22 A 53/2024 – Krajský soud v Ostravě

22 A 53/2024- 71 - text  8 22 A 53/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D. ve věci žalobkyně: V. Z. státní příslušnost: Ukrajina zastoupena Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s. sídlem Poděbradská 5, 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím v tom, že žalobkyni vrátil dne 29. 7. 2024 žádost o poskytnutí dočasné ochrany zaevidovanou pod č. j. OAM-0379563/DO-2024 jako nepřijatelnou takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žádost žalobkyně o dočasnou ochranu, podanou dne 29. 7. 2024 a zaevidovanou pod č. j. OAM-0379563/DO-2024, vrátil jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o poskytnutí dočasné ochrany žalobkyni. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala určení, že zásah ze dne 29. 7. 2024 spočívající v posouzení její žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „Lex Ukrajina“), tedy protože získala dočasnou ochranu v jiném členském státě EU, je nezákonný a domáhá se obnovení stavu před vrácením žádosti o dočasnou ochranu. K § 5 odst. 2 Lex Ukrajina, který vylučuje soudní přezkum, žalobkyně uvedla, že je potřeba toto ustanovení neaplikovat pro rozpor právem EU, přičemž odkázala na judikaturu správních soudů. Podstata žalobní argumentace pak spočívala v tom, že § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina je v rozporu se směrnicí Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „Směrnice o dočasné ochraně“, zejm. čl. 28), a s prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. 3. 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana, (dále jen „Prováděcí rozhodnutí“, zejm. bod 15 preambule), resp. s vyloučeným čl. 11 Směrnice o dočasné ochraně a s čl. 2 odst. 1 Prováděcího rozhodnutí. Jestliže se Česká republika nedohodla s jiným členským státem na jakékoliv úpravě vyloučení čl. 11 Směrnice o dočasné ochraně, znamená to, že je sekundární pohyb, a tím i získání dočasné ochrany v jiném členském státě, povolen a nemůže být vyloučen pouze na základě rozhodnutí jednoho členského státu v národní úpravě; na podporu tohoto tvrzení pak žalobkyně poukázala na odpovědi Komise na otázky týkající se výkladu Směrnice o dočasné ochraně a Prováděcího rozhodnutí. I s odkazem na Sdělení Komise – Operační pokyny k provádění Prováděcího rozhodnutí (2022/C 126 I/01) pak žalobkyně dovozovala, že prokázání státní příslušnosti (nebo mezinárodní ochrany udělené na Ukrajině), pobytu na Ukrajině a případně rodinné vazby jsou dostatečné k okamžité registraci osoby k dočasné ochraně. Z uvedeného pak dle žalobkyně plyne, že zásah spočívající ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu z důvodu nepřijatelnosti je zásahem nezákonným, a žalobkyně má nárok na udělení dočasné ochrany v České republice, ačkoliv ji byla v minulosti udělena dočasná ochrana v Rumunsku; na podporu svých závěrů žalobkyně odkázala i na již existující judikaturu některých českých správních soudů. 2. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Uvedl, že postupoval v souladu s Lex Ukrajina, když vyhodnotil žádost žalobkyně o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou. Žalobkyně figuruje v Platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform) jako držitelka dočasné ochrany v Rumunsku. Žalovaný musí vykládat a aplikovat Lex Ukrajina tak, aby zamezil zneužití práva na dočasnou ochranu. V případě žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu neměl žalovaný jinou zákonnou možnost než ji vyhodnotit jako nepřijatelnou. Žalovaný se neztotožňoval se závěrem většiny krajských soudů o nesouladu § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina s právem Evropské unie. Směrnice o dočasné ochraně nepředpokládá, že by osoba, jíž byl přiznán status osoby požívající dočasné ochrany v jednom členském státě, mohla tentýž status získat i v jiném členském státě, když na ni logicky nelze pohlížet jako na osobu vysídlenou; dle žalovaného jde o leitmotiv čl. 11 Směrnice o dočasné ochraně. Členské státy se sice po přijetí Prováděcího rozhodnutí dohodly, že čl. 11 Směrnice o dočasné