7 Azs 321/2004 — Nejvyšší správní soud

46 Az 11/2017- 27 - text  9 46 Az 11/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Olgou Stránskou ve věci žalobce: Y. T., státního příslušníka Ukrajiny, bytem X, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky, Poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 4. 2017, č. j. OAM-10/ZA-ZA11-LE24-2017, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 1. 6. 2017 domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný rozhodl, že se žalobci mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje. 2. Žalobce namítl, že žalovaný nepostupoval v souladu s ustanoveními § 2 odst. 4, § 3, § 50 odst. 3 a 4 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a ustanovením § 12 písm. a) a b) zákona o azylu. Žalobce se obává návratu do země původu, neboť je schopen vojenské služby, a proto se domnívá, že bude povinen na ní nastoupit a následně jít bojovat do války. 3. Žalobce v doplnění žaloby namítl, že požádal o mezinárodní ochranu z důvodu, že mu při návratu na Ukrajinu hrozí vážná újma z důvodu povolání do armády. Uvedl, že v České republice pobýval již v roce 2005, kdy přijel za účelem práce v pekařství. Jeho pobyt v ČR byl vždy legální, vždy měl pracovní vízum. Výjezdní příkaz mu byl udělen z důvodu pozdního podání žádosti o prodloužení zaměstnanecké karty. Žádost nepodal v daném termínu, protože neměl v pořádku všechny doklady. Jako jediná možnost mu zbyla požádat o mezinárodní ochranu. Na Ukrajinu se nemůže vrátit, neboť mu hrozí, že by musel nastoupit do vojenské služby. On osobně výzvu k nástupu do ukrajinské armády neobdržel, protože tam nebyl. Každou sezónu každému, kdo je schopen nástupu vojenské služby, nosí výzvu. Tuto informaci má od své matky. Doručování probíhá tak, že si ověří, zda je člověk doma a pokud ani, tak mu je výzva doručena. V každé vesnici je nějaký zaměstnanec vojenské správy, který si ověřuje, kdo kde bydlí a podle toho vojenská správa doručuje povolávací rozkaz k nástupu do armády. Tento zaměstnanec byl za jeho matkou. Osobně si povolávací rozkaz nepřevzal, protože byl na území ČR. Do konfliktu armáda povolává všechny z celé Ukrajiny, půlka východu je zdemolována. Proto má žalobce za to, že jsou zde důvody pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. 4. K tomu žalobce doplnil, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že branná povinnost a povinná vojenská služba patří k základním státoobčanským povinnostem. Tato zásada je uznána i v Úmluvě o právním postavení uprchlíků z r. 1951, Mezinárodním paktu o občanských a politických právech či Úmluvě o ochraně lidských práv. Podle Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka, uprchlíkem není ten, jehož jediným důvodem pro dezerci či vyhýbání se nástupu vojenské služby je jeho averze vůči vojenské službě nebo strach z boje. Žalobce ovšem poukazuje na bod 170 Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka na str. 34, který uvádí, že existují však i případy, kdy nutnost vykonávat vojenskou službu může být jediným důvodem pro nárok na přiznání postavení uprchlíka, tj. když výkon vojenské služby by vyžadoval účast ve vojenské akci v rozporu s jeho skutečným politickým, náboženským nebo morálním přesvědčením nebo svědomím (viz http://www.unhcr.org/publications/legal/3d58el3b4/handbook-procedures-criteria-determing-refugee-status-under-1951-convention.html). 5. K tomu žalobce dodal, že čl. 35 Ústavy vyhlášené na Ukrajině neumožňuje odmítnout vojenskou povinnost z důvodu, je-li to v rozporu s jeho svědomím, ale jen pokud je vojenskou služba v rozporu s náboženským přesvědčením (viz zpráva ze dne 2. 11. 2016, http://www.refworld.org/docid/5890825c4.html%20iaccessed%2015%20Februarv%20020171). Nadto dle žalobce v několika případech došlo k soudnímu stíhání osob, které se bránily mobilizaci a odmítaly vojenskou povinnost z důvodu náboženského přesvědčení (str. 24 - 25). Na rozdíl od právního řádu Ukrajiny, právní řád České republiky v Listině základních práv a svobod v čl. 15 stanoví, že svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání. Nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. 