4 As 3/2008 — Nejvyšší správní soud

20 Az 27/2025- 24 - text  7 20 Az 27/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Volkovou ve věci žalobce: S. A., narozený dne X státní příslušnost Pákistánská islámská republika toho času v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty, Vyšní Lhoty 234, 739 21 Vyšní Lhoty proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 8. 2025, č. j. OAM-827/DS-D09-D10-2025, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Rozhodnutím ze dne 13. 8. 2025, č. j. OAM-827/DS-D09-D10-2025 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný určil, že státem příslušným k přijetí žalobce zpět podle čl. 18 odst. 1 písm. b) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, (dále jen „Dublinské nařízení“), je Spolková republika Německo. Současně žalovaný vyslovil, že napadené rozhodnutí je „v souladu s § 11 odst. 2 věty druhé zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, rozhodnutím podle § 25 písm. i) zákona o azylu z důvodu uvedeného podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu“. 2. Proti napadenému rozhodnutí brojil žalobce včasnou žalobou, neboť se domnívá, že byl zkrácen na svých právech. II. Napadené rozhodnutí a související skutkové okolnosti 3. Žalobce byl dne 22. 7. 2025 zadržen při nelegálním pobytu v České republice a následně rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 23. 7. 2025, č. j. KRPE-69073-25/ČJ-2025-170022, zajištěn. Správní orgány ze záznamu o výsledku porovnávání otisků prstů v systému EURODAC zjistily, že žalobce požádal o mezinárodní ochranu ve Spolkové republice Německo (6. 12. 2019) a v Itálii (26. 10. 2022). V České republice o mezinárodní ochranu nepožádal. 4. Do protokolu u podání vysvětlení ze dne 23. 7. 2025 žalobce uvedl, že je ženatý, má jedno dítě, jeho rodina žije v Pákistánu. Cestovní doklad ani mobilní telefon nemá, doklady ponechal v Pákistánu. Má základní vzdělání, hovoří urdsky. Vlast opustil hlavně z ekonomických důvodů, chtěl si najít práci. Cílem jeho cesty bylo Německo, neboť tam má známé. Pákistán opustil v roce 2009, nějaký čas pobýval v Řecku, poté v Itálii. Tam žádal o azyl asi v roce 2014. V roce 2024 se dostal do Německa, kde znovu požádal o azyl. Cestou byl zadržen ve Švýcarsku a z důvodu neoprávněného pobytu obdržel rozhodnutí opustit Švýcarsko. Byl asi měsíc v pobytovém táboře v Německu, posléze byl propuštěn na svobodu. Písemný doklad o vyřízení žádosti o azyl nemá. V Německu nemohl najít práci, neměl žádné peníze, proto se rozhodl vrátit zpět do Pákistánu. Z Německa do České republiky přicestoval vlakem a neví, co bude dělat dále. Cestu zorganizoval přes převaděče. K podmínkám azylového řízení v Itálii a v Německu uvedl, že si na nic nestěžuje. Aktuálně neví, kde se nachází, přes Českou republiku pouze přejížděl. Nemá zájem, aby se Česká republika stala státem odpovědným k posouzení jeho žádosti o azyl, chce co nejdříve odjet. Nedisponuje žádnými finančními prostředky. Je zdravý a s ničím se neléčí. 5. Do protokolu o pohovoru v rámci dublinského nařízení ze dne 6. 8. 2025 žalobce uvedl, že ze země původu odcestoval v roce 2009 kvůli práci. Byl několik let v Řecku a v Itálii. V Německu neúspěšně žádal o azyl. V Německu byl dvakrát. Poprvé žádal o azyl, avšak neúspěšně, byl zde asi rok a podruhé přijel před půl rokem až rokem, opětovně žádal o azyl a opětovně neúspěšně. Bylo mu poskytnuto ubytování, taktéž strava, lékařská péče, sociální služby i tlumočení. Nejprve byl ubytován v táboře a poté v soukromí. Z Německa odešel, protože nedostal žádný pobyt, ani neměl povolení k práci. V Itálii byl asi 7-9 let. Tam mu byly taktéž poskytnuty výše zmíněné služby. V Itálii taktéž nedostal pobyt a přišel o práci, proto vycestoval zpět do Pákistánu. Není ochoten se vrátit do Německa a Itálie, jelikož nemá doklady ani peníze. Kdyby měl potřebné dokumenty, tak do Německa či Itálie odcestuje. 6. Žalovaný shromáždil podklady týkající se azylového systému v Německu, tj. Německo: Informace OAMP ze dne 5. 12. 2024, Azylový systém. 7. Žalovaný napadeným rozhodnutím určil, že státem příslušným k přijetí žalobce zpět je Spolková republika Německo. Rozhodnutí odůvodnil především tím, že žalobce požádal dříve o azyl na území Německa, později i na území Itálie, což vyplynulo z lustrace v databázi EURODAC. Žalovaný tedy dne 29. 