10 As 288/2018 — Nejvyšší správní soud

37 A 66/2024- 108 - text 27 37 A 66/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Bursíkové a soudců Kryštofa Horna a Jana Peroutky ve věci žalobců: a) nezletilý D. F., narozený X bytem X zastoupený procesním opatrovníkem Mgr. Janem Matějíčkem, advokátem sídlem Římská 1222/33, Praha 2 b) P. F., narozená X bytem X zastoupená JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem sídlem Mánesova 1175/48, Praha 2 proti žalovanému: Středočeskému kraji sídlem Zborovská 11, Praha 5 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobci se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu třetího zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), podanou dne 11. 10. 2024, domáhají ochrany před nezákonným zásahem žalovaného spatřovaným v porušení povinnosti zajistit žalobci a), který má poruchu autistického spektra v kombinaci se středně těžkým mentálním postižením a chováním náročným na péči, dostupné a kvalitní služby sociální péče v nejméně omezujícím prostředí podle § 38 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (dále jen „zákon o sociálních službách“) a čl. 19 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Domnívají se, že tento nezákonný zásah přímo zkrátil na právech též žalobkyni b) jakožto osobu neformálně pečující o žalobce a). Obsah podání účastníků 2. Žalobci v žalobě nejprve shrnuli skutkové okolnosti. Kvůli nedostatku sociálních služeb v kraji, je žalobce a) od 20. 2. 2024 hospitalizovaný v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích, přičemž od 17. 6. 2024 se jedná o hospitalizaci nedobrovolnou. Hospitalizace fakticky nahrazuje poskytování sociální péče, neboť rodiče [žalobkyně b) je matkou žalobce a)] o něj nezvládají sami pečovat. Žalobkyni b) byla diagnostikována středně těžká depresivní porucha, a to právě v souvislosti s tím, že je primárně pečující osobou o žalobce a). Dlouhodobě se proto pro něj snaží vyhledat vhodnou pobytovou službu sociální péče. Oslovila přitom 8 poskytovatelů v obvodu žalovaného a další 2 poskytovatele v Praze. Všichni poskytovatelé však odmítli poskytnout žalobci a) požadovanou službu s tím, že mají plnou kapacitu, případně nabízí služby pouze pro zletilé osoby. Žalobkyně b) se proto dopisem obrátila na žalovaného (resp. hejtmanku) s žádostí o řešení její situace. Ten však v odpovědi neuvedl žádné konkrétní kroky k zajištění dostupnosti služeb pro žalobce a). Navíc odpověď obsahovala řadu nepřesností ohledně komunikace žalobkyně b) s některými poskytovateli. Ačkoliv odpověď žalovaného zahrnovala seznam poskytovatelů sociálních služeb, nebylo u nich uvedeno, zda mají volnou kapacitu, ani zda se pro žalobce a) jedná o vhodné poskytovatele. Dle žalobců přitom většina těchto poskytovatelů buď neposkytuje služby pro cílovou skupinu žalobce a), nebo má plnou kapacitu. Rodina žalobce a) od roku 2023 spolupracuje se Středočeským koordinačním centrem pro osoby s chováním náročným na péči (dále jen „koordinační centrum“). Dle dopisu pracovnice koordinačního centra je většina nabízených sociálních služeb pro žalobce a) nevyhovujících, a to s ohledem na náročnost jeho zdravotního stavu a věk (nedovršil věku 18 let). Z výčtu žalovaným vyjmenovaných služeb (mimo oslovených) lze doporučit jen další 2 poskytovatele, kteří však poskytují služby jen osobám starším 18 let. Navíc jednoho z nich již žalobci neúspěšně oslovili a druhý nepřijímá nové žádosti. Žalovaný tedy minimálně od roku 2023 ví o situaci žalobců, resp. o nedostupnosti adekvátních sociálních služeb pro žalobce a), avšak nečiní žádné konkrétní přiměřené kroky k zajištění sociálních služeb pro jeho cílovou skupinu, tj. děti s mentálním znevýhodněním a chováním náročným na péči. 3. Žalobci jsou přesvědčeni, že jejich žaloba je přípustná, neboť se nápravy nemohou domáhat jinými právními prostředky. Nezákonný zásah žalovaného je trvající a spočívá v porušování veřejného subjektivního práva žalobců podle § 38 zákona o sociálních službách a odpovídající povinnosti žalovaného podle § 95 písm. g) téhož zákona. Žalovaný má povinnost zajišťovat dostupnost služeb sociální péče i jejich přístupnost tak, aby osoby nacházející se v nepříznivé sociální situaci na tyto služby dosáhly. Poskytované sociální služby zároveň musí mít kvalitu nejméně omezujícího prostředí. Zásah žalovaného tedy žalobci spatřují v opomenutí zajišťovat na svém území dostupné sociální služby pro žalobce a), resp. pro cílovou skupinu dětí s mentálním znevýhodněním a chováním náročným na péči, kterým žalovaný přímo zasahuje do práva žalobce a) na zdraví podle čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“), a dále do práv na nezávislý způsob života a zapojení do společnosti, na adekvátní životní standard a sociální ochranu a zákaz diskriminace podle čl. 19, čl. 28 a čl. 5 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením a do práva na přiměřenou životní úroveň podle čl. 23 Úmluvy o právech dítěte. Žalobce a) je v důsledku zásahu žalovaného dlouhodobě a proti své vůli hospitalizovaný v prostředí nemocnice Bohnice, které je pro něj nevhodné. 