2 As 69/2010 — Nejvyšší správní soud

47 A 18/2012- 98 - text - 22 - 47 A 18/2012 - 98 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců JUDr. Dalily Marečkové a Mgr. Ing. Petra Šuránka v právní věci žalobkyně Mgr. L. B, zastoupené JUDr. Danou Kořínkovou, PhD., LL.M., advokátkou se sídlem Sokolovská 73, 186 00 Praha 8 - Karlín, proti žalovanému Krajskému úřadu Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. SZ 017796/2012/KUSK REG/Bí, č. j. 050088/2012/KUSK, t a k t o : I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. SZ 017796/2012/KUSK REG/Bí, č. j. 050088/2012/KUSK, a rozhodnutí Městského úřadu Mnichovice ze dne 16. 11. 2011, č. j. SÚ/533/11/Po, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 11.640,- Kč k rukám její právní zástupkyně, JUDr. Dany Kořínkové, PhD., LL.M. O d ů v o d n ě n í Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podanou Krajského soudu v Praze dne 4. 6. 2012, domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl její odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu Městského úřadu Mnichovice (dále jen „stavební úřad“) ze dne 16. 11. 2011, č. j. SÚ/533/11/Po, a toto rozhodnutí potvrdil. Uvedeným rozhodnutím stavební úřad rozhodl ve společném územním a stavebním řízení o umístění stavby rodinného domu s terasou, zpevněnými plochami, parkovacím stáním a dalším příslušenstvím na pozemcích sousedících s pozemkem, na němž žalobkyně vlastní rekreační objekt, a vydal na tuto stavbu stavební povolení. Žalobkyně se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí včetně rozhodnutí stavebního úřadu vydaného v prvním stupni. Správním rozhodnutím v první řadě vyčítá, že odporují ustanovením právních předpisů, a to zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, v původním znění (dále jen „vyhláška o technických požadavcích“) a vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška o využívání území“). Podle žalobkyně [žalobní bod 1 (i)] není stavební pozemek napojen na veřejnou komunikační síť, neboť k ní v současnosti vede pouze úzký travnatý chodníček neprůjezdný pro stavební mechanizaci. Tím má být porušeno ustanovení § 24e vyhlášky o využívání území, zejména jeho první věta a dále též požadavek, aby nedocházelo při provozu staveniště k ohrožování bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Bude-li totiž v průběhu stavby tato přístupová trasa zatížena, hrozí, že dojde k sesuvu půdy na přilehlou pozemní komunikaci a ohrožení jejích uživatelů. Žalobkyně dále uvádí, že nezpevněná přístupová cesta je široká jen dva metry a nikoliv tři metry, jak uvádí napadené rozhodnutí, takže pro příjezd stavební techniky nemůže být dostačující. Tato přístupová cesta navíc vede přes pozemek třetí osoby, jejíž souhlas nebyl doložen. Žalobkyně ve vztahu k § 24e vyhlášky o využívání území a ke zřízení staveniště dále namítá, že pozemky budou natolik zastavěny, že pro něj již nezbývá dostatečný prostor a že dokumentace stavby neobsahuje výkres zařízení staveniště. Tvrdí také, že není zajištěna ochrana okolních vzrostlých stromů, a že bude nutné pokácet i další než v projektu uváděné stromy, přičemž nebylo doloženo povolení k jejich pokácení. Předložený projekt podle žalobkyně [žalobní bod 1 (ii)] napojení na pozemní komunikace vůbec neřeší, v důsledku čehož má být porušeno také ustanovení § 23 odst. 1 vyhlášky o využívání území. Navíc žalovaný se spokojil v této souvislosti s vyjádřením města, ačkoliv to nemůže nahradit zákonem požadované vyjádření dotčeného orgánu podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“). Žalobkyně také uvádí [žalobní bod 2], že projekt porušuje zpřísněné regulační podmínky stanovené v návaznosti na územní plán vyjádřením města. Ačkoliv zastavěná plocha smí činit maximálně 100 m2, činí tato plocha podle projektu 112,45 m2. Podle územního plánu města je totiž třeba do zastavěné plochy započíst i stavby doplňkové a drobné – v daném případě tedy i plochu nájezdové rampy a předsazených schodišť u severovýchodní a jižní strany fasády domu. Podle žalobkyně stavba hlavní vždy souvisí s funkčním určením stavebního pozemku a