8 Afs 41/2010 — Nejvyšší správní soud

45 Af 13/2012- 44 - text - 2 - 45 Af 13/2012 - 44 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jitky Zavřelové a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a JUDr. Dalily Marečkové ve věci žalobce JUDr. L. D., zastoupeného JUDr. Janem Kuželem, advokátem se sídlem Platnéřská 9, 110 00 Praha 1, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Praze, se sídlem Žitná 12, 120 00 Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 2. 2012, č. j. 941/12-1300-506589 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 2. 2012, č. j. 941/12-1300-506589, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 11.640,- Kč k rukám jejího právního zástupce JUDr. Jana Kužela, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podanou u Městského soudu v Praze dne 16. 4. 2012, a postoupenou Krajskému soudu v Praze jako soudu místně příslušnému, domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 2. 2012, č. j. 941/12-1300-506589 (dále též „napadené rozhodnutí“), jimiž žalovaný zamítl jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Čáslavi (dále jen „finanční úřad“), ze dne 31. 5. 2011, č. j. 41782/11/039971202443, a toto rozhodnutí potvrdil. Uvedeným rozhodnutím finanční úřad rozhodl o uložení náhrady za neuplatnění daně při nesplnění povinnosti se registrovat k dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za období od 1. 5. 2008 do 21. 7. 2010 ve výši 10 % celkových příjmů, tj. ve výši 238.146,- Kč. Předmětnými příjmy považovanými finančním úřadem za plnění podléhající DPH byly autorské honoráře žalobce. Žalobce napadenému rozhodnutí vytýká, že jeho vydání předcházela procesní pochybení a že vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nesprávného právního názoru. Procesní vadu spatřoval v tom, že napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí finančního úřadu, které je nepřezkoumatelné, neboť se ve svém odůvodnění nevypořádalo s argumentací a důkazními návrhy uplatněnými v průběhu daňového řízení. Finanční úřad tento nedostatek paradoxně doháněl až dodatečně v předkládací zprávě k odvolání, tedy v dokumentu, který se daňovému subjektu nezasílá. Nesprávný právní názor daňových orgánů pak žalobce spatřoval v otázce, kdy je třeba jeho činnost hodnotit jako soustavnou ve smyslu § 5 odst. 2 věty prvé zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění zákona č. 377/2005 Sb. (dále jen „zákon o DPH“). Soustavnost má podle žalobce rozměr kvalitativní – tj. musí se jednat o činnost vyznačující se určitou pravidelností, trvalostí a setrvačností v čase – a rozměr kvantitativní – tj. daná činnost se musí podílet na ekonomických aktivitách subjektu většinově. Žalovaný podle něj vycházel „z předem dané metodiky“ a „právních fikcí“, aniž by se zabýval kvalitativní a kvantitativní stránkou ekonomické činnosti žalobce, která je rozhodující pro zodpovězení otázky, zda příjmy z uvedené činnosti podléhaly DPH. Podle žalobce je z pohledu zákona o DPH rozhodující právě soustavnost ekonomické činnosti, nikoliv soustavnost pobírání příjmů z této činnosti. Důkazní břemeno k prokázání soustavnosti ekonomické činnosti žalobce přitom tíží správce daně. V této souvislosti proto výzvy správce daně, aby žalobce prokázal, že jeho činnost není soustavná, představovaly další procesní pochybení. Žalobce dále namítal, že na skutečnosti, že se k DPH nezaregistroval dříve, mají zásadní podíl právě finanční orgány, neboť žalobce se byl v létě 2007 osobně informovat u tehdy místně příslušného Finančního úřadu pro Prahu 10, zda má povinnost se registrovat k DPH. Po prošetření záležitosti mu však bylo sděleno, že ekonomickou činnost nevykonává soustavně a že proto není plátcem DPH, čímž se žalobce následně řídil. Podíl na dané situaci mají finanční orgány i proto, že neprovedly registraci žalobce dříve z úřední povinnosti, ačkoliv měly veškeré rozhodné informace k dispozici, neboť žalobce autorské honoráře řádně přiznával v každoročním přiznání k dani z příjmů. Žalobce také poukazoval na skutečnost, že v přihlášce k registraci k DPH, kterou pro jistotu podal po obdržení výzvy od finančního úřadu, vyplnil jako datum dobrovolné registrace den 22. 7. 2010. Toto datum škrtl a datum rozhodného dne pro povinnost zákonné registrace 31. 12. 2006 do přihlášky vyplnil až poté, co pracovnice Finančního úřadu pro Prahu 10, paní Frantová, žalobci sdělila, že správce daně rozhodl tak, že povinnost registrace vznikla dnem 31. 