3 As 4/2010 — Nejvyšší správní soud

44 A 61/2014- 167 - text - 12 - Číslo jednací: 44 A 61/2014 - 167 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem v právní věci žalobce: F. M., zastoupenému obecným zmocněncem J. B., proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 09. 2014, č. j. OAM-196/LE-BE03-BE02-2014, o povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 09. 2014, č. j. OAM-196/LE-BE03-BE02-2014, jímž byla žalobci podle § 46a odst. 1 písm. c) a § 46a odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), uložena povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců v Bělé pod Bezdězem – Jezové (dále též „ZZC“) až do vycestování, maximálně však do 13. 12. 2014. Toto rozhodnutí žalobce napadá žalobou, v níž namítá, že žalovaný nesprávně aplikoval ustanovení § 46a zákona o azylu, neboť se dostatečným způsobem nevěnoval zhodnocení toho, zda žalobce představuje nebezpečí pro veřejný pořádek. V této souvislosti žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 26. 07. 2011, č. j. 3 As 4/2010 – 151, a ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. 5 Azs 17/2013. Dále žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, pokud jde o zdůvodnění délky uložené povinnosti setrvat v ZZC, neboť skutečnost, že žalobce má cestovní doklad a měl podniknout kroky k legalizaci svého pobytu, nijak s délkou lhůty zajištění nesouvisí. Účelem uložené povinnosti setrvat v ZZC je zajistit, aby žalobce spolupracoval se správním orgánem, a též ochrana veřejného pořádku. Nedostatek spolupráce žalobce však nelze důvodně předpokládat, neboť má v ČR celou rodinu, je tak snadno dohledatelný a řízení o udělení mezinárodní ochrany má pro něj klíčový význam. Ohrožení veřejného pořádku v důsledku neoprávněného pobytu na území již také nehrozí, neboť žalobce jakožto žadatel o mezinárodní ochranu je oprávněn na území ČR pobývat. Dle žalobce žalovaný rovněž nedostatečně zohlednil individuální okolnosti jeho života a nepřihlédl k jeho celkové životní situaci. Žalobce uvádí, že do ČR přicestoval i s rodinou v roce 2008. Zde požádali o mezinárodní ochranu, která jim nebyla udělena. Po skončení řízení o udělení mezinárodní ochrany požádali všichni členové rodiny o povolení k trvalému pobytu, které bylo uděleno manželce žalobce a jeho dětem, nikoli však žalobci s odůvodněním, že nesplňuje podmínku bezúhonnosti. Žalobce byl odsouzen za nerespektování zákazu řízení motorových vozidel, který mu byl udělen za řízení motorového vozidla s řidičským průkazem Turecké republiky, který na území ČR není uznán. Žalobce se tak ocitl v situaci, kdy v ČR zůstala celá jeho rodina, zatímco on byl nucen vycestovat. Podle jeho názoru je proto celkem logické, že na území České republiky, kde je celá jeho rodina, chce zůstat. Problém je ale v tom, že se mu nepodařilo na území ČR získat potřebné povolení k pobytu a dostal se do situace, kdy jeho další pobyt na území ČR byl v rozporu se zákonem. K tomu žalobce uvádí, že rozhodnutí o správním vyhoštění z ledna 2014 bylo nadřízeným orgánem zrušeno, a v současné době neexistuje rozhodnutí, které by mu pobyt v ČR zakazovalo. Žalobce rovněž uvádí, že bude ze všech sil usilovat o to, aby řízení o správním vyhoštění bylo zastaveno a aby mohl v ČR pobývat legálně, pracovat a starat se o svou rodinu. Žalobce dále zásadně nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že by děti plánoval odvézt do Německa, nebo že by vůči nim použil násilí. I když vychovávat devět dětí je značně náročné, žalobce nikdy své děti nebil, naopak má k nim dobrý vztah a snaží se jim být v rámci svých možností dobrým otcem. Žalobce dále uvádí, Okresní soud v Ústí nad Orlicí je připraven vrátit do péče rodičů prozatím pod soudním dohledem tři nejmladší děti. Manželka žalobce chodí do práce a nemá dostatek finančních možností zajistit pro děti hlídání. Otec dětí je pro zabezpečení péče o děti a jejich výchovy nevyhnutelný. Manželka žalobce se bojí bez něj bydlet sama v domě, protože jí dvě osoby stále klepou na dveře a okno, zřejmě z důvodu barvy pleti. Z tohoto důvodu přespává i v současné době u známých. Manžel jí citelně chybí nejen při výchově dětí a zajištění bezpečí, ale je jí oporou v nelehké životní situaci. I z těchto důvodů považuje žalobce své další setrvání v ZZC nepřiměřené. Z těchto důvodů žalobce navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popírá oprávněnost námitek uvedených žalobcem a současně s nimi nesouhlasí, neboť má za to, že neprokazují nezákonnost výroku napadeného rozhodnutí a odkazuje na obsah správního spisu a napadeného rozhodnutí. Žalovaný uvádí, že žalobce přicestoval na území ČR s rodinou v lednu roku 2008 s platnými pasy a bez povolení k pobytu a ihned požádali o mezinárodní ochranu. Řízení bylo následně zastaveno, neboť žalobce s celou rodinou vycestoval do Spolkové republiky Německo, kde též žádali o mezinárodní ochranu, ale byli transferováni v rámci Dublinského řízení zpět do České republiky, kde opětovně neúspěšně žádali o mezinárodní ochranu. S žalobcem bylo dne 02. 12. 2013 zahájeno Policií ČR, Krajským ředitelstvím Pardubického kraje, správní řízení o vyhoštění, neboť na území ČR pobýval bez víza nebo platného oprávnění k pobytu. Dne 27. 08. 2014 zahájil správní orgán se žalobcem správní řízení ve věci správního vyhoštění, neboť byl na území ČR zaměstnán bez povolení k zaměstnání. Dne 30. 01. 2014 vydal správní orgán rozhodnutí o správním vyhoštění na dobu dvou let, po kterou nelze umožnit vstup na území EU a stanovil žalobci lhůtu k vycestování do 20 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Zároveň byl žalobci vydán výjezdní příkaz s povinností vycestovat z ČR do 03. 03. 2014. Žalobce byl zároveň zařazen do evidence nežádoucích osob s platností od 11. 02. 2014 do 04. 03. 2016. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce opožděné odvolání, které bylo rozhodnutím Ředitelství služby cizinecké policie Praha zamítnuto. Dále bylo zjištěno, že žalobce v období od 04. 03. 2014 do 02. 09. 2014 z území ČR nevycestoval, místo jeho pobytu nebylo v tomto období Policii ČR, ani dalším státním institucím známo, nepřebíral si korespondenci doručovanou Českou poštou a při šetření na adrese Sázava 10 se před hlídkou Policie ČR snažil skrýt. Do protokolu o vyjádření účastníka řízení žalobce uvedl, že adresu S. neopustil a zdržuje se tam, což ale nebylo možné ověřit. Také uvedl, že nyní není držitelem platného cestovního dokladu a nemá vydáno žádné vízum ani povolení k pobytu. Bylo též zjištěno, že nerespektování rozhodnutí o správním vyhoštění není jediným prohřeškem žalobce. Dne 17. 04. 2013 byl žalobce pravomocně odsouzen Okresním soudem v Ústí nad Orlicí k podmíněnému trestu odnětí svobody na dobu pěti měsíců s odkladem na osmnáct měsíců, protože nerespektoval zákaz řízení motorových vozidel, který mu byl udělen za řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění. Žalovaný tedy ve shodě s judikaturou soudů vyhodnotil, že je důvodné se domnívat, že žalobce představuje skutečné, aktuální a závažné nebezpečí pro veřejný pořádek a nebyly zde dány žádné výjimečné polehčující okolnosti. V tomto bodě žalovaný odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 08. 2014, č. j. 44 A 44/2014-16, str. 5, a na rozhodnutí NSS ze dne 17. 09. 2014, č. j. 5 Azs 13/2013-30. K v žalobě namítaným rodinným vazbám k manželce a dětem, které mají na území ČR povolen trvalý pobyt, žalovaný uvádí, že všech devět dětí žalobce se v současné době nachází v Dětském centru Svitavy (Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc), kam byly umístěny na základě předběžného opatření Okresního soudu ve Svitavách z důvodu „nevhodného až trýznivého chování k dětem, četnosti fyzických trestů, nelidského zacházení a zastrašování.“ Především starší děti opakovaně vyslovily obavu ze zavlečení do Spolkové republiky Německo, pod negativním vlivem tety, se kterou jejich rodiče plánovali stěhování celé rodiny i proti vůli dětí. Vyslovily též obavu z toho, že budou starší dívky okamžitě provdány anebo prodány. Šetřením kompetentní orgány dospěly k závěru, že zde nelze hovořit o harmonickém rodinném životě, především z důvodu fyzického násilí ze strany žalobce a jeho zdraví ohrožujícího dopadu na členy rodiny. Žalobce společně s manželkou dosud nepožádali o navrácení dětí do své péče, což žalobce zdůvodnil nedostatkem finančních prostředků. Za výše popsaných okolnosti dle žalovaného správního orgánu nelze hovořit o „polehčujících okolnostech“ v podobě reálného a fungujícího rodinného života, což též náležitě objasnil v napadeném rozhodnutí. Žalovaný zdůrazňuje, že sám pojem rodinného života dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských