20 Az 35/2025 – Krajský soud v Ostravě

20 Az 35/2025- 47 - text  6 20 Az 35/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Hluštíkem, Ph.D. ve věci žalobce: F. B. státní příslušnost Republika Uzbekistán t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty zastoupen obecným zmocněncem Ing. V. G. bytem X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2025, č. j. OAM-618/BA-BA06-ZA05-2025, ve věci mezinárodní ochrany, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 8. 9. 2025, č. j. OAM-618/BA-BA06-ZA05-2025 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobce se domáhal žalobou doručenou soudu dne 30. 9. 2025 přezkoumání shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto tak, že se žalobci mezinárodní ochrana dle ustanovení § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“) neuděluje. 2. Žalobce nejprve připomněl, že vyznává islám, je bez politického přesvědčení. Důvodem žádosti o mezinárodní ochranu je pronásledování ze strany soukromých osob; k tomu zopakoval, že v Uzbekistánu pracoval jako administrátor kuchyně, kdy měl za povinnost kontrolovat správnost fungování všech zařízení. Na jednom kotli byla poškozená izolace elektrického přívodu, přičemž jedno z kuchařů v důsledku toho zasáhl elektrický proud a je invalidní. K uvedenému došlo v roce 2021. Příbuzní uvedeného kuchaře začali žalobci vyhrožovat újmou na zdraví a že ho nenechají v klidu žít. Žalobce se snažil situaci řešit a obrátil se na uzbeckou policii, kde mu však bylo sděleno, že pokud nedošlo k fyzickému napadení, nepomohou mu. Žalobce následně vycestoval ze země do Lotyšska, kde ho však vypátrali známí od příbuzných a vyhrožování pokračovalo. Návrat do vlasti je nemyslitelný, ve vlasti platí stále krevní msta. 3. Žalobce nesouhlasí se závěry žalovaného, že si žalobce může v Uzbekistánu stěžovat na nečinnost policie a že má možnost domoci se ochrany u státních orgánů Uzbekistánu. Žalovaný se podle žalobce nijak nezabýval politickou a bezpečnostní situací v Uzbekistánu, jakož i individuální situací žalobce. 4. V té souvislosti žalobce poukázal na zprávy organizace Human Rights Watch za rok 2024, Amnesty International za shodné období a dále také zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA. 5. Poukázal také na judikaturu správních soudů, zejm. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2021, č. j. 1 Azs 342/2020-49. Podle žalobce zprávy o zemi původu dokazují velmi špatný stav v zemi, přičemž státní orgány mu odmítly poskytnout ochranu. Řešením nebylo ani vnitřní přesídlení, neboť uvedené osoby jej i tak nadále vyhledávaly a vyhrožovaly mu těžkou újmou na zdraví. 6. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout a uvedl, že popírá oprávněnost žalobních námitek. Zdůraznil, že žalovaný shromáždil dostatečné informace o zemi původu a unesl své důkazní břemeno. Vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Posouzení věci krajským soudem 7. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Ve věci rozhodl soud bez jednání při naplnění důvodů pro zrušení rozhodnutí ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. 8. Krajský soud ve stručnosti zrekapituluje průběh řízení o udělení mezinárodní ochrany: žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany dne 1. 12. 2023, učinil tak poté, co byl rozhodnutím Policie ČR ze dne 29. 5. 20253 zajištěn za účelem správního vyhoštění, které mu bylo dne 30. 5. 2025 také uloženo. Při poskytnutí údajů ke své žádosti uvedl, že se nemůže vrátit do Uzbekistánu, neboť tam problémy, kdy se v práci stal pracovní úraz tím, že elektřina zasáhla pracovníka a on se stal invalidou a žalobce byl odpovědným pracovníkem. 9. Uvedené skutečnosti zopakoval také v rámci pohovoru ke své žádosti a dále doplnil, že po incidentu s pracovním úrazem mu začali příbuzní postiženého pracovníka vyhrožovat, že mu nedají možnost klidně žít. Vyhrožovali mu prakticky každý den. Obrátil se na obvodního policistu, ten mu ale řekl, že pokud nedošlo k nějakému fyzickému napadení, nemůže zasáhnout policie by nic nezmohla, měl papír, že podepsal dluh, policie by žalobce stejně nemohla ochránit. V Uzbekistánu se vše řeší penězi, neměl se na koho obrátit. 