7 As 137/2011 — Nejvyšší správní soud

61 A 23/2025- 26 - text  7 61 A 23/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Honusovou v právní věci žalobce: J. B. zastoupený advokátem Mgr. Petrem Ukleinem sídlem Mánesova 1175/48, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje sídlem 28. října 117, 702 18 Ostrava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze 30. 7. 2025 č. j. MSK 83868/2025, ve věci dopravního přestupku takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 7. 2025 č. j. MSK 83868/2025, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Havířova, správního odboru (dále také „správní orgán I. stupně“) ze dne 5. 6. 2025 č. j. MMH/141165/2025, ve věci přestupku podle § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se měl žalobce dopustit z nedbalosti tím, že dne 28. 10. 2024 v době okolo 12:10 hodin v Havířově – Šumbarku, na ulici Hřbitovní, ve směru jízdy k ulici Chrpová řídil motorové vozidlo Citroën, RZ X, přestože nebyl držitelem řidičského oprávnění, tedy porušením § 3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu. 2. Žalobce v žalobě namítl následující žalobní body: 1) Žalobce namítl, že byl držitelem řidičského oprávnění dle § 3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu a k dané situaci došlo v důsledku neúplného poučení ze strany lékaře. Ve skutečnosti žalobce držitelem řidičského oprávnění byl, řidičský průkaz měl u sebe, pouze byl dříve lékařským vyšetřením diagnostikován jako zdravotně nezpůsobilý k řízení motorových vozidel, a to pouze dočasně. V této době skutečně neřídil. Po absolvování lékařské prohlídky na kardiologické ambulanci mu však bylo lékařem výslovně sděleno, že již řídit může. Žalobce tedy jednal v souladu s pokyny lékaře a neměl důvod se domnívat, že by řídil v rozporu s právními předpisy. Žalobce neměl informace o tom, že je povinen podstoupit další lékařskou prohlídku k přezkoumání zdravotní způsobilosti, aby jeho řidičské oprávnění bylo opět platné. Tuto skutečnost mu lékař nesdělil, a naopak jej výslovně ujistil, že řídit může. 2) Žalobce namítl absenci společenské škodlivosti činu. Má za to, že pouhé formální naplnění zákonných znaků přestupku nestačí – jednání musí být současně společensky škodlivé. Společenská škodlivost představuje materiální stránku přestupku, která odlišuje skutečné přestupky od pouhých formálních porušení zákonných ustanovení. Dle názoru žalobce je rozhodnutí správního orgánu I. stupně přepjatě formalistické, neboť chybí řádné vyhodnocení společenské škodlivosti činu. Žalobce má za to, že argument správního orgánu I. stupně, že „řízení motorového vozidla obviněným bez řidičského oprávnění představuje reálné ohrožení právem chráněného zájmu, kterým je bezpečnost silničního provozu”, je nesprávný, jelikož nerespektuje skutečnost, že faktická způsobilost k řízení byla u žalobce bezpochyby dána. K tomu se dále váže posouzení žalovaného v napadeném rozhodnutí, že námitka žalobce není důvodná, neboť řízení motorového vozidla bez platného oprávnění je objektivně protiprávní, a to bez ohledu na subjektivní přesvědčení řidiče o své zdravotní způsobilosti. Již ze samotného přístupu žalovaného je zřejmé, že daný případ posuzuje čistě formalisticky, bez dalšího posouzení všech nastalých okolností, včetně jednání žalobce v omluvitelném omylu. Omluvitelný omyl žalobce má přitom zásadní dopad na posouzení jeho zavinění. Žalobce se v dobré víře domníval, že je držitelem platného řidičského oprávnění. Nejvyšší soud v rozhodnutí 8 Tdo 325/2012 zdůraznil, že omluvitelný právní omyl pachatele může vyloučit jeho odpovědnost, pokud je omluvitelný a není založen na pouhé spekulaci, což je právě tento případ. Žalobce jednal v dobré víře, že je držitelem platného řidičského oprávnění, a své jednání činil v důvěře ve sdělení odborně způsobilé osoby – lékaře. Napadené rozhodnutí proto zasáhlo žalobcovo právo na spravedlivý proces a je v rozporu se zákazem přepjatého formalismu. 