ochraně nebudou aplikovat, ale to neznamená nic než to, že držitel dočasné ochrany, který by neoprávněně pobýval na území jiného členského státu, nebude tímto členským státem přemisťován do členského státu, který mu povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany vydal. Směrnice o dočasné ochraně neřeší, jak by měly členské státy naložit se žádostí o poskytnutí dočasné ochrany, pokud žadateli již byla dočasná ochrana udělena v jiném členském státě, a řešení takové situace je tak zjevně na vnitrostátním právu členských států, přičemž česká právní úprava sleduje smysl a účel Směrnice o dočasné ochraně. S odkazem na preambuli (bod 8 a 9) Směrnice o dočasné ochraně žalovaný dovodil, že tato má bránit druhotnému pohybu osob, ale nemá zabránit tomu, aby držitelé dočasné ochrany požádali o udělení azylu. Směrnice o dočasné ochraně nedává právo na další dočasnou ochranu v jiném členském státě, ledaže by byly splněny podmínky jejího čl. 15 nebo čl. 26, kdy však v případech upravených oběma články se předpokládá předchozí dohoda členských států na přemístění držitele dočasné ochrany a jeho souhlas, a v případě žalobkyně žádná dohoda mezi orgány České republiky a Rumunska neexistuje. Žádný z článků Směrnice o dočasné ochraně negarantuje právo držitelů dočasné ochrany se libovolně mezi členskými státy pohybovat, resp. postupně získávat dočasné ochrany ve vícero členských státech; taková interpretace by naopak vyprázdnila smysl čl. 15, čl. 26 a ostatně i čl. 11 Směrnice o dočasné ochraně. Žalovaný rovněž poukázal na skutečnost, že občané Ukrajiny nejsou při vstupu na území Evropské unie nuceni neprodleně žádat o dočasnou ochranu v prvním členském státě, protože mají možnost v rámci bezvízového pobytu, tj. v době 90 dnů, si zvolit členský stát, ve kterém hodlají dočasnou ochranu získat. Dle žalovaného unijní úprava nepředpokládá, že bude garantována možnost sekundárního pohybu držitelů dočasné ochrany v rámci členských států i s ohledem na to, že jde o další prvek odčerpávající kapacity členských států pro zvládání přijímání dalších (nově příchozích) osob. Žalovaný také poukázal, že § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina ani nerozšiřuje nad rámec čl. 28 Směrnice o dočasné ochraně důvody, pro něž je cizinec vyloučen z poskytnutí dočasné ochrany. Podle žalovaného tedy institut nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina nejen, že neodporuje Směrnici o dočasné ochraně, ale doplňuje její ustanovení tak, aby bylo dosaženo jejího cíle a byly eliminovány pokusy o zneužití práva na poskytnutí dočasné ochrany. Žalovaný zdůraznil, že žalobkyně netvrdila, že na území ČR je přítomen některý z jejich rodinných příslušníků, který je držitelem dočasné ochrany. Žalovaný tedy nemohl uvažovat ani o udělení dočasné ochrany z důvodu sloučení rodiny nebo z důvodu zvlášť zřetele hodných. 3. Dále žalovaný konstatoval, že podle něj závěr rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 2. 2025, sp. zn. C-753/23 (dále jen „rozsudek Krasiliva“) o tom, že čl. 8 odst. 1 Směrnice o dočasné ochraně musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž se osobě požívající dočasné ochrany uvedené v Prováděcím rozhodnutí neudělí povolení k pobytu, pokud již tato osoba požádala o takové povolení v jiném členském státě, ale dosud ho nezískala, nelze vztáhnout na skutkově odlišný případ žalobkyně, které bylo vydáno povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státu, tedy na situaci, na níž dopadá § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina. Z bodu 30 odůvodnění rozsudku Krasiliva žalovaný dovozoval, že při posuzování žádosti jsou relevantní dvě skutečnosti, a to zda již bylo cizinci vydáno jiným členským státem povolení k pobytu ve smyslu čl. 8 odst. 1 Směrnice o dočasné ochraně a zda žadatel spadá do jedné z kategorií uvedených v čl. 2 Prováděcího rozhodnutí. Zjistí-li tedy členský stát posuzující žádost, že žadatel nespadá do žádné z kategorií uvedených v čl. 2 Prováděcího rozhodnutí, není žádost důvodná a nelze mu povolení k pobytu vydat; logicky by pak měl postupovat stejn