65 A 2/2024 – Krajský soud v Ostravě

65 A 2/2024- 67 - text  11 65 A 2/2024 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michala Jantoše a soudkyň Mgr. Barbory Berkové a JUDr. Markéty Fialové ve věci žalobkyně: L. P., s. r. o., IČO X sídlem H. t. 2802/16a, X Š. zastoupená advokátem Mgr. Martinem Blaškem, LL. M. sídlem Olbrachtova 1334/27, 710 00 Ostrava proti žalovanému: Generální ředitelství cel sídlem Budějovická 7, 140 96 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 12. 2023, č. j. 58742/2023-900000-311, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: A) Vymezení věci 1. Celní úřad pro Olomoucký kraj (dále „CÚ“) rozhodnutím ze dne 23. 6. 2023, č. j. 85974/2023-580000-12 uznal žalobkyni vinnou spácháním 4 přestupků podle § 123 odst. 1 písm. b) zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách (dále jen „ZoHH“), ve znění účinném do 31. 12. 2019, a dále 4 přestupků podle § 123 odst. 1 písm. b) téhož zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2020. Těchto přestupků se měla žalobkyně dopustit tím, že ve vymezených obdobích provozovala bez povolení hazardní hru ve smyslu § 3 odst. 1 a 2 písm. e) ZoHH ve čtyřech různých provozovnách (B. S. B. a B. D. v Š., a dále E. P. a B. B. v Z.), a to prostřednictvím technických herních zařízení (dále „THZ“) typu Explorer, Expressio, Futura a Voyager, čímž vždy porušila zákaz stanovený v § 7 odst. 2 písm. b) ZoHH. CÚ uložil žalobkyni za uvedené přestupky úhrnnou pokutu ve výši 1 400 000 Kč, a dále rozhodl o zabrání výše uvedených THZ, jejichž vlastníkem je neznámá osoba, včetně 6 přístupových klíčů a finanční hotovosti ve výši 3 600 Kč. 2. Odvolání žalobkyně žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí CÚ potvrdil. B) Žaloba a vyjádření žalovaného 3. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného. Soud v žalobě identifikoval tyto žalobní body: a) Žalovaný nemohl vycházet z výpovědi celníků provádějících kontrolu, protože se jednalo o jeho zaměstnance, kteří jsou vůči němu v závislém vztahu. b) Žalovaný dospěl k nesprávnému závěru, že nevedení přijetí sázek a výplaty výher v účetní evidenci žalobkyně není důkazem o tom, že žalobkyně neprovozovala hazardní hru. c) Videozáznamy z jednotlivých kontrol jsou nepoužitelnými důkazy, neboť neobsahují informace jejich pořizovatelů o tom, kdo se provádění kontroly účastní, a jaký je její předmět a účel. Odkaz žalovaného na přítomnost jednatele obviněné při kontrolách, z nichž byly videozáznamy pořízeny, je v rozporu se zásadou zákazu sebeobviňování. d) V průběhu kontrol provedl CÚ nezákonnou prohlídku jiných prostor, kterou k námitce žalobkyně žalovaný absurdně omluvil jen omylem na straně úředních osob. e) Žalovaný porušil zásadu presumpce neviny, neboť označil žalobkyni za provozovatele hazardní hry, aniž měl zcela vyjasněnou otázku, jak docházelo k vyplácení výher. Závěr žalovaného, že vztah žalobce sahal za rámec prostého nájmu, je v rozporu s jasným vymezením vzájemných práv a povinností smluvních stran ve smlouvě. V případě daného smluvního vztahu šlo jen o zamezení ohrožení postavení jiného podnikatele v důsledku narušení jeho obchodního tajemství. Závěr žalovaného, že smluvní uspořádání svědčí o tom, že měla mít žalobkyně zisk z THZ v pevně stanovené výši 5 000 Kč měsíčně v každé ze čtyř provozoven, nebyl ničím podložen a opírá se o kategorie jako „zisk“ či „příjem“, které není žalovaný s to správně definovat, kvantifikovat ani podložit. Smlouva mezi žalobkyní a C. C. M., s.r.o. nestanoví, že výše nájmu odpovídá procentu z tržeb docílených nájemcem, tudíž nájem neměl ze strany žalobkyně aktivní prvky, nešlo o společné podnikání, nýbrž jen o poskytnutí práva umístit THZ v dohodnutém prostoru. Žalovaný nijak neprokázal, že nebýt provozu THZ, ztratila by žalobkyně svou zákaznickou základnu. Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, co konkrétně měla zaměstnankyně žalobkyně činit, aby bylo možné dovodit, že zaměstnanci žalobkyně poskytovali součinnost při provozu THZ a touto činností naplňovaly znaky hazardní hry. Naopak sám žalovaný konstatoval výrazné pochybnosti ohledně způsobu poskytování součinnosti ze strany žalobkyně. Tvrzení žalovaného, že bylo logické očekávat, že se ke kontrole provozování her prostřednictvím THZ dostaví do provozovny nájemce, jenž měl hráčům poskytovat součinnost, logiku postrádá, neboť žalovaný označil za vlastníka zařízení neznámou osobu. Nadto k prokázání odpovědnosti za přestupek zásady formální logiky nestačí. Byla-li hráčům poskytována součinnost, probíhala mimo sféru vlivu žalobkyně, jelikož hrací přístroje jsou prostřednictvím vzdáleného přístupu spojeny s centrálním serverem vlastníka těchto přístrojů a žalobkyně jakožto nájemce nemá možnost vztah mezi hráčem a vlastníkem zařízení jakkoli ovlivnit. Žalobkyně nemůže s THZ jakkoli manipulovat, změnit konfiguraci či nastavení přístroje a už vůbec ne hru „vynulovat“ (ostatně tento pojem žalovaný ani nevysvětlil). f) Žalovaný ztotožnil „běžného hráče“ s celníkem, ačkoli ten není běžným hráčem, jelikož dle tvrzení žalovaného dokáže poznat, že posuzované THZ pracuje na principu náhody. Schopnosti celníka provést hodnocení hardware či software jsou však naprosto mizivé. g) Žalovaný neprokázal, že některá ze zajištěných THZ při provozu fungovala na principu náhody. Nelze se spokojit s konstatováním žalovaného, že tomu tak pravděpodobně může být, nýbrž je třeba předložit znalecký posudek jako objektivní důkaz. 4. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, odkázal na žalobou napadené rozhodnutí a zopakoval argumentaci v něm uvedenou. Žalobkyně podle něj nebere v potaz komplexní posouzení žalovaného, nýbrž napadá pouze dílčí argumentaci, aniž by důkazní prostředky hodnotila v jejich vzájemné souvislosti. 5. Při jednání soudu setrvali účastníci na svých stanoviscích. Žalobkyně poukázala na absenci snahy CÚ zjistit skutečného vlastníka předmětných THZ, a dále zdůraznila, že s ohledem na zabavení klíčů neměla možnost provést jejich kontrolu a opatřit znalecký posudek k prokázání, že tato nefungovala na principu náhody. Rovněž podle ní CÚ nevyžádal pracovní smlouvy zaměstnanců a nereflektoval předložené dohody o provedení práce uzavřené mezi personálem provozoven a třetí osobou za účelem obsluhy předmětných THZ. C) Posouzení věci krajským soudem 6. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů dle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). 7. Předně považuje krajský soud za nezbytné konstatovat, že žalobkyně koncipovala žalobu poměrně nepřehledně. Jakkoli ji formálně rozčlenila do kapitol, tyto kapitoly neobsahovaly ohraničené myšlenkové celky, které by bylo možné považovat za jednoznačně vyjádřené žalobní body, nýbrž šlo vždy o směs zcela obecných pojmenování typových nezákonností a vad řízení, jichž se měly správní orgány obou stupňů dopustit, jako „řádné nezjištění skutkového stavu“, „nesprávné právní posouzení skutků“, „překročení mezí správního uvážení“, „rozhodnutí v rozporu s právní úpravou a ustálenou judikaturou“, „absence opory rozhodnutí v provedeném dokazování“, „neuvedení podkladů rozhodnutí v jeho výroku“, „spekulativnost závěrů“, „nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů obou stupňů pro nedostatek důvodů“, „nevypořádání odvolacích námitek“, „vyžadování prokazování skutečností nad rámec zákona“ (viz např. body 2.3, 3.1, 5.3 či 10.1 žaloby), dále o citaci jednotlivých pasáží napadeného rozhodnutí, k nimž žalobkyně připojila své hodnotící komentáře, a dále o více či méně konkrétní výtky vůči postupu správních orgánů a vůči jejich skutkovým a právním závěrům. 8. Pouze posledně uvedené však mohl soud považovat za žalobní body ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. konkrétní (ve vztahu k žalobkyni a k projednávané věci individualizovaná) skutková tvrzení doprovázená (v témže smyslu) konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů žalobkyně považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. Žalobkyně byla podle uvedeného ustanovení povinna popsat, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl žalovaný vůči ní dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti [viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (dále „NSS“) ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58]. Tuto povinnost však nesplnila, neboť výčet typových nesprávností, či strohé hodnocení citovaných pasáží napadeného rozhodnutí výrazy jako „nelogické“, „nesprávné“ či „nepřijatelné“, nelze za řádné žalobní body považovat. Nevyvrací-li žalobkyně konkrétními argumenty úvahy žalovaného, ale pouze je označuje za nesprávné, nemůže soud za žalobkyni domýšlet její právní argumentaci, ani dohledávat tvrzení, která uváděla v podáních ve správ