61 A 20/2025 – Krajský soud v Ostravě

61 A 20/2025- 27 - text  10 61 A 20/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Honusovou v právní věci žalobce: J. K. zastoupený advokátem Mgr. Jiřím Hölblingem sídlem Zámecké náměstí 24, 738 01 Frýdek-Místek proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje sídlem 28. října 117, 702 18 Ostrava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2025 č. j. MSK 67327/2025, ve věci dopravního přestupku takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2025 č. j. MSK 67327/2025 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 18 210 Kč a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: 1. Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2025 č. j. MSK 67327/2025, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Ostravy, odboru dopravně správních činností ze dne 2. 4. 2025 č. j. SMO/207047/25/DSČ/Jav, ve věci přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu a změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). 2. V podané žalobě žalobce vymezil tyto žalobní body: 1) Žalovaný na základě zjištěného skutkového stavu nemohl mít za prokázané, že se žalobce vytýkaného jednání dopustil. O nedostatcích zjištěného skutkového stavu nadto sám žalovaný již dvakrát rozhodl ve správním řízení, když toto vytýkal správnímu orgánu I. stupně. Správní orgán I. stupně dokazování sice doplnil, nicméně to nelze považovat za zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. V posuzovaném případě chybí objektivní důkaz (např. videozáznam). Žalovaný vycházel toliko z výpovědí zasahujících policistů, a to i přesto, že žalobce navrhoval důkaz, který by byl způsobilý skutkový stav dostatečně osvětlit, a to vyšetřovací pokus. Nemůže jít k tíži žalobce, že ve spise absentuje videozáznam pořízený palubní kamerou policejního vozu. Tímto si správní orgán přivodil důkazní nouzi, a nyní musí uměle klást větší váhu na výpovědi policistů, které se však rozcházejí s výpovědí žalobce. Žalovaný vyhodnotil jako věrohodnější právě výpovědi policistů. S tím žalobce nesouhlasí, protože pro to není žádný relevantní důvod. I přesto, že policisté s jistotou tvrdí, že jim v daném případě sloupek ve výhledu nebránil, nelze tuto jejich verzi přijmout. V podobných případech totiž dle žalobce budou policisté prakticky vždy tvrdit, že přestupkové jednání viděli, aniž by své tvrzení opřeli o relevantní skutečnosti. Oba svědci shodně uvedli, že žalobce se k nim blížil pod úhlem (zleva), tzn. ve výhledu jim musel prakticky po celou dobu vadit levý přední sloupek, jak žalobce na svoji obranu setrvale tvrdí. Nadto i kdyby policisté na okamžik mohli žalobce zahlédnout, jak např. hýbe rukou, nemohli být schopni určit, zda v ruce něco držel, popř. o jaký předmět se jednalo. V souvislosti s tím žalobce dodal, že je pravák, a tedy telefon používá výhradně pravou rukou, nikoliv levou, natož při řízení vozidla. Navíc vozidlo, ve kterém jel, je vybaveno handsfree technologií, a proto není důvod, aby při jízdě držel telefon v ruce. Žalobci nelze ani vytýkat, že skutečnost, že držel v ruce brýle, uvedl až později v průběhu řízení. I v případě, že by snad žalobce změnil svůj postoj či začal tvrdit něco v rozporu s tím, co tvrdil předtím, nelze mu to přičíst k tíži. Žalobce totiž zpočátku pouze stručně sdělil, že s přestupkem nesouhlasí, neboť telefon v ruce nedržel. Teprve potom dodal (tj. na svoji původní argumentaci pouze navázal), že si mohl jen spravovat brýle. Žalobce má proto za to, že závěry správních orgánů jsou neopodstatněné, neboť vycházejí pouze z výpovědí policistů, kteří navíc (ve vztahu k výhledovým podmínkám) vypovídali s několikaměsíčním odstupem. Je vysoce nepravděpodobné, aby si vědci po tak dlouhé době s neochvějnou jistotou pamatovali detaily toho, kde konkrétně stáli, jaké bylo počasí, kudy žalobce jel a co za jízdy dělal. 