6 Ads 21/2017 — Nejvyšší správní soud

72 Ad 57/2025- 33 - text  5 72 Ad 57/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní Martinou Rýznarovou ve věci žalobkyně: nezl. S. M. trvale bytem X doručovací adresa X zastoupená zákonnou zástupkyní R. Č. trvale bytem X doručovací adresa X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 10. 2025, č. j. X, ve věci rodičovského příspěvku takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 10. 2025, č. j. X, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Spor byl o to, jestli nezletilé žalobkyni náleží rodičovský příspěvek, pokud nejmladším dítětem v rodině není její dcera, ale její sestra (matka nezletilé žalobkyně porodila dceru později). 2. Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky ve Olomouci (dále jen „úřad práce“) z 3. 10. 2025, č. j. X, kterým úřad práce zamítl žádost žalobkyně o rodičovský příspěvek. 3. Žalobkyně v žalobě namítala, že správní orgány v rozporu se zákonem vyložily pojem „nejmladší dítě v rodině“, protože za něj považovaly dceru zákonné zástupkyně žalobkyně (tato dcera se narodila v srpnu 2025), a nikoliv dceru nezletilé žalobkyně, která se narodila v květnu 2025. Nezletilá žalobkyně pečuje o svou dceru. Matka žalobkyně pečuje o svou nově narozenou dceru. Správní orgány se nevypořádaly s klíčovou námitkou, že v rodině existují dvě oddělené pečovatelské jednotky. Správní orgány neposoudily specifickou situaci dvou souběžných péčí, faktické soužití tří generací a nezákonně vyložily § 30 a § 7 odst. 2 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“). Pokud by nezletilá žalobkyně žila jinde, nárok na rodičovský příspěvek by jí vznikl. Nezletilá žalobkyně však teprve navštěvuje dvakrát týdně základní školu, a to devátým rokem (osmou třídu). Žalovaný nevyhověl žádosti žalobkyně o odstranění tvrdosti zákona. 4. Žalovaný ve vyjádření k žalobě s výkladem žalobkyně nesouhlasil. Zákon na specifickou situaci třígenerační rodiny pamatuje a speciálně upravuje okruh společně posuzovaných osob v § 7 odst. 2 písm. d) zákona o státní sociální podpoře. Žalovaný v posuzované věci nemohl rozhodnout jinak, byl vázán zákonem. Na věci nemohl nic změnit ani faktický výkon péče o jednotlivé děti. Soužití tří generací v tomto případě není pouhým „faktickým soužitím“, ale zákonem speciálně upravenou situací. Žalovaný nemohl zohlednit „dvě pečovatelské jednotky“ a „dvě souběžné péče“. 5. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění účinném ke dni vydání rozsudku (dále „s. ř. s.“), v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.). 6. Úřad práce v rozhodnutí z 3. 10. 2025 popsal, že nezletilá žalobkyně byla svěřena do péče své matky poté, co byla zrušena pěstounská péče babičky o nezletilou žalobkyni. Jelikož byla nezletilá žalobkyně svěřena do péče své matky, okruh společně posuzovaných osob stanoví § 7 odst. 1 písm. d) zákona o státní sociální podpoře tak, že zahrnuje nezletilou žalobkyni, její matku i jejich dcery. Protože jsou v rodině dvě děti do tří let věku, nárok na rodičovský příspěvek náleží pouze matce nezletilé žalobkyně, protože má od srpna 2025 nejmladší dítě v rodině. 7. Žalovaný v rozhodnutí o odvolání objasnil, že žádná posuzovaná osoba nemůže být součástí okruhu osob ve více rodinách (§ 7 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře). Ze správního spisu, zejména z rodných listů a rozsudků o zrušení pěstounské péče a o svěření nezletilé žalobkyně do péče matky, vyplynulo, že nezletilá žalobkyně i její matka spadají do jednoho okruhu společně posuzovaných osob a v takto vytvořené rodině jsou dvě děti mladší tří let. Nejmladším dítětem je dcera matky žalobkyně. 8. K námitkám žalobkyně, že nemá možnost zajistit si finanční příjem, žalovaný sdělil, že bližší informace ke všem jednotlivým sociálním dávkám jsou k dispozici na webových stránkách žalovaného, případně může žalobkyně využít webovou aplikaci „sociální poradce“, která jí pomůže zjistit, na které jiné dávky by jí mohl vzniknout nárok. 9. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. 10. Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí nebyla důvodná. