného posouzení jejího obsahu“, což si společně se zajištěním širšího rozsahu informací o zemi původu žalobce, jeho seznámením s podklady a přípravou konečného rozhodnutí ve věci vyžádá delší dobu, blížící se zákonem stanovení šestiměsíční lhůtě pro vydání rozhodnutí. Z uvedeného není zřejmé, z jakého důvodu si zajištění podkladů pro vydání rozhodnutí a jeho příprava, natož seznámení s podklady (sic!), vyžádají delší dobu, „blížící se zákonem stanovení šestiměsíční lhůtě pro vydání rozhodnutí“. 20. Lze uzavřít, že napadeným rozhodnutím žalovaný v zásadě popírá nutnost zajištění cizinců žádajících o mezinárodní ochranu po co nejkratší dobu