2) V souladu s principem in dubio pro reo není ze strany obviněného z přestupku potřeba zcela prokázat svoji nevinu, nicméně postačí, když o skutkovém ději budou pochybnosti. Tedy, pokud nelze vyloučit, že skutek se mohl odehrát i jinak, než tvrdí správní orgán, pak je potřeba výše uvedený princip aplikovat a obviněného za přestupek nesankcionovat. V posuzované věci se žalovaný skutkovou verzí žalobce nijak nezabýval, nevedl v tomto směru dokazování. Pouze konstatoval, že žalobce neuvedl pravdu, neboť snad měl motivaci se (lhaním) vyhnout trestu. Taková paušální (a spekulativní) úvaha je však dle žalobce zcela nepřijatelná, pokud pro ni nehovoří konkrétní skutkové okolnosti. K tomu, aby mohl správní orgán učinit závěr o tom, že výpověď obviněného je nevěrohodná, nestačí pouze dovozovat nějakou jeho hypotetickou motivaci k tomu se z přestupku „vylhat“. Za použití této logiky by pak výpověď každého obviněného bylo potřeba označit za nepravdivou. Tím, že žalovaný prakticky bezdůvodně uvěřil svědkům, zatížil své rozhodnutí vadou, kdy toto rozhodnutí v podstatě ani nelze přezkoumat. Navíc pro verzi výpovědi policistů nehovoří ani videozáznam, který chybí. Nelze tedy žádným způsobem ověřit, zda policisté popsali skutkové okolnosti toho, kde stáli, jaký měli výhled, co mohli a nemohli vidět. Žalobce připomíná, že v případech, kdy videozáznam ve spise je, správní orgány s oblibou argumentují právě tím, že byť z videozáznamu není patrné, že se přestupek stal, je možné z něj alespoň dovodit výhledové podmínky. Není přitom chybou žalobce, že ve spise videozáznam absentuje. Žalobce by naopak takový záznam uvítal, neboť by z něj bylo zjevné, že policisté tvrzený přestupek vnímat nemohli. K podpoře svých tvrzení žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2023 č. j. 19 A 28/2022-30. 3. Žalovaný ve vyjádření především zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť žaloba v zásadě kopíruje obsah odvolání. Dále stručně zdůraznil, že přestupek byl žalobci bez důvodných pochybností prokázán, přičemž zásadním důkazem ve věci byly (opakované) výpovědi dvou svědků – zasahujících policistů, kteří vypověděli, že viděli žalobce držet v ruce mobilní telefon. Proti tomu stojí výpověď žalobce, který namítá, že telefon nedržel, ale upravoval si brýle. Žalobce správním orgánům vytýká, že neopatřily k důkazu obrazový záznam přestupku, jakožto „objektivní“ důkaz. Tato výtka však není na místě, neboť tento důkaz jednoduše neexistuje – záznam pořízený palubní kamerou policejního vozidla byl přemazán jiným záznamem (smyčka), což bylo zjištěno při stahování záznamu po ukončení směny. To však neznamená, že za této situace není možné přestupek bez důvodných pochybností prokázat. V takovém případě jsou jistě kladeny vyšší nároky na pečlivé hodnocení stávajících důkazů (zejména svědeckých výpovědí a jejich porovnání s verzí žalobce), těmto nárokům však dle žalovaného správní orgány dostály. Svědci vypověděli, že viděli žalobce držet telefon přes přední sklo služebního vozidla a přes přední a pak boční sklo vozidla žalobce z odhadované vzdálenosti 8–10 metrů, což koresponduje s ustavením služebního vozidla čelem k vozovce u křižovatky ve tvaru T (dle zákresů svědků i mapových podkladů s měřením vzdálenosti). K této křižovatce pomalou rychlostí dojížděl žalobce a odbočoval doprava, tudíž k policistům byla přivrácena přední a poté levá boční část vozidla žalobce. Pokud jde o levý přední sloupek, ten pouze nakrátko zakryl svědkům výhled do vozidla, předtím a poté jej však viděli přes přední, resp. boční sklo jeho vozidla. Žalobce přišel v průběhů řízení se skutkovou verzí, že si upravoval brýle. Na místě samém přitom uvedl pouze, že telefon nedržel a s přestupkem bez dalšího nesouhlasí. Pokud žalobce namítá, že není povinen uvádět cokoliv na svou obhajobu při silniční kontrole, resp. před zahájením řízení o přestupku, má sice pravdu, avšak to neznamená, že správní orgán nebude hodnotit jeho tvrzení mimo jiné podle okolností, za jakých je uplatnil. Je totiž krajně nelogické, aby řidič, který ví, že nedržel při řízení telefon, ale upravoval si brýle, nesdělil tuto skutečnost zasahujícím policistům na místě, aby je tak ihned vyvedl z tvrzeného omylu (tím spíše, pokud po něm bylo požadováno zaplatit kauci), ani ji neuvedl v rámci svého písemného vyjádření, pokud by byla pravdivá. Svědci přitom záměnu telefonu za brýle bezpečně vyloučili. Žalovaný trvá na tom, že za této důkazní situace bylo provedení vyšetřovacího pokusu nadbytečné, neboť ze způsobu jízdy žalobce, místa ustavení policejního vozidla a jejich vzájemného míjení se ve vzdálenosti kolem 12 metrů (nic z toho žalobce nezpochybňuje) je zcela zřejmé, že daný přestupek policisté vidět bez potíží mohli. V tom se nyní projednávaná věc liší od případu řešeného rozsudkem nadepsaného soudu ze dne 27. 7. 2023 č. j. 19 A 28/2022-30, neboť v něm šlo o vzdálenost kolem 25 metrů, přič