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jako jeden celek obsahuje všechny nosné důvody a jeho obsah nebránil soudu přezkoumat ho v rozsahu žalobních námitek. Z rozhodnutí je zřejmé, co správní orgány považovaly za podstatné, z čeho zjistily skutkový stav a pod jaké právní předpisy ho podřadily. Správní orgány se vypořádaly i s námitkami žalobkyně. Rozhodnutí bylo srozumitelné. To plyne také z toho, že žalobkyně na něj adekvátně reagovala. Otázka zákonnosti skutkových a právních úvah a postupů, které vydání rozhodnutí předcházely a úvah, které jsou obsahem napadeného rozhodnutí, je pak druhou otázkou. 11. Druhá žalobní námitka směřovala k výkladu pojmu „rodina“ a okruhu společně posuzovaných osob. Podle žaloby měly správní orgány dospět k závěru, podle kterého by nárok na rodičovský příspěvek vznikl jak nezletilé žalobkyni, tak její matce. Obě porodily dcery v jednom roce, a to v květnu 2025 a v srpnu 2025. Správní orgány přiznaly oběma matkám jen jeden rodičovský příspěvek podle § 30 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře. Ten stanoví, že rodičovský příspěvek náleží v rodině jen jednou, a to rodiči, který pečuje o nejmladší dítě. 12. Podle § 31 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře „rodinou se pro účely rodičovského příspěvku rozumí rodina podle § 7 odst. 1 až 10.“ 13. Podle § 7 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře „za rodinu se pro účely tohoto zákona považuje, není-li dále stanoveno jinak, oprávněná osoba a společně s ní posuzované osoby, a není-li těchto osob, považuje se za rodinu sama oprávněná osoba. Žádná z osob nemůže být posuzována jako oprávněná osoba nebo jako společně posuzovaná osoba současně ve více rodinách, jde-li o společně posuzované osoby pro účely porodného a rodičovského příspěvku.“ 14. Spor byl o výklad neurčitého právního pojmu okruh „společně posuzovaných osob“ podle § 7 odst. 1 písm. d) zákona o státní sociální podpoře. Toto ustanovení vymezuje společně posuzované osoby tak, že jsou jimi „nezaopatřené děti, jejich rodiče, pokud jsou nezaopatřenými dětmi a jsou osamělí, a rodiče [písmeno b)] těchto rodičů, pokud s oprávněnou osobou spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.“ 15. Správní orgány považovaly nezletilou žalobkyni za nezaopatřené osamělé dítě a matku žalobkyně jako jejího rodiče, což žalobkyně nerozporuje. 16. Nezletilá žalobkyně namítala, že o své dítě pečuje a že ona se svou dcerou a její matka s její nově narozenou dcerou tvoří samostatné „pečovatelské jednotky“. Právní posouzení správních orgánů žalobkyně shledala jako formalismus a jeho výklad nezákonný. 17. Soud tuto žalobní námitku shledal jako důvodnou a posouzení právní otázky jako nezákonné. 18. Soud vycházel ze zákona o státní sociálně podpoře, Ústavy, Úmluvy o právech dítěte a judikatury Nejvyššího správního soudu, zejména z rozsudku č. j. 6 Ads 21/2017-23 (i když se nejedná o skutkově zcela totožnou situaci, citované závěry jsou přenositelné na posuzovanou věc). Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku uvedl, že: 19. „[14] Nejvyšší správní soud předesílá, že Listina základních práv a svobod v čl. 32 staví rodičovství a rodinu pod ochranu zákona. Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů a podobně i děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu. Ústavní soud právo pečovat a vychovávat děti chápe „nikoliv jen jako práva rodičů a dítěte na to, aby státní moc nezasahovala do rodinné péče, nýbrž naopak i tak, aby takové péči státní moc poskytovala specifickou ochranu. Péče o dítě a výchova dítěte předpokládá zajištění materiálních i nemateriálních (citových, psychosociálních, kulturních atd.) podmínek toho, aby dítě mohlo v přirozeném rodinném prostředí rozvíjet všechny své osobní schopnosti a možnosti, které ve výsledku povedou k odpovídající socializaci dítěte. Jinak řečeno, je právem dítěte i rodiče pečujícího o dítě, aby stát této péči poskytoval zvláštní ochranu“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 2306/12, N 43/68 SbNU 433). [15] Podobné závazky plynou z mezinárodních smluv. Úmluva o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.) zavazuje stát činit potřebná opatření pro poskytování pomoci rodičům a jiným osobám, které se o dítě starají (čl. 26 odst. 1). Zároveň staví do popředí zájem dítěte při jakékoli činnosti týkající se dětí (čl. 3 odst. 1). Ustanovení čl. 16 Evropské sociální charty (č. 14/2000 Sb. m. s.) zavazuje s