1 Azs 367/2018 — Nejvyšší správní soud

72 Ad 22/2024- 38 - text  7 72 Ad 22/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní Martinou Rýznarovou ve věci žalobce: M. B. bytem X proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 3. 2024, č. j. X, ve věci starobního důchodu takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Spornou otázkou bylo, jestli měl žalobce nárok na tzv. mimořádný hornický důchod, tj. dřívější důchodový věk z důvodu práce v kategorii I. AA URAN. 2. Soud se nárokem žalobce na hornický důchod zabýval ve věcech sp. zn. 72 Ad 8/2021 a 72 Ad 10/2022 a žaloby zamítl. Žalobce v přezkoumávaném správním řízení doložil sdělení Ministerstva zdravotnictví z 3. 2. 2023, podle kterého Ministerstvo zdravotnictví zjistilo od Českého báňského úřadu a D., státní podnik, že se na žalobce jako důlního pracovníka – hlubiče vztahovalo rozhodnutí Hlavního hygienika ČR z 1. 8. 1990 ve znění rozhodnutí z 12. 6. 1991, podle kterého nejvyšší přípustná expoziční doba pro práce v podzemí se vztahovala na bývalý V. o. z. Ostrava, důlní závod (dále jen „DZ“) 30, a nejvyšší přípustná expoziční doba pro práce v podzemí činila 2 100 směn pro práce v podzemí uranových dolů a ostatních dolů se stejným rizikem ionizujícího záření. 3. Žalovaná napadeným rozhodnutím zamítla námitky proti rozhodnutí č. j. X o zamítnutí žádosti žalobce o přiznání starobního důchodu již od 28. 11. 2009, tj. při dosažení 55 let věku. 4. Žalovaná požádala Ministerstvo zdravotnictví o sdělení, na základě jakých podkladů učinila jednoznačný závěr, že se nejvyšší přípustná expozice 2 100 směn pro práce v podzemí uranových dolů a ostatních dolů se stejným rizikem ionizujícího záření stanovená rozhodnutím Hlavního hygienika ČR rozhodně vztahovala na bývalý báňsko stavební závod V. o. z. Ostrava, DZ 30, a konkrétně v plném rozsahu i na žalobce, který rozvázal pracovní poměr v I. AA kategorii 20. 2. 1991 a o předložení těchto dokladů. 5. Ministerstvo zdravotnictví v odpovědi z 8. 2. 2024 uvedlo, že závěr, na který se žalovaná dotazuje, opřel o telefonické sdělení pracovníka podniku D., státní podnik, odštěpný závod O., který tuto skutečnost potvrdil. Ministerstvo zdravotnictví se na základě listin, které mu předložil žalobce (pracovní smlouvy, dohody o rozvázání pracovního poměru a osobního listu důchodového pojištění, které se vztahují na popsané pracoviště), domnívalo, že žalobce byl z pracoviště vyřazen, protože zde odpracoval nejvyšší přípustnou expoziční dobu 2 100 směn v popsaném podzemí, a tudíž měli za to, že se na uvedené pracoviště vztahuje rozhodnutí Hlavního hygienika ČR z 12. 6. 1991 v návaznosti na jeho dřívější rozhodnutí z 1. 8. 1990. Ministerstvo zdravotnictví po obdržení dotazu žalované nově konzultovalo věc se Státním úřadem pro jadernou bezpečnost, jmenovitě s Ing. M. J. z Odboru radiační ochrany v průmyslu. Ten k podkladům od společnosti D., státní podnik, odštěpný závod O., zjistil, že pracoviště V. o. z. Ostrava, DZ 30, nebyla a nejsou v riziku ionizujícího záření. Ministerstvo zdravotnictví uzavřelo, že „dle nových skutečností“ a vyjádření Ing. J. pravděpodobně souviselo vyřazení žalobce s prací v I. AA na pracovišti V. o. z. Ostrava, DZ 30, s tím, že žalobce nastoupil 6. 3. 1990 na toto pracoviště ještě před platností rozhodnutí Hlavního hygienika ČR z 1. 8. 1990, č. j. HEM-300-1.8.90, a až poté, když se na jmenované pracoviště aplikovaly důsledky tohoto rozhodnutí, zaměstnavatel dospěl k závěru, že naplněním (překročením) 2 100 směn v podzemí uranových dolů již žalobce nemůže být zařazen na trvalém pracovním místě v podzemí na žádném pracovišti, a tedy ani na V. o. z. Ostrava, DZ 30. Ministerstvo zdravotnictví proto na základě nově zjištěných skutečností uvedlo, že nemůže potvrdit dřívější sdělení, že nejvyšší přípustná expoziční doba pro práci v podzemí stanovená rozhodnutím Hlavního hygienika ČR se rozhodně vztahovala na bývalý báňsko stavební závod V. o. z. Ostrava, DZ 30, tedy v plném rozsahu i na žalobce. 6. Vzhledem k citovanému sdělení Ministerstva zdravotnictví žalovaná nepovažovala za prokázané, že by žalobce od 6. 3. 1990 do 20. 2. 1991 vykonával zaměstnání v I. AA URAN pracovní kategorii a nadále toto zaměstnání ohodnotil v I. AA pracovní kategorii. V té žalobce získal celkem 8,5 roků pojištění a jednalo se o zaměstnání v R. d. Jeseník, které trvalo od 9. 6. 1981 do 4. 3. 1990. 