— Nejvyšší správní soud

43 Ad 10/2014- 45 - text - 7 - Číslo jednací: 43 Ad 10/2014 - 45 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Dalilou Marečkovou v právní věci žalobce: J. K., nar. dne X, bytem B. 52, B., proti žalovanému Ministerstvu vnitra, orgánu sociálního zabezpečení, se sídlem P.O.Box 122, 140 21 Praha 4, o nepřiznání starobního důchodu, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 9. 2013, č. j. OSZ-114581-24/M-ŠP-2013, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Soudem ustanovený opatrovník Mgr. Jiří Ostrýt se zprošťuje výkonu své funkce a přiznává se mu odměna ve výši 1.452,- Kč. Odměna mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í Žalobce se včasnou žalobou domáhal zrušení nejen rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 9. 2013, č. j. OSZ-114581-24/M-ŠP-2013, (dále jen „napadené rozhodnutí“), ale také rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán 1. stupně“) ze dne 18. 7. 2013, č. j. OSZ-114581-23/D-Pi-2013, kterým mu nebyl přiznán starobní důchod od 17. 6. 2013 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“) s tím, že navrhl, aby soud věc vrátil žalovanému s vysloveným právním názorem k novému projednání. V žalobě uvedl, že splnil všechny podmínky dané zákonem k vyměření starobního důchodu, tj. i podmínku odpracovaných let. K této otázce uvedl, že doložil doklad podepsaný plk. J. T. (ověřený dne 5. 2. 1990), jímž bylo potvrzeno, že byl zařazen na OLK, a že téhož dne odevzdal služební průkaz. Dále uvedl, že obdržel od Policie ČR dopis ze dne 16. 7. 1993, a to na své jméno a s označením hodnosti kapitán, což podle jeho názoru „dokládá, že ještě k tomuto datu“ byl příslušníkem Policie ČR. V této souvislosti žalobce dodal, že mu „jistí nadřízení z StB Praha“ v průběhu „všech řízení“ prováděli různé podvrhy dokumentů a v podstatě se mu tak snažili znepříjemnit život, protože jim byl nepohodlný. Žalovaný ve vyjádření k žalobě na svém závěru setrval a k meritu věci dodal, že žalobci nebyl přiznán starobní důchod od 17. 6. 2013, protože k datu uplatněného nároku na starobní důchod sice dovršil důchodový věk (4. 3. 2010), ale nezískal potřebnou dobu pojištění v délce 26 let, resp. k datu vydání napadeného rozhodnutí žalobce prokázal jen dobu 23 let a 304 dny. Žalovaný dodal, že služební poměr příslušníka Sboru národní bezpečnosti (dále jen „SNB“) skončil v případě žalobce dnem 30. 6. 1987, což žalobce zřejmě nevzal na vědomí. Tvrzené okolnosti, že až dne 5. 2. 1990 odevzdal služební průkaz, a že až dne 16. 7. 1993 obdržel dopis Policejního prezidia ČR, nemají vliv na datum skončení jeho služebního poměru. S ohledem na uvedené žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, pokud neshledá, že žaloba byla podána opožděně, a že ji tak může odmítnout. Žalobce byl ještě před zahájením řízení dotázán, zda trvá na rozšíření žaloby, které učinil v podání doručenému soudu dne 17. 2. 2016, v němž poukázal na „nesprávný výpočet výše starobního důchodu“. Po poučení soudkyně, že předmětem tohoto řízení je pouze žalobou napadené rozhodnutí jmenovaný prohlásil, že na rozšíření žaloby netrvá. Při soudním jednání účastníci na svých stanoviscích setrvali. Žalobce předložil ještě další listinné důkazy, a to přípis náčelníka ze dne 9. 8. 1987, sp. zn. KS-1308/KO-87 a přípis předsedkyně odboru sociálních věcí a zdravotnictví Obvodního národního výboru v Praze 1 (dále jen „ONV“) ze dne 13. 10. 1987 ohledně projednávání žalobcovy invalidity. Oba doklady byly při jednání přečteny a jejich fotokopie byly do soudního spisu založeny jako příloha žalobce. V přípisu náčelníka ze dne 9. 8. 1987 byl žalobce informován (v souvislosti s jeho přípisem adresovaným kádrovému odboru správy SNB) o tom, že jeho služební poměr příslušníka SNB byl ukončen k datu 30. 6. 1987 podle § 100 odst. 1 písm. b) zákona č. 100/1970 Sb. po stanovení zdravotní klasifikace „D“ – trvale neschopen k výkonu služby, a že mu byl rozhodnutím ONV přiznán částečný invalidní důchod, ale že žalobce na tuto skutečnost nijak nereagoval (i když byl poučen také příslušným kádrovým pracovníkem), a že dosud o umístění v občanském povolání podle § 107 odst. 1 zákona č. 100/1970 Sb. nežádal. V přípisu odboru sociálních věcí ONV ze dne 13. 10. 