22 Af 20/2025- 64 - text
6 22 Af 20/2025
[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D. ve věci
žalobce: OCHI-INŽENÝRING, s.r.o.
sídlem Nákladní 3179/1, 702 00 Ostrava
zastoupen advokátem JUDr. Alfrédem Šrámkem
sídlem Českobratrská 1403/2, 702 00 Ostrava
proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství
sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2025 č. j. 15699/25/5200-11431-713246, ve věci daně z příjmů
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Vymezení věci
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání výše uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 21. 9. 2018 č. j. 3310905/18/3202-50521-809927 – dodatečný platební výměr na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014, a to tak, že byla snížena vyměřená daňová ztráta za rok 2014 a v návaznosti na změnu výše doměřené daňové ztráty bylo sníženo i penále.
2. Žalobce v žalobě uplatnil tři žalobní námitky. Nejprve namítl, že žalovaný nesprávně posoudil stanovení referenční ceny, protože nevzal v úvahu všechny okolnosti, které předcházely uzavření reklamní smlouvy a měly vliv na stanovení ceny reklamních služeb.
3. Dále žalobce namítl, že žalovaný ve svém rozhodnutí nedodržel závazný právní názor stanovený v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2023, č.j. 22 Af 35/2022-67.
4. V poslední námitce žalobce uvedl, že žalovaný nezákonně odmítl provedení důkazů na základě důkazního návrhu, čímž žalobci znemožnil účinně chránit svá práva.
5. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout, domnívá se, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a vznesené námitky nejsou důvodné, odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Posouzení věci krajským soudem
6. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů dle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Krajský soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s.
7. Pokud se týče žalobních námitek, ještě před tím, než je soud vypořádá, považuje za nezbytné citovat judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se míry precizace žalobních bodů a vlivu precizace na následný přezkum správním soudem. V rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78, bylo k této otázce konstatováno, že „míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod - byť i vyhovující - obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.“
8. Krajský soud tudíž vypořádal žalobní body pouze v rozsahu jejich precizace a napadené rozhodnutí podrobil přezkumu právě optikou takto formulovaných žalobních bodů.
9. Nejprve krajský připomíná, že ve věci již rozhodoval rozsudkem ze dne 14. 12. 2023, č.j. 22 Af 35/2022-67, kterým předchozí rozhodnutí žalovaného zrušil. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný kasační stížnost, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. 1. 2025, č. j. 10 Afs 24/2024-56, jímž kasační stížnost zamítl. Zdejší soud zdůrazňuje, že v rozsudku ze dne 14. 12. 2023, č.j. 22 Af 35/2022-67 došel k závěru, že v projednávané věci byly podmínky pro aplikaci § 23 odst. 7 ZDP splněny, protože daňové orgány dospěly k závěru, že žalobce a jeho dodavatelé reklamních služeb byli tzv. jinak spojenými osobami. Tento závěr učinily zejména na zjištěních o nadhodnocené ceně reklamy a dále na způsobu uzavírání obchodních případů – žalobce si neověřoval výhodnost ceny reklamy, měl znalost sportovního prostředí a neověřoval si dodavatele reklamy. Vzhledem ke konstantní judikatuře nebyla relevantní skutečností vědomost žalobce o existenci řetězce a jeho zapojení v něm. Podstatné bylo, že správce daně prokázal existenci takového řetězce a zapojení žalobce v něm na základě vytvoření právního vztahu (smlouva o reklamě a propagaci uzavřená s dodavateli žalobce). Krajský soud proto neshledal ani pochybení správce daně, potažmo žalovaného, pokud nepřistoupili k navrhovanému výslechu svědka K.
10. Důvodem pro zrušení rozhodnutí žalovaného v citovaném rozsudku byla žalobní námitka nesprávně stanovené referenční ceny, podle které tato vycházela z cen mezi majiteli tenisových areálů a přímými čerpateli reklamních plnění, místo toho, aby vycházela z cen mezi reklamními agenturami a čerpateli plnění. Pro účely stanovení ceny obvyklé měly daňové orgány vycházet právě z cen, které by byly v běžných obchodních vztazích sjednány mezi odběratelem reklamy a zprostředkovatelem reklamy, nikoliv jejím konečným poskytovatelem. Vzhledem k tomu, že správce daně ani žalovaný tak neučinili, neodrážela jimi zjištěná cena obvyklé konkrétní podmínky posuzované obchodní transakce.