7. Žalobce nesplnil podmínku zaměstnání v uranových dolech podle § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 557/1990 Sb., o mimořádném poskytování starobního důchodu některým horníkům (dále jen „nařízení č. 557/1990 Sb.“). 8. Žalovaná žalobci již přiznala rozhodnutím z 3. 6. 2012 (ve znění rozhodnutí o námitkách z 6. 8. 2013) starobní důchod na základě rozhodnutí o odstranění tvrdosti zákona tím, že mu prominula podmínku trvání jeho zaměstnání do 31. 12. 1992 podle § 174 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 1995 (dále jen „zákon č. 100/1988 Sb.“). 9. Žalobce v žalobě namítal, že žalovaná mu měla přiznat starobní důchod od 28. 12. 2009, tj. od dosažení věku 55 let, a uznat, že od 6. 3. 1990 do 20. 2. 1991 (346 dní) žalobce je hodnocen v I. AA URAN pracovní kategorii namísto v I. AA pracovní kategorii mimo uranové doly. Žalobce vykonával zaměstnání v DZ 30, tedy na pracovišti s rizikem ionizujícího záření, na které se vztahovalo rozhodnutí Hlavního hygienika ČR. Žalobce byl přesvědčen, že jeho zaměstnavatel nesplnil řádně svou povinnost zabezpečit vedení a předkládání záznamů o skutečnostech rozhodných pro nárok na starobní důchod ve smyslu § 8 nařízení vlády č. 557/1990 Sb. 10. Žalovaná ve vyjádření k žalobě vysvětlila nad rámec napadeného rozhodnutí, že žalobci přiznala starobní důchod od 1. 8. 2012 na základě stanoviska Ministerstva zdravotnictví z 11. 3. 2013, podle kterého zaměstnání v závodech bývalých R. d. J. lze považovat za zaměstnání zařazená do I. AA URAN pracovní kategorie. Později bylo zjištěno, že toto stanovisko bylo mylné. Podle pozdějšího stanoviska Ministerstva zdravotnictví z 27. 11. 2018, č. j. MZDR50171/2018-2/OVZ, není možné s určitostí potvrdit, na kterém pracovišti R. d. J. byla snížena expozice na 2 100 směn z důvodu ionizujícího záření. V R. d. J. tedy byly pouze rudné doly, a nikoliv doly uranové. V průběhu řízení o důchodových věcech jiných pojištěnců bylo postaveno najisto, že na pracovištích R. d. J. nebyla snížena nejvyšší přípustná expozice na 2 100 směn z důvodu ionizujícího záření  srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) z 3. 12. 2020, č. j. 9 Ads 238/2020-36, který se týkal posouzení pracoviště Z. H. u R. d. J. Podle tohoto rozsudku ze sdělení Státního ústavu pro jadernou bezpečnost jasně vyplynulo, že důvodem pro snížení nejvyšší přípustné expozice u R. d. J., závod Z. H., nebylo ionizující záření, ale škodlivá prašnost způsobená SiO2, tedy z důvodu nesouvisejícího s přítomností ionizujícího záření. Nebylo tedy prokázáno, že uvedené pracoviště bylo postaveno na roveň uranovému dolu z důvodu obdobné ionizační zátěže. 11. K přiznání starobního důchodu žalobci od 1. 8. 2012 s ohledem na snížený důchodový věk došlo rozhodnutím žalované z 3. 6. 2013 pouze na základě odstranění tvrdosti zákona. „Měřeno dnešní optikou“ by žalobce na tento důchod nedosáhl ani v rámci odstranění tvrdosti zákona. K odstranění tvrdosti došlo na základě mylného sdělení Ministerstva zdravotnictví z 11. 3. 2013, jehož závěry později ve věci jiného účastníka řízení vyvrátilo dokazování (viz citovaný rozsudek NSS č. j. 9 Ads 238/2020-36 z 3. 12. 2020). 12. Tato skutečnost vyplynula ze sdělení Státního úřadu pro jadernou bezpečnost z 13. 6. 2019, č. j. SÚJB/RCKA/11982/2019, jehož originál je založen ve spise zdejšího soudu sp. zn. 19 Ad 24/2018. Podle tohoto sdělení na podzemních pracovištích R. d. Jeseník, s. p., závod Z. H., nebyla stanovena nejvyšší přípustná expozice v riziku ionizujícího záření. 13. Vzhledem k tomu, že žalobce nezískal nejméně 10 roků zaměstnání v I. AA URAN pracovní kategorii, nepřekročil nejvyšší přípustnou expozici a neskončil výkon vybraného zaměstnání do 31. 12. 1990, nesplnil podmínky podle § 2 odst. 2 nařízení č. 557/1990 Sb. a nesplnil ani podmínky stanovené příslušnými právními předpisy - § 74a odst. 1 a 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „ZDP“), pro snížení důchodového věku na 55 let, neboť nebyl zaměstnaný nejméně 15 let v zaměstnání uvedeném v § 14 odst. 2 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb., popřípadě 10 let, pokud šlo o takové zaměstnání v uranových dolech, a nezískal ani 10 let zaměstnání při těžbě, průzkumu a zpracování uranové rudy, které bylo podle předpisů účinných před tímto dnem zařazeno mezi zaměstnání I. pracovní kategorie, zakládající nárok na starobní důchod při dosažení věku alespoň 55 let (I. AA URAN pracovní kategorie). 14. Žalobce v replice sdě