1987 byl žalobce (ke svému dotazu) informován o tom, že ONV podává pouze posudky o zdravotním stavu příslušníků MV, o jednání nevydává rozhodnutí, a že odvolání mohl žalobce podat proti rozhodnutí Lékařské komise Správy SNB. K dotazu soudu, proč žalobce nepožádal o přiznání invalidní důchod způsobem, o němž byl žalovaným informován, žalobce uvedl, že neměl v ruce žádné doklady, kterými by svou žádost o invaliditu podložil. Po předložení protokolu o jednání posudkové komise sociálního zabezpečení ONV ze dne 6. 4. 1987 žalobce připustil, že podpis na něm je skutečně jeho, dodal však, že trvá na tom, že neměl k dispozici žádné rozhodnutí, dokonce se obrátil na ONV a bylo mu vytčeno, že žádné rozhodnutí nemá. Žalobce v závěrečném přednesu setrval na žalobě, odkázal na předložené doklady a dodal, že se bez souhlasu žalovaného nemohl obrátit ani na případného zaměstnavatele. K dotazu soudu uvedl, že kádrový rozkaz č. 404/87 neviděl (podpis na něm není jeho). Žalobce ještě závěrem dodal, že jeho veškeré problémy nastaly v souvislosti s jeho činností, a to když napsal agenturní zprávu, podle níž měl tehdejší předseda vlády Štrougal poškodit jím chráněný objekt. Soudu předložil k nahlédnutí kopii novinového článku, který mu byl vrácen zpět. Pověřený pracovník žalovaného k meritu věci uvedl, že žalobce sice zjevně byl invalidní, že měl požádat o přiznání invalidity, avšak měl se svou žádostí obrátit na příslušný orgán žalovaného, což neučinil. Tuto otázku však v souvislosti s posouzením meritu věci označil jako nerozhodnou, neboť částečný invalidní důchod nelze bez dalšího hodnotit jako dobu zaměstnání. V době, kdy byl žalobce částečně invalidní, se dalo předpokládat, že bude pracovat i po datu 30. 6. 1987, což se však nestalo. V závěrečném přednesu pověřený pracovník žalovaného uvedl, že přihlížení k době uplynulé v souvislosti se splněním podmínek přiznání starobního důchodu je zcela bezpředmětné. V posuzovaném případě je rozhodné, že služební poměr se žalobcem skončil dnem 30. 6. 1987. Na uvedeném závěru nemohou nic změnit ani žalobcem předložené listinné důkazy. Pověřený pracovník žalovaného dodal, že není rozhodné ani převzetí kádrového rozkazu žalobcem, navíc žalobce věděl, že tento kádrový rozkaz byl vydán, o čemž svědčí jeho mnohá podání založená ve správním spise. Krajský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud v prvé řadě konstatuje, že žaloba proti napadenému rozhodnutí, doručenému žalobci dne 23. 9. 2013, byla podána včas, (tj. 23. 11. 2013), kdy byla předána poštovnímu úřadu k doručení. Z napadeného rozhodnutí soud zjistil, že žalovaný zamítl jako nedůvodné námitky žalobce ze dne 23. 8. 2013 a potvrdil prvoinstanční rozhodnutí, kterým nebyl žalobci od data 17. 6. 2013 přiznán starobního důchodu. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný odkázal na ustanovení § 28 a § 29 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.“). Žalovaný shrnul doloženou dobu pojištění žalobce, a to od ukončení povinné školní docházky od 1. září 1963 do 4. března 2010, a uzavřel, že činila 23 roků a 304 dnů (od 1. 7. 1964 do 16. 7. 1967 doba studia, od 17. 7. 1967 do 2. 10. 1967 pracovní poměr, od 3. 10. 1967 do 26. 9. 1969 vojenská základní služba, od 1. 10. 1969 do 14. 4. 1973 pracovní poměr, od 15. 4. 1973 do 30. 6. 1987 služební poměr). Žalovaný konstatoval, že na dobu od 1. 7. 1987 do 3. 3. 2010 nebyly předloženy doklady prokazující dobu pojištění, a že tak nebyla splněna druhá podmínka vzniku nároku na starobní důchod, neboť zákon č. 155/1995 Sb. vyžaduje pro pojištěnce, který dosáhl důchodového věku v roce 2010, získání doby pojištění nejméně 26 roků. Žalovaný dodal, že žalobce tuto podmínku nesplnil ani k datu 17. 6. 2013, když od tohoto data znovu požádal o přiznání starobního důchodu, žalobce konkrétně nedoložil žádný doklad prokazující dobu pojištění za dobu od 4. 3. 2010 do 16. 6. 2013. K žalobcem předloženému potvrzení o odevzdání služebního průkazu ze dne 5. 2. 1990, které podepsal plk. J. T., žalovaný uvedl, že není dokladem prokazujícím trvání služebního poměru žalobce od 1. 7. 1987 do 5. 2. 1990. Žalovaný dodal, že dobu trvání služebního poměru jako veřejnoprávního vztahu lze prokázat rozkazy příslušných služebních funkcionářů, případně výpisem údajů z předepsané personální nebo sociální evidence. Skončení služebního poměru příslušníka SNB dnem 30. 6. 1987 bylo v případě žalobce prokázáno ká