2 Afs 24/2007 — Nejvyšší správní soud

65 Af 7/2024- 71 - text  16 65 Af 7/2024 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michala Jantoše, soudce Mgr. Bc. Vojtěcha Dědka a soudkyně JUDr. Markéty Fialové ve věci žalobkyně: M. M. s. r. o., IČO X sídlem P. 2818/7, X P. proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2024, č. j. 6848/24/5300-21443-713236, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Soud posuzoval otázku, zda měl být žalobkyni uznán nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (dále „DPH“), který uplatnila z plnění od dvou dodavatelů. Žalobkyni nebyl nárok uznán z důvodu, že neprokázala faktický rozsah plnění a to, zda předmětné dodávky skutečně poskytli dodavatelé uvedení na daňových dokladech. 2. Žalovaný rozhodnutím ze dne 28. 2. 2024, č. j. 6848/24/5300-21443-713236, (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil celkem čtyři dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro Olomoucký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 19. 12. 2022, č. j. 1955127/22/3107-50521-809783, č. j. 1955152/22/3107-50521-809783, č. j. 1955158/22/3107-50521-809783, a č. j. 1955162/22/3107-50521-809783. Těmito dodatečnými platebními výměry byla žalobkyni doměřena DPH za zdaňovací období únor až květen 2019 a uložena povinnost uhradit penále. 3. Žalobkyně tvrdila, že přijala plnění od dodavatelů M. s. r. o. (DIČ: X) a I. F. G. s.r.o. (DIČ: X), které spočívalo v dodání náhradních dílů na kamiony (dále také jen „dodavatelé“). Podle žalovaného však žalobkyně neprokázala, že jí zdanitelné plnění skutečně poskytli plátci uvedení na daňových dokladech, resp. jiní plátci DPH. Stejně tak neprokázala skutečný rozsah deklarovaných plnění. Jelikož žalobkyně neprokázala splnění hmotněprávních podmínek, žalovaný (podobně jako předtím finanční úřad) proto s odkazem na § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty („ZDPH“), vyloučil nárok na odpočet daně, který žalobkyně uplatnila na základě předložených daňových dokladů od těchto dodavatelů ve výše uvedených zdaňovacích obdobích. Obsah žaloby 4. Žalobkyně v podané žalobě tvrdí, že prokázala skutečnosti tvrzené v prvotních daňových dokladech a správce daně nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, jakož i neprovedl jí navržené výslechy svědků. Nesouhlasí se žalovaným, že každý podnikatel je schopen vytvářet auditní stopu v podobě, jakou vyžaduje žalovaný. Není ospravedlnitelné, aby správce daně po daňovém subjektu (za účelem vyvrácení jeho pochybností) požadoval předložení takových důkazů, kterými daňový subjekt s odkazem na zvyklosti v daném odvětví podnikání nemůže nebo nemusí disponovat. V projednávané věci je to podle žalovaného primárně doklad o provedení bezhotovostní platby a navázání každého jednotlivého dílu ze zásob na konkrétní daňový doklad. To však po žalobkyni není možné požadovat. 5. Namítla, že měla dostatek důkazů k vyvrácení pochybností žalovaného. Žalovaný však provedené důkazy nesprávně zhodnotil a některé navržené důkazy vůbec neprovedl, čímž prakticky vyloučil možnost, aby žalobkyně žalovanému jeho pochybnosti vyvrátila. 6. Žalovaný hodnotil zajištěné důkazy v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Svědek T. M. potvrdil, že zná P. T. (jakožto dodavatele náhradních dílů a jednatele dodavatele M.), že P. T. vozil do prostor žalobkyně (a společnosti A. – m. s.r.o.) nové náhradní díly, a že tyto náhradní díly přebíral, případně jej přebíral jednatel žalobkyně. Svědek M. Ž. vypověděl, že zná P. T., že tento vozil do prostor žalobkyně (a společnosti A. – m. s.r.o.) nové náhradní díly a že tyto náhradní díly od něj přebíral. Svědek P. P. vypověděl, že od jednatele I. T. K. spolu s jednatelem žalobkyně P. M. přebíral náhradní díly, kdy jednatel žalobkyně za ně zaplatil a současně si oba (tj. M. s K.) předali tzv. papíry. Pokud jde o osobu P. T., u něj žalovaný hodnotí celkem tři výpovědi a čestné prohlášení, které jsou vzájemně rozporné. Před správcem daně P. T. uvedl, že P. M. nezná, že nezná žalobkyni a že jeho společnost M. nikdy žalobkyni nedodávala žádné zboží. Před policejním orgánem P. T. uvedl, že byl jednatelem společnosti M. pouze formálně, za odměnu, na základě žádosti L. K. V čestném prohlášení pak P. T. naopak potvrdil skutková tvrzení žalobkyně, tj. potvrdil, že společnost M. žalobkyni dodala předmětná zdanitelná plnění, že P. M. osobně zná dlouhou dobu a současně sdělil, že