11. Krajský soud z důvodu nesprávně stanovené referenční ceny rozhodnutí zrušil a zavázal žalovaného, aby dostatečně zjistil skutkový stav, tedy zkoumal, do jaké míry byly ceny u stanoveného referenčního vzorku dosaženy za stejných nebo obdobných podmínek, za nichž cenu sjednávaly spojené osoby.
12. Nyní přezkoumávané rozhodnutí je tedy novým rozhodnutím žalovaného, jímž posoudil odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 21. 9. 2018 č. j. 3310905/18/3202-50521-809927 – dodatečný platební výměr na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014, přičemž byl vázán výše uvedeným názorem zdejšího soudu.
13. K otázce stanovení ceny obvyklé mezi spojenými osobami se opakovaně vyjádřil Nejvyšší správní soud, např. v rozsudku ze dne 19. 9. 2019, č. j. 5 Afs 341/2017 - 47, shrnul podmínky pro aplikaci § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů a stanovení obvyklé ceny následovně: „K postupu správce daně dle § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů se vyjádřil NSS v rozsudku ze dne 23. 1. 2013, čj. 1 Afs 101/2012 - 31, v němž shrnul nebo zformuloval následující východiska. V případě, že je prokázáno, že se jedná o spojené osoby ve smyslu § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů, je na správci daně, aby prokázal, že se liší ceny sjednané mezi těmito osobami od ceny, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek. Neuplatní se tedy zásada, že v daňovém řízení je to daňový subjekt, kdo nese břemeno tvrzení ve vztahu ke své daňové povinnosti i břemeno důkazní ve vztahu k těmto svým tvrzením (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 1. 2008, čj. 2 Afs 24/2007 - 119, č. 1572/2008 Sb. NSS). Správce daně proto musí provést srovnání, při kterém musí zjistit jednak cenu sjednanou mezi spojenými osobami a jednak cenu obvyklou (srovnanou s průměrem cen, tzv. cenu referenční), za kterou se srovnatelnou komoditou obchodují osoby nezávislé. Nutnou (nikoli však dostačující) podmínkou pro úpravu základu daně dle § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů je existence rozdílu mezi cenami. Pro zjišťování „obvyklosti“ ceny musí být správce schopen unést břemeno tvrzení i břemeno důkazní ve vztahu ke všem rozhodným aspektům. Obvyklou cenu může správce daně určit, a zpravidla tomu tak bude, porovnáním skutečně dosažených cen shodné nebo podobné komodity mezi reálně existujícími nezávislými subjekty. Může ji však určit, zejména pro neexistenci nebo nedostupnost dat o takových cenách, jen jako hypotetický odhad opřený o logickou a racionální úvahu a ekonomickou zkušenost. Jak již uvedl NSS v rozsudku ze dne 27. 1. 2011, čj. 7 Afs 74/2010 - 81, č. 2548/2012 Sb. NSS) - referenční (obvyklá) cena je v podstatě simulace ceny vytvořená na základě úvahy, jakou cenu by za situace shodné se situací spojených osob tyto osoby sjednaly, nebyly-li by spojené a měly-li by mezi sebou běžné obchodní vztahy. Pokud správce daně zjišťuje referenční cenu na základě údajů o skutečně dosažených cenách shodné nebo podobné komodity mezi reálně existujícími nezávislými subjekty, musí pečlivě zkoumat, do jaké míry byly tyto ceny dosaženy za stejných nebo obdobných podmínek, za nichž cenu sjednávaly spojené osoby, a pokud se tyto podmínky liší, provést patřičnou korekci referenční ceny. Důkazní břemeno správce daně se také týká zjištění situace, za které sjednávaly cenu spojené osoby. Tento postup zpravidla