9 Afs 76/2014 — Nejvyšší správní soud

65 Af 12/2024- 72 - text  9 65 Af 12/2024 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michala Jantoše a soudkyň Mgr. Barbory Berkové a JUDr. Markéty Fialové ve věci žalobkyně: M. s.. s r. o., IČO X sídlem P. 272/18, X O. zastoupená advokátem JUDr. Jakubem Dohnalem, Ph.D., LL.M. sídlem U Trezorky 921/2 158 00 Praha proti žalovanému: Ministerstvo financí sídlem Letenská 15, 118 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 5. 2024, č. j. MF-19013/2021/1203-14, ve věci odvodu za porušení rozpočtové kázně, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 31. 5. 2024, č. j. MF-19013/2021/1203-14 a platební výměr Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Střední Morava ze dne 11. 12. 2020, č. j. OKN-PRK 74/2015 se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 37 243 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Jakuba Dohnala, Ph.D., LL.M., sídlem U Trezorky 921/2 158 00 Praha. Odůvodnění: A. Vymezení věci a obsahu podání účastníků 1. Žalobkyně uzavřela s Regionální radou regionu soudržnosti Střední Morava dne 27. 6. 2014 veřejnoprávní smlouvu o poskytnutí dotace na projekt Dostavba multifunkčního areálu L., ve které se poskytovatel dotace zavázal ex post uhradit žalobkyni nanejvýš 60 % z celkových způsobilých výdajů projektu. 2. Ve věci následně proběhly veřejnosprávní kontroly, po jejichž ukončení vydal Úřad regionální rady regionu soudržnosti Střední Morava (dále jen „správce daně“) platební výměr ze dne 11. 12. 2020, č. j. OKN-PRK 74/2015, jímž žalobkyni uložil podle § 22 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „malá rozpočtová pravidla“) odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 1 072 498 Kč, který se skládal z částky 1 072 497,45 Kč jako výdaj z ERDF a z částky 0,55 Kč jako výdaj náležející do rozpočtu poskytovatele. Důvodem pro vyměření odvodu bylo porušení rozpočtové kázně, které spočívalo v tom, že žalobkyně v rozporu s § 60 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZVZ“), nevyloučila ze zadávacího řízení uchazeče S.-S. s.r.o. (dále jen „vybraný dodavatel“), který dle správce daně nesplnil část požadovaných kvalifikačních předpokladů dle § 56 odst. 3 písm. a) ZVZ. Namísto toho s tímto uchazečem uzavřela smlouvu o dílo. Tímto jednáním současně žalobkyně porušila zásadu zákazu diskriminace upravenou v § 6 ZVZ. Proti vydanému platebnímu výměru brojila žalobkyně odvoláním, které žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl. 3. Žalobkyně se prostřednictvím žaloby domáhá zrušení jak napadeného rozhodnutí, tak vydaného platebního výměru. V žalobě předně namítla prekluzi práva správce daně předepsat odvod za porušení rozpočtové kázně dle nařízení Rady č. 2988/95, o ochraně finančních zájmů Evropských společenství (dále jen „nařízení č. 2988/95“). Za den vzniku nesrovnalosti je dle žalobkyně nutné považovat dne uzavření smlouvy o dílo s vybraným dodavatelem, tj. 7. 8. 2014. Lhůta pro vydání rozhodnutí upravená v čl. 3 odst. 1 čtvrtý pododstavec zmíněného nařízení tak uplynula dne 7. 8. 2022. 4. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Dle něj je námitka prekluze lichá. Předmětné nařízení nelze aplikovat u dotací, u kterých je prvořadný dopad na státní rozpočet. V nyní řešené věci bylo pochybení žalobkyně odhaleno dříve, než došlo k refundaci proplacených prostředků z rozpočtu EU. Předmětné nařízení dává členským státům možnost odchýlit se od prekluzivních lhůt v něm upravených. To zákonodárce učinil upravením 10leté prekluzivní lhůty dle § 22 malých rozpočtových pravidel, kdy tato lhůta počíná plynout od 1. ledna roku následujícího po roce, v němž došlo k porušení rozpočtové kázně a rozhodně není rozporná se zásadou proporcionality. Ke vzniku nesrovnalosti mohlo nadto dojít nejdříve dnem připsání finančních prostředků na účet příjemce dotace. Žalovaný dále poukázal na rozsudek Soudního dvora EU (SDEU) ve věci C-341/13, ve kterém uvedl, že čl. 3 nařízení č. 2988/95 se vztahuje na stíhání zahájená vnitrostátními orgány vůči příjemcům unijních podpor po konstatování nesrovnalosti vnitrostátním orgánem. Běh prekluzivní lhůty proto nemohl začít dříve, než byla nesrovnalost zjištěna vnitrostátním orgánem. To vyplývá také z rozsudku NSS ze dne 9. 8. 2019, č. j. 9 Afs 280/2017-57. V rámci veřejnosprávní kontroly zahájené dne 19. 2. 