25 Co 191/2015 — Nejvyšší správní soud

43 Af 7/2018- 39 - text 12 43 Af 7/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jitky Zavřelové a soudců Mgr. Jana Čížka a Mgr. Lenky Oulíkové ve věci žalobce: V. M., bytem X, zastoupený advokátkou Mgr. Evou Doložílkovou, LL. M., se sídlem Pobřežní 1a/648, Praha 8, Karlín, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 12. 2017, č. j. 52302/17/5200-10421-709494, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný změnil rozhodnutí Finančního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 30. 6. 2017 č. j. 3447881/17/2101-50521-109715, (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byla žalobci vyměřena za zdaňovací období roku 2016 daň ve výši 75 300 Kč, daňová ztráta ve výši 0 Kč, daňový bonus podle § 35c zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 2016 (dále jen „zákon o daních z příjmů“) ve výši 0 Kč tak, že se žalobci vyměřuje za zdaňovací období roku 2016 daň ve výši 85 200 Kč, daňová ztráta ve výši 0 Kč a daňový bonus podle § 35c zákona o daních z příjmů ve výši 0 Kč a bylo mu uloženo zaplatit kladný rozdíl mezi vyměřenou daní a daní tvrzenou v daňovém přiznání ve výši 23 304 Kč. 2. Napadené rozhodnutí žalovaný odůvodnil tím, že žalobce neměl nárok na daňové zvýhodnění na vyživované dítě dle ustanovení § 35c odst. 1 zákona o daních z příjmů a slevu za umístění dítěte dle § 35ba odst. 1 písm. g) zákona o daních z příjmů, neboť u něj nebyla splněna podmínka společně hospodařící domácnosti s vyživovaným dítětem. Uvedl, že nezletilá dcera byla rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015, č. j. 25 Co 191/2015 – 176, svěřena do péče matky, žalobci byla stanovena povinnost hradit výživné a byl upraven styk žalobce s nezletilou dcerou. Dle žalovaného nezletilá dcera žije ve společně hospodařící domácnosti ve smyslu § 21e odst. 4 zákona o daních z příjmů pouze s matkou, s níž trvale žije, což je jeden z předpokladů existence společně hospodařící domácnosti. Skutečnost, že dcera nežije trvale s žalobcem, byla dle žalovaného potvrzena též při ústním jednání dne 22. 9. 2017. Dočasný pobyt dcery mimo společně hospodařící domácnost matky v rámci upraveného styku s žalobcem nemá na toto posouzení vliv, stejně jako sdělení žalobce, že nezletilá dcera má u něj plné zázemí, podílí se na péči o domácnost, žalobce přispívá na úhradu potřeb dcery nad rámec stanoveného výživného a dle jeho mínění je dcera členem domácnosti žalobce trvale, i když tam není fyzicky přítomna. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu žalovaný konstatoval, že povaha společné domácnosti vylučuje, aby jedna fyzická osoba byla současně členem více společných domácností. Jelikož správce daně žalobci neoprávněně uznal slevu za umístění dítěte ve výši 9 900 Kč, ačkoli žalobce nesplnil podmínku v podobě společně hospodařící domácnosti dle § 35bb odst. 2 zákona o daních z příjmů, žalovaný změnil prvostupňové rozhodnutí a vyměřenou daň zvýšil o tuto částku. 3. Žalobce namítá, že žalovaný nesprávně vyložil pojem společně hospodařící domácnosti, jež je podmínkou uplatnění daňového zvýhodnění na vyživované dítě dle § 35c zákona o daních z příjmů a slevy za umístění dítěte v předškolním zařízení dle § 35ba odst. 1 písm. g) a § 35bb zákona o daních z příjmů. Nesouhlasí s právním posouzením žalovaného, že dítě, které je rozhodnutím opatrovnického soudu svěřeno do péče jednomu z rodičů, je automaticky členem společně hospodařící domácnosti pouze tohoto rodiče, a nemůže být členem společně hospodařící domácnosti druhého rodiče, jemuž je soudem stanoven rozsah styku a povinnost platit výživné k rukám druhého rodiče. Tento výklad nemá dle žalovaného oporu ve znění zákona o daních z příjmů. Společně hospodařící domácnost definovaná v ustanovení § 21e odst. 4 zákona o daních z příjmů je vymezena dvěma znaky, trvalým soužitím a společným uhrazováním nákladů na své potřeby. Jejich naplnění je třeba zkoumat na základě konkrétního skutkového stavu v každém jednotlivém případě. To však žalovaný neučinil, neboť své posouzení založil na předpokladu, že dítě tvoří společně hospodařící domácnost pouze s tím rodičem, jemuž bylo soudem svěřeno do péče. Z definice společně hospodařící domácnosti však nevyplývá žádný vztah k institutům soukromého práva v podobě