25 Af 30/2024 – Krajský soud v Ostravě

25 Af 30/2024- 71 - text  15 25 Af 30/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Zory Šmolkové a JUDr. Daniela Spratka, Ph.D. ve věci žalobce: KADAMO, a. s. sídlem Místecká 1138/101, 703 00 Ostrava zastoupen advokátem Mgr. Danielem Keprtou sídlem Dlouhá 6, Ostrava proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 8. 2024, č. j. 22455/24/5300-22444-707622, ve věci daně z přidané hodnoty, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobní body: 1. Předmětem sporu mezi žalobcem a žalovaným je doměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období za leden až prosinec roku 2011 pro odepření uplatněného nároku na odpočet DPH z přijatých reklamních a marketingových služeb od společnosti PROPAG – STORM, a.s., které byly podle žalovaného zatíženy podvodem, o kterém žalobce věděl a vědomě se jich účastnil. Napadené rozhodnutí bylo vydáno poté, co byl žalobce odsouzen za daňový trestný čin spáchaný na dani z přidané hodnoty v posuzovaných transakcích v posuzovaném období. 1. 2. První žalobní námitkou žalobce uplatnil prekluzi práva stanovit daň. Podle žalobce žalovaný nesprávně posoudil lhůtu podle § 148 odst. 6 daňového řádu, podle kterého v důsledku jednání, které bylo předmětem pravomocného rozhodnutí soudu o spáchání daňového trestného činu, lze daň stanovit do konce druhého roku následujícího po roce, v němž nabylo rozhodnutí soudu právní moci, bez ohledu na to, zda již uplynula lhůta pro stanovení daně, je nutno vykládat tak, že prvním rokem je rok, ve kterém došlo k odsouzení daňového subjektu a konec druhého roku je rok následující. Žalobce byl pravomocně odsouzen 8. 6. 2022, nová prekluzivní lhůty pro stanovení daně tak podle žalobce uplynula 31. 12. 2023. Napadené rozhodnutí bylo tedy vydáno po jejím uplynutí (15. 8. 2024). Podle žalobce se žalovaný s jeho námitkou prekluze vypořádal nepřezkoumatelně a lhůta pro stanovení daně již marně uplynula. Tento svůj názor odůvodnil tím, že není jednoznačně určen její počátek, na rozdíl od standardní tříleté lhůty podle § 148 odst. 1 daňového řádu, a při výkladu žalovaného by tato běžela i třetím rokem, což je v rozporu se slovy do konce druhého roku. Dále poukázal na to, že tříletou standardní lhůtu správce daně má k dispozici za situace, kdy věc „nezná“, tedy předpokládá se provádění rozsáhlého dokazování. Nová lhůta je lhůtou „navíc“, danou v situaci, kdy správce daně již všechny potřebné skutečnosti má zásadně k dispozici a žádné velké dokazování se nepředpokládá. Tato nová a svou povahou výjimečná lhůta nemohla být zákonodárcem chápána jako skoro stejně dlouhá, jako lhůta standardní, s ohledem na právní jistotu daňového subjektu a jeho ústavně zaručená práva. 3. Žalovaný s tímto nesouhlasil. Podle něj citované ustanovení nevzbuzuje žádnou pochybnost. Lhůta pro stanovení daně z vlastního smyslu slov zcela jednoznačně počíná v roce 2022, kdy byl žalobce odsouzen, prvním následujícím rokem je rok 2023 a druhým následujícím rokem je rok 2024. Konstrukce, kdy prvním rokem by měl být rok 2022, z ničeho neplyne. Na podporu své argumentace se žalovaný dovolal rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn 31 Af 35/2021 a rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn 10 Afs 4/2024 z 18. 6. 2024, kterým NSS rozhodl o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2024, sp. zn 51 Af 6/2023. 4. V replice pak žalobce poukázal na to, že ustanovení § 148 odst. 6 daňového řádu na něj nedopadá, neboť za rok 2011 nebyl odsouzen. Podle sněmovního tisku č. 784 k novelizaci předmětného ustanovení předloženého dne 29. 8. 2024 teprve novelizované znění umožní aplikovat novou lhůtu pro stanovení daně i na osobu odlišnou od osoby odsouzené. Za stávající úpravy však to možné není. Žalobce se ke své žalobní argumentaci podpůrně dovolal nálezu č. j. I. ÚS 1611/07, známým jako teorie 3+0 versus 3+1. Uvedl, že žalovaným zastávaný výklad opomíjí, že při jeho správnosti by nebylo možné daň stanovit v roce 2022. Nastala by tedy stejná situace, jakou řešil Ústavní soud. 5. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí k této otázce vyjádřil v bodech 144 až 149. Uvedl, že dvouletá lhůta podle § 148 odst. 6 daňového řádu je konečná a na rozdíl od základní lhůty pro stanovení daně ji nelze jakkoliv prodloužit. V této lhůtě musí rozhodnout nejen správce daně, ale i odvolací orgán. Žalovaný odkázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 31 Af 35/2021-54 ze dne 10. 