při svém výslechu u správce daně byl v pracovní neschopnosti, pod vlivem léků a měl za to, že v dané chvíli bude lepší spolupráci se žalobkyní popřít. Současně v čestném prohlášení uvedl, že prostory R. U H., kde zboží skladoval, měl poskytnuty kamarádem L. K. 7. Žalobkyně nesouhlasí se závěry žalovaného o neprovedení dalších svědeckých výpovědí M. M. a V. P. Závěr žalovaného, že pokud nebyla osoba navrhovaná jako svědek přímo osobou přejímající nebo dodávající předmětné zboží, nemůže k věci nic relevantního sdělit, je nesprávný a je prakticky dokladem nezájmu žalovaného o zjištění materiální pravdy, resp. o skutečné vyvrácení svých pochybností. Ve skutečnosti tak ze strany žalovaného dochází k odepření spravedlnosti, neboť svědky, kteří by mohli uskutečnění zdanitelných plnění prokázat, odmítá vyslechnout. 8. Navrhla proto, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný ve vyjádření k žalobě se nejprve vyjádřil k požadavku na auditní stopu. Uvedl, že pro zajištění věrohodnosti původu daňového dokladu by měla každá účetní jednotka vytvářet spolehlivou auditní stopu tím, že bude uchovávat související účetní záznamy či dokumenty. Prostředky, kterými daňový subjekt může prokázat souvislost mezi daňovým dokladem a dodáním zboží nebo poskytnutím služeb, jsou ponechány zcela na jeho vůli. V daném případě měla tedy žalobkyně povinnost zajistit si důkazní prostředky o souladu faktického stavu se stavem deklarovaným na daňovém dokladu. Této skutečnosti lze dosáhnout právě prostřednictvím kontrolních mechanismů. Není pravdou, že žalovaný po žalobkyni požadoval předložení takových důkazů, kterými daňový subjekt s odkazem na zvyklosti v daném odvětví podnikání nemůže nebo nemusí disponovat. 10. K nezvyklosti hotovostních plateb žalovaný uvedl, že v běžném obchodním styku nejsou hotovostní platby v řádu desítek až statisíců korun zcela obvyklé. Skutečnost, že platby vysokých částek v hotovosti v případě, že subjekty disponují bankovním účtem, je v běžném obchodním styku nestandardní, plyne i z ustálené judikatury. Je tomu tak proto, že hotovostní placení, na rozdíl od např. bankovního převodu, který za sebou zanechává „papírovou stopu“ vytvořenou nezávislou třetí osobou (bankou), lze velmi snadno fingovat, dohodnou-li se na tom aktéři transakce. Platba v hotovosti byla jednou z indicií (nikoliv jedinou), které vzbudily u správci daně pochybnosti o uplatněném nároku na odpočet daně. Pokladní doklady prokazují toliko provedení platby mezi dvěma subjekty, nikoli však již to, zda za tyto platby jsou poskytnuty nějaká protiplnění. Ani doklad o provedení platby za fakturovaná plnění nemůže být sám o sobě důkazem o uskutečnění předmětné obchodní transakce v souladu s daňovým dokladem. Pokud doklad o bezhotovostní transakci není schopen prokázat, že daná společnost plnění poskytla v konkrétním rozsahu, pak tuto skutečnost nemohou prokázat ani doklady o hotovostní úhradě, které postrádají auditní stopu vytvořenou 3. osobou. 11. K námitce nesprávného hodnocení důkazů žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí a uvedl, že z výpovědi T. M. vyplývá, že tento potvrdil přijetí náhradních dílů, ovšem už nelze touto výpovědí osvědčit, že by jím přijímané díly byly určeny právě pro žalobkyni a že byly dodány dodavateli uvedenými na daňových dokladech, když z přejímky nešlo seznat, pro kterou společnost jsou díly přebírány a svědek netušil, za jakou společnost P. T. jednal. Také z výpovědi P. P. nevyplynulo, že by žalobkyně přijala předmětná zdanitelná plnění tak, jak je uvedeno na daňových dokladech (v deklarovaném rozsahu a od dodavatelů uvedených na daňových dokladech), pokud svědek sdělil, že nevěděl, jakou společnost T. K. při předávání náhradních dílů zastupoval a když pomáhal s překládkou náhradních dílů zabalených v krabicích, aniž by se podílel na jakékoliv kontrole přebíraného množství těchto náhradních dílů. V závěru výpovědi sice svědek potvrdil, že T. K. ze společnosti I. zná, jakož zná i P. T., který jednal za M., ale jednalo se o odpověď na návodnou otázku žalobkyně. Co se týče svědecké výpovědi M. Ž., v ní byl řešen výhradně obchodní vztah jiné společnosti s jejími dodavateli, nebyla zde řešena otázka dodávek zboží pro žalobkyni, z čehož vyplývá, že tyto dodávky náhradních dílů žalobkyni tato svědecká výpověď nemůže ani potvrdit. 12. Námitku žalobkyně stran nekomplexního hodnocení důkazních prostředků, v tomto případě s