svěření dítěte do péče a stanovení povinnosti hradit výživné k rukám druhého rodiče. Při posuzování existence společné domácnosti ve vztahu k dítěti je dle názoru žalobce u obou definičních znaků třeba připustit určité reálné limity. Pokud jde o trvalost soužití, u většiny dětí je dán předpoklad, že vyrostou, osamostatní se a soužití se svými rodiči opustí. Trvalost soužití se tak u dětí projevuje zejména tím, že se cítí být součástí života svých rodičů. Pokud jde o znak spočívající ve společném uhrazování nákladů, je třeba vzít v úvahu, že děti zpravidla nemají vlastní příjem a náklady na uhrazování potřeby členů společně hospodařící domácnosti jsou přirozeně hrazeny z příjmů rodičů. Ze strany dětí lze tento aspekt převést spíše na jejich podíl na péči o společně hospodařící domácnost, respektive na to, zda se cítí spoluodpovědné za chod domácnosti s přihlédnutím ke svému věku a vývoji. Zda je dítě v konkrétním případě členem společně hospodařící domácnosti rodiče, jemuž nebylo soudem svěřeno do péče, ale byl mu stanoven rozsah styku s dítětem a povinnost hradit výživné k rukám druhého rodiče, vždy závisí na posouzení, zda konkrétní skutkové okolnosti naplňují obě podmínky definice společně hospodařící domácnosti. Žalobce se domnívá, že znaky pojmu společně hospodařící domácnosti byly v jeho případě splněny. Odmítá závěr žalovaného, že by povaha společně hospodařící domácnosti vylučovala, aby jedna fyzická osoba byla současně členem více společných domácností. Domnívá se, že tento závěr postrádá oporu v zákoně a odporuje definici společné domácnosti založené na fakticitě naplnění shora uvedených podmínek. Tento závěr dle žalobce navíc logicky kontrastuje s předpokladem žalovaného, že je dán vztah mezi svěřením do péče a existencí společné domácnosti, neboť není zřejmé, jak by mělo být postupováno v případě svěření dítěte do střídavé péče. 4. Dle žalobce i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 292/2013, na nějž poukazoval žalovaný v napadeném rozhodnutí, vyplývá, že existenci společné domácnosti je třeba posuzovat podle skutečného stavu, nikoli na základě reference k jiným soukromoprávním institutům a automaticky vyloučit možnost, že by dítě mohlo tvořit společnou domácnost s rodičem, jemuž nebylo svěřeno do péče. Též v rozsudku ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 678/2011, Nejvyšší soud dle žalobce zdůraznil požadavek fakticity existence znaků společné domácnosti. Paradoxně Nejvyšší soud svůj názor o nemožnosti členství jedné osoby ve dvou domácnostech argumentačně opřel o judikaturu Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze 70. let minulého století, která do jisté míry nadřazuje formální stav nad stav faktický, v níž se uvádí, že „založení jiné společné domácnosti jedním z manželů je podmíněno ukončením jeho dosavadního spotřebního společenství s druhým manželem“. Dle žalobce tento závěr nerespektuje požadavek fakticity a jedná se spíše o morální stanovisko odrážející dobu a místo svého vzniku, nežli o argumentačně podloženou právní větu. Nejvyšší soud tuto úvahu přenáší na situaci dětí rozvedených rodičů, avšak bez jakéhokoli hlubšího právního rozboru, psychologického náhledu na situaci a pocity dětí a bez jakéhokoli konkrétního skutkového podkladu. Dle žalobce jsou uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu děti v podstatě nepřímo nuceny k tomu, aby si vybraly jednoho z rodičů, byť po rozchodu rodičů mají s každým z nich ekvivalentně silný citový vztah a hodlají trvale udržovat soužití s oběma rodiči. Nejvyšší soud v rámci své stručné úvahy neposkytl žádný návod, jak v situaci, kdy jsou u dítěte znaky společné domácnosti fakticky naplněny ve vztahu k oběma rodičům, určit, se kterým z rodičů vede dítě společnou domácnost. Žalobce též upozorňuje, že s účinností od 1. 1. 2014 byla zakotvena definice společně hospodařící domácnosti v zákoně o daních z příjmů, zatímco soukromé právo od definování pojmu ustoupilo. Pojem společně hospodařící domácnosti je v zákoně o daních z příjmů používán bez odkazu k soukromému právu, a je třeba jej vykládat pro účely daně z příjmů autonomně. Využitelnost shora uvedené judikatury Nejvyššího soudu k pojmu společné domácnosti dle § 115 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), která se t