4. Žalobci se domnívají, že veřejná subjektivní práva na přiměřenou životní úroveň a sociální ochranu a právo nebýt diskriminován z důvodu zdravotního znevýhodnění náleží i žalobkyni b) jakožto osobě neformálně pečující o žalobce a). Dle § 2 odst. 2 zákona o sociálních službách rozsah a forma pomoci a podpory poskytnuté prostřednictvím sociálních služeb musí zachovávat lidskou důstojnost osob. To znamená všech osob definovaných v zákoně o sociálních službách, včetně osob pečujících podle § 3 písm. k) tohoto zákona. Žalobci jsou přesvědčeni, že pečujícím osobám svědčí nejen právo na zajištění sociálního poradenství a odlehčovacích služeb podle § 37 odst. 4 a 5 a § 44 odst. 1 zákona o sociálních službách, nýbrž také právo na to, aby sociální služby byly poskytovány v zájmu osob a v náležité kvalitě takovými způsoby, aby bylo vždy důsledně zajištěno dodržování jejich lidských práv a základních svobod podle § 2 odst. 2 téhož zákona. Práva (neformálně) pečujících osob vyplývají rovněž z preambule Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, podle níž má právo na ochranu ze strany společnosti a státu i rodina osoby se zdravotním postižením a z čl. 28 odst. 1 této úmluvy, který rodinám přiznává právo na přiměřenou životní úroveň. Práva pečujících osob výslovně zmiňuje též komentář Výboru OSN pro práva osob se zdravotním postižením č. 5 z roku 2007 k čl. 19 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Nezákonný zásah žalovaného tedy zkracuje právo žalobkyně b) na podporu a pomoc podle zákona o sociálních službách, její práva podle čl. 19, čl. 23 a čl. 28 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením a čl. 23 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, a případně práva podle čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 30 a 31 LZPS. Žalobkyně b) je v důsledku zásahu žalovaného v neustálé nejistotě ohledně toho, zda nebude muset o žalobce a) pečovat, pokud bude propuštěný z nemocnice, přičemž se obává, že případnou péči o něj nezvládne a sama bude potřebovat intenzivní psychiatrickou péči. 5. Žalobci byli v kontaktu s koordinačním centrem ještě před hospitalizací žalobce a), podávali žádosti na různé pobytové služby, nicméně byli odmítnuti kvůli nedostatečné kapacitě. V té době využívali dostupné služby denního stacionáře a odlehčovací služby, nicméně ty nebyly dostatečné, neboť žalobce a) vyžadoval neustálou péči, která dopadala zejména na žalobkyni b). Žalovaný tedy věděl o situaci žalobců minimálně od března 2023, neučinil však žádná včasná, přiměřená a cílená opatření k zajištění dostupnosti odpovídajících služeb. Dále žalobci odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 2637/17, a uvádí, že od jeho vydání musel žalovaný vědět o nedostupnosti služeb pro cílovou skupinu žalobce a) na jeho území. Nadto i ze Střednědobého plánu rozvoje sociálních služeb žalovaného na roky 2020-2022 vyplývá, že počet osob (především dětí) s diagnostikovaným autismem roste, konkrétně v okrese Beroun šlo o 29 osob ve věku 0-7 let a 61 osob ve věku 8-18 let. 6. Žalobci dále namítají, že žalovaný porušuje princip rovnosti ve vztahu k žalobci a) tím, že nezajišťuje tzv. přiměřené úpravy ve smyslu čl. 5 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením a ve vztahu k žalobkyni b) jde o odvozenou diskriminaci na základě zdravotního znevýhodnění. Podle § 3 odst. 2 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (dále jen „antidiskriminační zákon“) se nepřímou diskriminací z důvodu zdravotního postižení rozumí také odmítnutí nebo opomenutí přijmout přiměřená opatření, aby mohla osoba se zdravotním postižením využít služeb určených veřejnosti, ledaže by takové opatření představovalo nepřiměřené zatížení. Zásah žalovaného tedy představuje za prvé nepřímou diskriminaci osob se zdravotním postižením, konkrétně specific