další stavby souboru staveb jsou buď podmiňující, nebo doplňkové, které se stavbou hlavní svým účelem a umístěním souvisejí, a které zabezpečují funkčnost stavby hlavní (její uživatelnost) nebo doplňují základní funkci stavby hlavní. Přístupová rampa plnící hlavní přístupovou cestu do navrhované stavby by měla být proto považována za doplňkovou stavbu. Také limit pro zpevněné plochy v maximálním rozsahu 25 m2 má být překročen, neboť při započtení chodníků, teras, komunikací a odstavných stání tato plocha činí nejméně 32 m2. Zápočet parkovacích stání vydlážděných zatravňovacími dlaždicemi do plochy zeleně představuje podle žalobkyně nepřípustné obcházení limitů stanovených územním plánem města. Do zastavěné či zpevněné plochy je třeba vedle toho ještě započíst projektované jímky dešťové vody, které podle projektové dokumentace mají mít plochu 3,52 m2. Splnění požadavku na plochu zeleně (min. 399 m2) pak má žalobkyně za nepřezkoumatelné, neboť nebyl zpracován plán nové zahrady. Další námitka žalobkyně [žalobní bod 3] s odkazem na vyhlášku č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, (katastrální vyhláška), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „katastrální vyhláška“) zpochybňuje, že projektovaná stavba je vůbec rodinným domem, neboť zejména při východním průčelí při pohledu z pozemku žalobkyně má tři plnohodnotná nadzemní podlaží (dále jen „NP“) a žádné podzemní podlaží (dále jen „PP“). Pokud ČSN 73 4301 v čl. 3 odst. 3.3.1 má uvádět, že PP je každé podlaží, které má úroveň podlahy nebo její převažující část níže než 800mm pod nejvyšší úrovní přilehlého upraveného terénu v pásmu širokém 5,0m po obvodu domku, pak žalobkyně uvádí, že nejhlubší část stavby na severní straně je pouze 50 cm pod zemí a zbytek hmoty stavby přesahuje terén. Stavebník sice tvrdil, že nejvyšší bod terénu je 1,72 m nad úrovní podlahy PP, nicméně tato skutečnost nebyla ničím prokázána, nebylo ani uvedeno, zda uvedený nejvyšší bod se nachází v pásmu širokém 5 metrů po obvodu stavby a z projektové dokumentace tato skutečnost nevyplývá. Terén je navýšen pouze účelově, aby bylo uměle vytvořeno PP ve smyslu normy. Stavební úřad rozhodně měl nařídit ohledání na místě. Také uváděná výška stavby 7,4 metru je odvozena pouze od zcela svévolně stanovené výškové kóty, která se nachází 2,52 m nad přilehlým terénem. Při porovnání s terénem výška stavby přesahuje 10 metrů a znatelně tak přesahuje okolní zástavbu, zejména pak stavbu ve vlastnictví žalobkyně. Žalobkyně také poukazuje na studii zastínění, která počítá s výškou navrhované stavby 14,33 m od srovnávací roviny 0,000 = 65 m Balt p.v. Stavba tak porušuje podmínku stanovenou v územním plánu města, podle níž výška stavby rodinného domu nesmí přesahovat stávající zástavbu. V žalobním bodě 4 žalobkyně setrvává na tom, že v projektové dokumentaci chybí řada závazných kót jako např. vztah výškové kóty 0,000 k výšce stávajícího a upravovaného terénu, kóty zpevněných ploch nebo specifikace zeleně a další údaje jsou nepřesné nebo opět chybí – např. odstupové vzdálenosti mezi vnějším okrajem balkonu na východní straně od pozemku a budovy ve vlastnictví žalobkyně. Nepřesné je vymezení dočasných a trvalých záborů, zařízení staveniště, návrh barevnosti a architektonických detailů fasády a také vytyčovací výkres k umístění stavby. Údaje o výšce zakreslených objektů a odstupových vzdálenostech nejsou ničím podloženy. Situační výkres je nevěrohodný, chybí např. zakreslení solárních panelů na střeše. Vše uvedené nasvědčuje snaze stavebníka uvést dotčené orgány a veřejnost v omyl o charakteru záměru. Žalobkyně namítá dále [žalobní bod 5] nedostatečnou odstupovou vzdálenost balkonu na jihovýchodním průčelí stavby od pozemku žalobkyně, která činí 2,25 metru. Stavební úřad tuto vzdálenost srovnával s ustanovením § 25 odst. 6 vyhlášky o využívání území, které pozbylo účinnosti 26. 08. 2009, a ačkoliv toto ustanovení vyžaduje odstup nejméně 3 metry, stavbu povolil. Již z tohoto důvodu měl žalovaný rozhodnutí stavebního úřadu zrušit. Žalobkyně se navíc dovolává aktuálního ustanovení § 25 odst. 3 a 4