6. Žalobce dále odkázal na čl. 9 odst. 2 písm. e) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU o jednotném statusu pro uprchlíky, který stanoví, aby bylo jednání považováno za pronásledování ve smyslu čl. 1 odst. A Ženevské úmluvy, musí být svou povahou nebo opakováním dostatečně závažné, aby představovalo vážné porušení základních lidských práv, zejména práv, od nichž se podle čl. 15 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze odchýlit, nebo souběhem různých opatření, včetně porušování lidských práv, který je dostatečně závažný k tomu, aby postihl jednotlivce způsobem podobným uvedenému v písmenu a). Za pronásledování ve smyslu odstavce 1 mohou být mimo jiné považována trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající mezi důvody vyloučení uvedené v čl. 12 odst. 2. Přitom podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci C-472/13 ze dne 26. 2. 2015, který se zabýval výkladem článku 9 odst. 2 písm. e) směrnice EU č. 2004/83, za akt pronásledování je považováno i trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající do doložek o vyloučení uvedených v čl. 12 odst. 2. Do těchto doložek o vyloučení mimo jiné patří i páchání válečných zločinů, zločinů proti lidskosti nebo činy, které jsou v rozporu se zásadami a cíli OSN uvedenými v preambuli a v článcích 1 a 2 Charty OSN. O pronásledování ve vztahu k povinné vojenské službě podává rozbor i zpráva dne 1. 5. 2017 (viz http://www.refworld.org/type,COUNTRYREP„UKR,590748164,0.html). Zpráva uvádí, že požadavek podrobit se povinné vojenské službě nebo trest za nedodržení této povinnosti, samo o sobě nezakládá pronásledování. O pronásledování se jedná v případě, že by vojenská služba zahrnovala činy, které by byly v rozporu se základními pravidly lidského jednání; podmínky vojenské služby by byly natolik kruté, že by mohly způsobit pronásledování; nebo trest za vyhýbání se nebo dezerci by byl nepřiměřeně drsný nebo těžký (str. 5 zprávy). Zpráva dále uvádí, že důvodem odporu proti obvinění za vyhýbání se nebo dezerci, jsou námitky, že se jedná o občanský konflikt, ve válce byly hlášeny zločiny proti vězňům na obou stranách, pravděpodobnost zabíjení spoluobčanů, strach z bití, posílání do boje s nedostatečným výcvikem a vybavením, obava, že budou posláni do oblastí původu, kde se mohou setkat se svými původními sousedy, strach ze sociálního vyloučení po návratu (str. 26 zprávy). Přitom zpráva Human Rights Watch o stavu lidských práv za rok 2015 ze dne 27. 1. 2016, dostupná na adrese http://www.ecoi.net/local_link/318402/443582_en.html popisuje porušení válečného práva. Zpráva uvádí, přestože v září bylo příměří do značné míry udržované, sporadické boje pokračují. Obě strany porušily válečné právo. Dopustily se nerozlišujících útoků, které zranily a zabily civilisty, včetně používání kazetové munice. Vládní síly a Ruskem podporovaní povstalci nasazeni uvnitř nebo v blízkosti hustě osídlených oblastí ohrožují civilisty a civilní objekty včetně škol, nemocnic a bytových budov. Existuje významný důkaz o tom, že několik typů protipěchotních min bylo použito ve východní Ukrajině, avšak v době psaní tohoto reportu, nebylo možné určit odpovědnou stranu nebo strany. Jak rebelové, tak i vládní síly se podle důvěryhodných zpráv dopouštějí mučení, nelidského a ponižujícího zacházení se zadrženými osobami. Obdobně zpráva Amnesty International Report 2015/2016 - The State of the World's Human Rights - Ukraine, dostupná na adrese http://www.ecoi.net/local rmk/319686/445043 en.html, uvádí, že během vystupňování bojů v Donbasu v lednu a v únoru nadále pokračuje nerozlišující bombardování civilních oblastí, z kterého se obě strany obviňují navzájem. Obě strany se dopustily válečných zločinů, včetně mučení a jiného špatného zacházení s vězni. Dále jsou potvrzeny zprávy o úmyslném zabíjení zajatců separatistickými bojovníky. Podle zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA o stavu lidských práv za rok 2016 ze dne 3. 3. 2017 bylo od poloviny dubna 2014 zabito až 2000 civilistů v ozbrojeném konfliktu, zejména v důsledku svévolného ostřelování obydlených oblastí. Desítky jednotlivců byly podrobeny popravám