12. 2006, že žalobce je povinen toto datum do přihlášky uvést, i když s tím nesouhlasí, a že jinak nemůže být přihláška přijata. Uvedené datum tak nelze vykládat jako projev vůle žalobce. Konečně žalobce také brojil proti výši vyměřené náhrady za neuplatnění daně, když její vyměření v maximální výši je nepřiměřené a nemravné jak vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem (uvedení v omyl, nečinnost finančních orgánů), tak i proto, že státu žádná DPH v podstatě neušla, neboť by byla celá nárokována jeho odběrateli jako daň na vstupu. Žalovaný k námitce nepřezkoumatelnosti uvedl, že ačkoliv rozhodnutí správce daně prvního stupně neobsahuje zcela vyčerpávající odůvodnění, byl žalobce seznámen se všemi důvody, pro které bylo toto rozhodnutí vydáno, v rámci protokolů z ústních jednání a stanoviska, jež bylo žalobci zasláno spolu s rozhodnutím finančního úřadu. Žalobce se mohl proti rozhodnutí správce daně kvalifikovaně bránit, což také učinil. Žalovaný dále uvedl, že podmínku soustavného výkonu vymezené činnosti, jakož i podmínku dosažení stanoveného obratu lze označit za podmínky kvantitativní, neboť vyjadřují míru, v jaké musí být taková činnost vykonávána. Skrze obě kvantitativní podmínky pak zákonodárce určil, že ekonomicky podstatnou činností má být jen ta, která je vykonávána nejen soustavně, ale ze které rovněž plynou příjmy dosahující hranice stanoveného obratu. Obě podmínky spolu nedílně souvisí, přičemž první podmínka sleduje hledisko časové (četnost výkonu činnosti), zatímco druhá vychází z hlediska hodnotového (vyjádření poskytovaných plnění v penězích). Žalovaný nemá za to, že soustavnost, jak jí vymezuje žalobce, znamená nejvyšší možnou intenzitu, v jaké je možné určitou činnost vykonávat, pročež jedna činnost vykonávaná soustavně vylučuje soustavný výkon činnosti jiné. Soustavnost totiž implikuje opakovanost či setrvačnost určité činnosti nebo jevu v čase. Soustavnost nevyjadřuje, kolik času si taková činnost nebo jev žádá. Za soustavnou činnost se považuje např. i činnost, která se týká pouze části kalendářního roku či sezóny, např. prodej vánočních stromků, provozování letních koupališť apod. Žalovaný dále argumentuje tím, že pokud autor poskytuje svá autorská práva jinému za úplatu, jde ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) zákona o DPH o převod práv, což tento zákon považuje za poskytnutí služby a tedy za zdanitelné plnění. Rovněž tak činnost učitele je službou ve smyslu § 14 odst. 1 zákona o DPH, a proto zdanitelným plněním. Nezáleží ani na tom, že osoba povinná k dani vykonává současně více druhů činností, neboť do stanoveného obratu tu vstupují příjmy za zdanitelná plnění. Dále pak nerozhoduje, kdy bylo plnění (služba) poskytnuto, nýbrž kdy byl realizován příjem z něj plynoucí. Do obratu se totiž počítají až příjmy za poskytnutá plnění, nikoli již samotné vyčíslení ceny plnění v době jeho poskytnutí. Není proto rozhodné, že mezi poskytnutím plnění a přijetím úplaty došlo k prodlevě, anebo že úplata za taková plnění byla poskytována postupně. Již samotná pravidelnost, s jakou žalobce přispíval do časopisu Soudní judikatura a působil jako přednášející, postačovala podle žalovaného k tomu, aby jeho literární a učitelská činnost byla posouzena jako soustavná. Šlo o činnost pravidelně se opakující; nikoli jen výjimečnou, kdyby žalobce neměl důvod předpokládat, že se může opakovat. Další jeho autorské počiny pak již vlastně nebyly pro účely splnění podmínky soustavnosti rozhodné a závěr žalovaného, že jde o činnost soustavnou, již mohly jen potvrdit. Žalobce má samozřejmě pravdu, když uvádí, že předmětem DPH nejsou příjmy. Zákon o DPH také příjmy dani nepodrobuje, nýbrž těchto příjmů resp. jejich dosažené výše používá jen ve vztahu k určení obratu, jehož překročení zakládá povinnost registrace. Vzhledem k tomu, že žalobce byl osobou povinnou k dani, ke dni 31. 12. 2006 přesáhl stanovený obrat a současně zanedbal svou registrační povinnost, správce daně prvního stupně zaregistroval žalobce ke dni podání registrační přihlášky. Zpětná registrace je totiž obecně, a tento případ není výjimkou, nepřípustná. Zákon o DPH (tehdy) umožňoval stanovení této náhrady ve výši až deseti procent z celkových příjmů za zdanitelná plnění, která byla uskutečněna bez daně, tj. dával správci daně diskreční pravomoc. Žalovaný má za to, že správce daně prvního stupně uplatnil svou diskreční p