8. 2022, jeho body 21 a 26, kde krajský soud za situace pravomocného odsouzení tamního žalobce dne 29. 11. 2019 konstatoval poslední den lhůty podle § 148 odst. 6 daňového řádu dne 31. 12. 2021. 6. Krajský soud námitku posoudil takto. Z uvedeného shrnutí argumentace žalované v napadeném rozhodnutí vyplývá, že žalovaný se žalobcovou odvolací námitkou zabýval a uvedl důvody, pro které považoval konec lhůty pro stanovení daně v návaznosti na pravomocné odsouzení žalobce dnem 8. 6. 2022 připadající na den 31. 12. 2024. Jeho rozhodnutí proto není nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů; konečně žalobce s jeho důvody polemizuje, což by absence odůvodnění neumožňovala. 7. Krajský soud souhlasí s žalovaným, že ustanovení lze daň stanovit do konce druhého roku následujícího po roce, v němž nabylo rozhodnutí soudu právní moci, je nutno vykládat tak, že do lhůty se rok, v němž byl daňový subjekt pravomocně odsouzen, považuje za rok nultý, nikoliv první. 8. Zákonodárce tento nový časový úsek koncipoval jako nikoliv pevně daný, jak by tomu bylo, kdyby jej stanovil například slovy „ode dne pravomocného odsouzení běží nová dvouletá lhůta“, ale stanovil je počtem let, které uplynou po skončení roku, v němž byl daňový subjekt odsouzen. Prvním rokem je tak rok následující po roce pravomocného odsouzení, druhým rokem rok následující. Pokud by vykládaný text zněl, že „lze daň stanovit do konce prvého roku následujícího po roce, v němž nabylo rozhodnutí soudu právní moci“, pak by žalobcův výklad vedl k tomu, že by tato nově otevřená lhůta pro stanovení daně končila tím rokem, kdy by byl daňový subjekt pravomocně odsouzen, což by zjevně bylo proti smyslu již samotného jazykového znějí takové úpravy. Není tedy důvod, aby při úpravě do konce druhého roku následujícího po roce (…) byly následující roky počítány jinak. 9. Žalobcem dovolávané rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07 s tímto není v rozporu. Ústavní soud posuzoval ustanovení § 47 ZSDP, podle kterého (…) nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání (…), kde korigoval dosavadní praxi správních soudů a správce daně, kteří tříletou lhůtu počítali až od roku, ve kterém vznikla povinnost podat daňové přiznání, nikoliv od roku, za které daňová povinnost vznikla. Takového extenzivního výkladu se žalovaný nedopustil a jeho argumentace k prodloužení zákonem stanovené lhůty nevede. 10. Na uvedeném nic nemění žalobcovy úvahy nad důvody této lhůty v porovnání se základní lhůtou tříletou, upravenou v § 148 odst. 1 daňového řádu §148 odst. 1 zní: daň nelze stanovit po uplynutí lhůty pro stanovení daně, která činí 3 roky. Lhůta pro stanovení daně počne běžet dnem, v němž uplynula lhůta pro podání řádného daňového tvrzení, nebo v němž se stala daň splatnou, aniž by zde byla současně povinnost podat řádné daňové tvrzení. . Jak správně uvedl žalovaný, náročné dokazování a vícestupňové rozhodování je zohledněno v tom, že je lhůta v důsledku určitých skutečností prodloužena, což pro lhůty podle § 148 odst. 6 neplatí. K žalobcem namítané „téměř stejné“ délce lhůty mimořádné s lhůtou základní krajský soud konstatuje, že tato nová lhůta je stanovena poněkud fluidně, jinou lhůtu bude mít správce daně u daňového subjektu odsouzeného v lednu a jinou v prosinci. Lhůty tak nelze srovnávat. 11. Nutno říct, že výkladu konce této nové lhůty se nevěnuje ani důvodová zpráva, ani žádný komentář; explicitně se k této otázce nevyjádřil ani žádný správní soud, ačkoliv text § 148 odst. 6 daňového řádu byl předmětem soudního přezkumu opakovaně. Konec lhůty zřejmě nečinil problém. Kromě žalovaným dovolávaného rozsudku Krajského soud v Hradci Králové výslovně vypočetl konec lhůty NSS v rozsudku č. j. 10 Afs 4/2024-38 ze dne 18. 6. 2024, bod 33, kde bez podrobnější argumentace uvedl, že lhůta daňovému subjektu, pravomocně odsouzenému 8. 9. 2021, končí 31. 12. 2023. Ačkoliv otázka konce lhůty nebyla NSS výslovně předložena, byl povinen k případné prekluzi přihlédnout i bez návrhu a lhůtu spočítal, jak je uvedeno; o výkladu citovaného ustanovení tedy neměl pochybnosti. 12. Pochybnosti nemá ani krajský soud nyní a výkladu žalobce nepřisvědčil. Co se týká argumentace užité v replice, k ní se krajský soud vyjádří v části 6, kde vypořádá totožnou argumentaci