7. 2025 požádal Spolkovou republiku Německo o přijetí žalobce zpět a posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Německo uznalo svou příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu dne 30. 7. 2025. Příslušnost k posouzení žádosti uznala i italská republika dne 8. 8. 2025. Z databáze EURODAC je zřejmé, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu ve Spolkové republice Německo jako v prvním ze států, který je vázán Dublinským nařízením. Žalovaný tak dovodil, že Německo je odpovědným členským státem ve smyslu čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení. Následně se žalovaný zabýval tím, zda v případě Německa existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, které by dosahovalo možného rizika nelidského či ponižujícího zacházení. V tomto ohledu žalovaný vycházel zejména z dokumentu Informace OAMP, Německo, ze dne 5. 12. 2024 a rovněž poukázal na to, že na úrovni Evropské unie nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí pro členské státy Evropské unie nebo Rady Evropy, které by jednoznačně deklarovalo systematické nedostatky řízení ve věci mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v Německu, dosahující dokonce rizika nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu Listiny základních práv EU. Rovněž Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky nevydal žádné stanovisko, aby se členské státy EU zdržely transferu žadatelů o mezinárodní ochranu do Německa (jak to v minulosti zcela jednoznačně učinil v případě Řecka). Německo ratifikovalo a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a umožňuje činnost právnickým osobám, které na dodržování těchto práv dohlížejí. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobci nehrozí ve Spolkové republice Německo nelidské či ponižující zacházení ve vztahu k vedení řízení ve věci mezinárodní ochrany a zajištění podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu a ani žalovaný nespatřuje žádné systematické nedostatky, které nepotvrzuje ani žalobce. Ten uvedl, že mu v Německu byly poskytnuty všechny služby jako je ubytování, strava, lékařská péče a v návratu do Německa mu nic nebrání. III. Obsah žaloby 8. Žalobce nejprve obecně namítal porušení § 3, § 50 odst. 2 až 4, § 52 a § 68 odst. 3 správního řádu, dále namítal porušení čl. 3 a 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a porušení čl. 28 odst. 4 Dublinského nařízení ve spojení s čl. 10 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. června 2013 (přijímací směrnice). Tvrdil, že žalovaný nepřihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, neprovedl důkazy, které jsou dále jen potřeba ke zjištění stavu věci (zejména si neobstaral dostatečné podklady ohledně situace žadatelů o mezinárodní ochranu v Německu), neopatřil si dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí, nezjistil všechny rozhodné skutečnosti a nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. 9. Žalobce namítal, že v případě jeho návratu do Německa by mohl být vystaven zacházení dosahujícímu úrovně ponižujícího nebo dokonce nelidského zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy, resp. čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie. K tomu odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Namítl, že nedošlo k důkladnému a individuálnímu posouzení jeho situace, napadené rozhodnutí je tak nedostatečné z hlediska údajné neexistence systematických nedostatků polského azylového systému. Žalovaný dochází k závěru, že Spolková republika Německo žádné systematické nedostatky nevykazuje, což je v rozporu s dostupnými informacemi. Žalobce měl za to, že si správní orgán nevyžádal dostatečné záruky ze strany Německa a rovněž nedostatečně zhodnotil situaci týkající se řízení o udělení mezinárodní ochrany v Německu, tudíž nikterak neověřil, zda tam dochází k systematickým nedostatkům v oblasti řízení o udělení mezinárodní ochrany. 10. Z uvedených důvodů žádal, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. IV. Vyjádření žalovaného 11. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 5. 9. 2025 uvedl, že na základě provedené lustrace v databázi EURODAC je zřejmé, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu ve Spolkové republice Německo ja