3) Rovněž v rovině individuálního posouzení věci správní orgány selhaly, když nevzaly v potaz objektivně existující polehčující okolnosti, ani skutečnost, že žalobce jednal v omluvitelném omylu. Žalobci byla uložena sankce, která je z hlediska účelu správního trestání zjevně nepřiměřená a v daném kontextu nespravedlivá. Takto uložený trest ztrácí svůj preventivní smysl, neboť žalobce nebyl motivován úmyslným porušením právních předpisů, nýbrž jednal v důvěře ve sdělení odborně způsobilé osoby a v důsledku institucionálního pochybení při doručování. Žalobce tak má za to, že uložením sankce v zákonné sazbě bez náležitého zohlednění všech specifických okolností případu došlo k porušení zásady spravedlivého trestání i zásady individualizace trestu, mající za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. 3. Žalovaný ve vyjádření zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a rozhodnutí prvostupňového, neboť argumentace žalobce se opakuje. Dále žalovaný uvedl, že žalobce byl uznán vinným pro přestupek spočívající v řízení vozidla bez řidičského oprávnění. Jakékoliv námitky týkající se hodnocení zdravotního stavu v době řízení vozidla jsou tedy dle žalovaného irelevantní, neboť nemohou nic změnit na skutečnosti, že žalobce držitelem řidičského oprávnění v rozhodnou dobu nebyl. Žalovaný připomíná, že řidičské oprávnění lze udělit pouze osobě, která je odborně způsobilá k řízení motorových vozidel, přičemž tuto podmínku odborné způsobilosti musí splňovat po celou dobu držení řidičského oprávnění. Žalobce tedy nelze považovat za laika, pokud se týká znalosti zákona o silničním provozu, neboť jako držitel řidičského oprávnění byl povinen tento zákon znát. Žalobce namítá, že se spolehl na vyjádření lékaře, který mu sdělil, že může řídit. Takové tvrzení jej však nemůže nijak vyvinit z přestupku, neboť lékař nemá žádnou pravomoc ve vztahu k udělení či odnětí řidičského oprávnění. O udělení a odnětí řidičského oprávnění nerozhoduje lékař, nýbrž výhradně správní orgán, což žalobce z titulu držitele řidičského oprávnění měl a mohl vědět. Za této situace se nemůže jednat o omluvitelný omyl, který by mohl mít za následek absenci zavinění; žalobce se mohl omylu vyvarovat, neboť povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou pro něj vyplývala ze zákona (§ 17 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky, ve znění pozdějších předpisů). Žalovaný připomenul, že pro odpovědnost za daný přestupek postačí zavinění z nedbalosti, a to i z nedbalosti nevědomé. 4. Námitka, že žalobce nebyl informován o povinnosti podrobit se přezkoumání zdravotní způsobilosti, resp. přezkoumání odnětí řidičského oprávnění, je zcela v rozporu s obsahem spisu. Jak již bylo žalobci dříve vysvětleno, rozhodnutí o odnětí řidičských pro všechny skupiny vozidel obsahující také poučení o nutnosti přezkoumání zdravotní způsobilosti mu bylo řádně doručeno na adresu trvalého pobytu, kterou měl na tzv. ohlašovně. Vzhledem k tomu, že si zásilku do 10 dnů nevyzvedl, považuje se za řádně doručenou 10. dnem od jejího uložení - § 24 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád) – fikce doručení. Zavinění žalobce v tomto směru spočívá v tom, že nezachoval potřebnou míru opatrnosti a neuspořádal si své osobní poměry tak, aby se mohl seznámit s písemnostmi, které mu budou doručovány. 5. Pokud žalobce dovodil, že ke dni přestupku byl „fakticky způsobilý“ k řízení motorových vozidel, má žalovaný za to, že takovou kategorii zákon nezná. Způsobilost k řízení motorových vozidel posuzuje výhradně posuzující lékař, tedy zpravidla praktický lékař (§ 84 odst. 2, odst. 4 zákona o silničním provozu). Správní orgány ani policisté nemají pravomoc k autoritativnímu posuzování zdravotního stavu řidiče. Ve vztahu k řízení motorových vozidel nemá tuto pravomoc ani odborný lékař (zde kardiolog), neboť lékařský posudek, který je jedním z podkladů pro udělení řidičského oprávnění, je oprávněn vydat pouze lékař posuzující (tamtéž). Odborný lékař, resp. každý lékař má v tomto směru pouze oznamovací povinnost (§ 89a cit. zákona). Oznámení MUDr. J. P. ze dne 2. 7. 2024, které žalobce v řízení předložil, je právě oznámením, kterým tento lékař oznamovací povinnost plnil, nebyl však oprávněn závazně posoudit zdravotní způsobilost žalobce k řízení motorových vozidel a její trvání. I kdyby žalovaný přistoupil na teorii žalobce o jakési „faktické způsobilosti“, bylo by o ní snad možné uvažovat nejdříve od doby vystavení kladného lékařského posudku, podle kterého by byl žalobce opět zdravotně způsobilým k řízení motorových vozidel, tedy ode dne 11. 11. 2024. Avšak ani tento posudek nijak neprokazuje, že byl žalobce zdravotně způsobilý k řízení motorových vozidel v době spáchání přestu