10. Ve správním spise jsou založeny informace o zemi původu, konkrétně se jedná o Informaci OAMP: Bezpečnostní a politická situace v Uzbekistánu ze dne 14. 3. 2025 a dále Informace MZV ČR ze dne 10. 4. 2025 – Uzbekistán – činnost policie ve vztahu k ochraně práv občanů. 11. Z těchto zpráv vyplývá především, že politický systém v Uzbekistánu je autoritářský, politickému životu dominuje prezident, který ve svých rukou soustřeďuje výkonnou moc a udržuje kontrolu nad legislativní a soudní mocí. Uzbecká policie sice je průměrně fungující ochranný prostředek hájení práv občanů, nicméně významnou roli ovlivňující výsledek obvykle hraje skutečnost, že země funguje na principech „spřízněnosti“ a „známosti“, které jdou napříč celou společností a mohou tak jednotlivé kauzy buď dovést do zdárného konce, nebo je „zamést pod koberec“. Nelze opomenout, že pro Uzbekistán jako autoritářský režim, je policie jednou z významných složek udržení moci. Ochrana práv občanů tak pro policii obecně není tou nejdůležitější hodnotou, které bude podřízeno vše ostatní. Uzbecká policie je sice schopna přijmout opatření, pokud se na ni obrátí občan s obavou z ohrožení nebo, který se již v ohrožení nachází, je však otázkou, zda k tomu bude policie vždy ochotna či zda tak učiní neprodleně či bez průtahů. Ačkoli se o tom nemluví, lze vzhledem k situaci v zemi předpokládat, že např. v případě trestných činů spáchaných vůči skupině lidí, který je režimu trnem v oku, policie vůbec nezasáhne, nebude činná či bude věc zdržovat. V Uzbekistánu existuje úřad ombudsmana, nicméně je třeba vzít v úvah, že v autoritářském režimu jsou efektivita i reálný dosah činnosti takovéto instituce omezené. 12. Ze správního spisu vyplývá, že žalovaný rozhodl dne 8. 9. 2025 napadeným rozhodnutím. Podstatným shledal mj., že žalobce má možnost ve vlasti účinně obracet na příslušné policejní orgány své země a na případnou nečinnost či neadekvátnost přístupu policie může podat stížnost k nadřízenému orgánu. Podle žalovaného není pravdou, že uzbecká policie nemůže přijmout žádná zákonná opatření ve vztahu k zajištění bezpečnosti vlastních občanů. Vyhrožování ze strany soukromých osob tak nelze považovat za pronásledování, jestliže ze zpráv, které měl žalovaný k dispozici vyplývá, že politický systém dává možnost žadateli domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů. Žalovaný nenalezl důvody pro udělení mezinárodní ochrany v žádné z jejich forem, přičemž ve vztahu k doplňkové ochraně nenalezl žádné skutečnosti, na základě kterých by mohla žalobci hrozit vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu. Žalovaný dále zdůraznil účelovost žádosti žalobce. 13. Uvedené závěry nemohou optikou žalobních námitek obstát. 14. Podle § 2 odst. 6 věta druhá zákona o azylu původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou. 15. Žalovaný se ve vztahu k možným závěrům ohledně soukromé osobě jako původci pronásledování vyjádřil na str. 6 napadeného rozhodnutí tak, že žalobce má možnost ve vlasti účinně obracet na příslušné policejní orgány své země a na případnou nečinnost či neadekvátnost přístupu policie může podat stížnost k nadřízenému orgánu. 16. Krajský soud podotýká, že Nejvyšší správní soud se již v minulosti ve své judikatuře zabýval otázkou povinnosti vyčerpat vnitrostátní prostředky ochrany žadatelem o mezinárodní ochranu před pronásledováním ze strany soukromé osoby. Z této judikatury vyplývá, že „jde-li o původce hrozící vážné újmy nebo pronásledování z okruhu soukromých osob, musí se postižená osoba v zásadě vždy obrátit nejprve s žádostí o pomoc na vnitrostátní orgány v zemi původu, pokud není zjevné, že tyto orgány nejsou schopny či ochotny účinnou ochranu poskytnout. … Subjektivní nedůvěra vůči vnitrostátním orgánům neodůvodňuje rezignaci na využití ochrany státu“ (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2013, č. j. 5 Azs 11/2012-23). Ovšem v případě, že informace o zemi původu ukazují opodstatněnost této nedůvěry, nelze po žadateli o mezinárodní ochranu požadovat, aby vyčerpal prostředky vnitrostátní ochrany (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008-70, č. 1749/2009