2016 byla shledána u žalobkyně pochybení, která byla popsána v protokolu o kontrole ze dne 16. 3. 2016. Tento okamžik lze posoudit jako prvotní zjištění nesrovnalosti ve smyslu čl. 27 nařízení č. 1083/2006, o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu a Fondu soudržnosti (dále jen „nařízení č. 1083/2006“). Dle žalovaného je nutné pochybení žalobkyně spočívající v porušení § 60 ZVZ hodnotit jako pokračující nesrovnalost, která trvala po celou dobu následného provádění smlouvy o dílo uzavřené s vybraným dodavatelem. Prekluzivní lhůta tak počala plynout až od dne, ke kterému nesrovnalost skončila, tj. od dovršení plnění dle této smlouvy, přičemž dle judikatury se jedná o okamžik úhrady poslední platby za zhotovení díla. K tomu odkázal na rozsudek SDEU ve věci C-465/10 a rozsudek NSS ze dne 19. 6. 2024, č. j. 3 Afs 248/2023-135. V nyní řešené věci lze za tento okamžik považovat zápočet pohledávek ze dne 30. 12. 2015. Od tohoto dne počala plynout prekluzivní lhůta. Prekluzivní lhůta pro zahájení stíhání dle čl. 3 odst. 1 nařízení č. 2988/95 byla několikrát přerušena, a to zahájením kontroly dne 19. 2. 2016, projednáním protokolu o kontrole dne 16. 3. 2016, doručením oznámení o zahájení daňového řízení dne 8. 9. 2016, rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 5. 2019, č. j. MF-6862/2017/1203-34, vydáním nyní napadeného platebního výměru a poté také vydáním napadeného rozhodnutí. Tato prekluzivní lhůta každým přerušením počala plynout znovu, proto nemohla uplynout. Napadené rozhodnutí bylo rovněž vydáno v prekluzivní lhůtě pro vydání rozhodnutí upravené v č. čl. 3 odst. 1 čtvrtý pododstavec zmíněného nařízení a rovněž v prekluzivní lhůtě upravené vnitrostátními předpisy. 5. Soud posléze řízení přerušil a vyčkal rozhodnutí SDEU ve věci C-539/24 Mikroregion P.B. Dne 27. 11. 2025 SDEU v uvedené věci rozhodl, proto soud v řízení pokračoval. 6. Žalobkyně k tomuto rozsudku uvedla, že plně podporuje její argumentaci a závěr o tom, že napadené rozhodnutí bylo vydání po uplynutí prekluzivní lhůty pro vydání rozhodnutí upravené v čl. 3 odst. 1 čtvrtý pododstavec nařízení č. 2988/95. 7. Žalovaný v reakci na uvedený rozsudek zopakoval svou argumentaci, přičemž zdůraznil, že ve věci se jedná o pokračující nesrovnalost a že ze spisu plyne, že promlčecí lhůta počala plynout až dne 30. 12. 2015. Následně, stejně jako ve vyjádření k žalobě, popsal, jak byla jednotlivými úkony přerušována prekluzivní lhůta pro zahájení stíhání nesrovnalosti. Závěrem konstatoval, že k prekluzi nedošlo. 8. Žalobkyně k věci dále uvedla, že ve věci nejde o pokračující nesrovnalost, kdy posouzení kvalifikace a samotné jednání je pak svou povahou striktně jednorázové, přičemž protiprávní stav byl vyvolán a dokonán v okamžiku, kdy žalobkyně s vybraným dodavatelem uzavřela smlouvu o dílo, tj. dne 7. 8. 2014. I kdyby tomu však bylo jinak, pak prekluzivní lhůta pro vydání rozhodnutí uplynula dne 30. 12. 2023 a napadené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno až počátkem června 2024. SDEU ve shora uvedeném rozsudku C-539/24 uvedl, že prekluzivní lhůta pro vydání rozhodnutí je nepřekročitelná. B. Posouzení věci krajským soudem 9. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů dle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydaní napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Vyměření odvodu po uplynutí prekluzivní lhůty je vadou řízení dle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (srov. rozsudek NSS ze dne 9. 10. 2014, č. j. 9 Afs 76/2014-51). Proto soud rozhodl bez jednání dle uvedeného ustanovení. Obecná východiska 10. NSS se již ve své judikatuře zabýval prekluzí práva správce daně uložit odvod za porušení rozpočtové kázně v případech, kdy byla přinejmenším část dotace poskytnuta z prostředků EU (srov. rozsudky NSS ze dne 18. 3. 2022, č. j. 5 Afs 4/2021-66, č. 4333/2022 Sb. NSS, ze dne 16. 8. 2023, č. j. 7 Afs 1/2023-33, ze dne 15. 2. 2024, č. j. 4 Afs 52/2023-85 a ze dne 10. 2. 2026, č. j. 1 Afs 138/2025-78). Názory vyslovené v uvedených rozsudcích, které soud níže shrne, dopadají také na nyní projednávanou věc a zdejší soud nemá důvod se od nich odchýlit. 11. Pro aplikaci rozhodné právní úpravy je určující, že předmětná dotace byla poskytnuta z rozpočtu EU. V posuzované věci byla dotace poskytnuta prakticky výlučně z ERDF, tj. z prostředků EU, poskytovatel poskytl tolik