5 Azs 52/2004 — Nejvyšší správní soud

30 A 121/2018- 68 - text 12 30A 121/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka ve věci žalobce: M.K.H. , IČO ... sídlem … zastoupený advokátem JUDr. Pavlem Zálišem proti sídlem Nádražní nám. 299/8, 353 01 Mariánské Lázně žalovanému: Generální ředitelství cel sídlem Budějovická 7, 14096 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2018, č.j. 3636-4/2018-900000-316 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobce je podle celních orgánů vinen tím, že jako provozovatel bistra „B.“ na adrese Z. 2111, T., neodeslal datovou zprávu správci daně s údaji o evidované tržbě přijaté dne 18. 7. 2017 nejpozději v čase 15:00 hod. při přijetí tržby za zboží – 1x jídlo-hranolky a 2x nápoj-voda v částce ve výši 60 Kč od pracovníků celního úřadu a nevystavil dne 18. 7. 2017 nejpozději v čase 15:00 hod. řádnou účtenku na přijatou tržbu odpovídající provedené platbě ze strany pracovníků celního úřadu v částce ve výši 60 Kč při přijetí tržby za zboží při přijetí tržby za zboží - 1x jídlo-hranolky a 2x nápoj-voda, tedy jako poplatník, nejpozději při uskutečnění evidované tržby v rozporu s § 18 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 112/2016 Sb., o evidenci tržeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o evidenci tržeb“), nezaslal datovou zprávou údaje o evidovaných tržbách správci daně a nevystavil účtenku tomu, od koho evidovaná tržba plyne, čímž se dopustil v souběhu přestupků na úseku evidence tržeb podle § 29 odst. 1 písm. a) a b) téhož zákona, za což mu byl uložen podle § 29 odst. 2 písm. a) zákona o evidenci tržeb a § 41 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o přestupcích“), úhrnný správní trest pokuty ve výši 20 000 Kč [rozhodnutí Celního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 13. 11. 2017, č.j. 64692-14/2017-600000-12, ve spojení s rozhodnutím Generálního ředitelství cel ze dne 16. 3. 2018, č.j. 3636-4/2018-900000-316]. Žaloba 2. Žalobce považuje za zcela nesprávnou argumentaci žalovaného označující za účelové jeho námitky, že je vietnamské národnosti, tedy nerozumí českému jazyku a při probíhajícím šetření na místě nerozuměl tomu, co se přesně děje, čímž byla významně omezena jeho procesní práva. Žalovaný v napadeném rozhodnutí dovozuje, že tím, že žalobce podepsal protokol o místním šetření, stvrdil, že tomuto protokolu i poučením rozuměl a tedy nebylo třeba jakéhokoli tlumočení. Tento argument je zcela absurdní, neboť pokud žalobce nerozumí českému jazyku, pak zcela logicky nevěděl, co podepisuje, a protokol podepsal v domnění, že jej zkrátka podepsat musí. Z výpovědí osob provádějících šetření přitom zcela zjevně vyplynulo, že žalobcova schopnost rozumět českému jazyku je přinejmenším významně snížena. Svědkyně V. uvedla, že se „snažil mluvit česky“, a svědkyně E. uvedla, že „hovořil lámanou češtinou, v jednoduchých větách, bez skloňování – dvou až tříslovné vyjadřování“. Tvrzení žalovaného, že potřeba tlumočníka ze skutkového děje nevyplynula a žalobce celou dobu jednal česky, je tak velmi zkreslená. Žalobce se zde dovolává rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007, č.j. 2 Afs 36/2007-86. 3. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, že to měl být žalobce, jenž měl v průběhu místního šetření vyslovit formuli, že neovládá češtinu a tedy požaduje přítomnost tlumočníka. Je však evidentní, že tato skutečnost byla kontrolujícím osobám zjevná, naopak je diskutabilní, zda je žalobce schopen tento požadavek v českém jazyce formulovat. Zcela alarmující je pak skutečnost, že osoby provádějící místní šetření navzdory zjevným pochybnostem o jazykové vybavenosti žalobce jej o právu na tlumočníka dle § 76 odst. 3 daňového řádu ani náznakem nepoučily a schopnost žalobce rozumět českému jazyku si samy bez jakéhokoli zdůvodnění subjektivně vyhodnotily tak, že žalobce rozumí dostatečně. Při úředním styku s osobou, u níž jsou zjevné pochybnosti, zda rozumí českému jazyku, je přitom dán minimální požadavek poučovací povinnosti dle § 6 odst. 3 daňového řádu spočívající v poučení o právu na tlumočníka. V daném případě však k takovému poučení ani v náznaku nedošlo. Žalovaný v napadeném rozhodnutí argumentuje tím, že žalobce provozuje delší dobu hostinskou živnost. Tato skutečnost však nijak přímo neosvědčuje znalosti žalobce v oblasti českého jazyka, hostinskou živnost lze provozovat se zcela minimálními znalostmi jazyka, zatímco místní šetření v rámci daňového řádu je sofistikovaný proces mající zvláštní právní terminologii a je i pro rodilého mluvčího obtížné do důsledků pochopit jeho význam. Stejně tak je zcela irelevantní argumentace žalovaného, že znalost žalobce je osvědčena tím, že je poučen o právních předpisech souvisejících s jeho podnikáním. Skutečnost, že je žalobce poučen (v libovolném jazyce) o tom, jaké povinnosti musí plnit dle různých právních předpisů ČR, nemá v dané věci jakýkoliv význam, neboť to neznamená, že by danou právní normu žalobce studoval v českém jazyce. Organizace podporující export a investice v ČR zpracovávají pro cizí státní příslušníky celou řadu publikací, jimiž se mohou cizinci seznámit s pravidly pro podnikání v ČR ve svém rodném jazyce. Argument žalovaného je tak účelový a nemá jakoukoli oporu ve shromážděných podkladech. Poměrně bohatá judikatura Nejvyššího správního soudu, na niž žalovaný v napadeném rozhodnutí odkazuje, ve skutečnosti jednoznačně potvrzuje argumentaci žalobce, že pokud mělo být zachováno jeho právo na tlumočníka, tak měl být o tomto právu dostatečně poučen. Lze tak uzavřít, že bylo porušeno právo žalobce na tlumočníka, kdy ačkoli ze skutkového děje vyplynulo, že žalobce neovládá v dostatečné míře český jazyk, nebyl poučen o právu na tlumočníka a jazyková nezpůsobilost žalobce byla osobami provádějícími šetření na místě ignorována, což mu znemožnilo uplatnit jeho procesní práva. 4. Žalobce ve svém odvolání napadl i věrohodnost a důkazní hodnotu skutečností uvedených v protokolu o místním šetření. Žalovaný a správní orgán prvního stupně na jakkoli přesvědčivé dokazování zcela rezignovali a veškeré dokazování de facto postavili na vyjádřeních osob provádějících místní šetření, kdy jediným nezpochybnitelným podkladem pro vydání rozhodnutí je účtenka, kterou žalobce těmto osobám vydal. Z této účtenky však plyne toliko, že žalobce zaregistroval tržbu za dvě vody a hranolky v 15:09 dne 18. 7. 2017. Osoby provádějící místní šetření přitom měly řadu možností opatřit si další podklady, měly možnost vyhotovit zvukový a obrazový záznam místního šetření nebo přizvat k tomuto úkonu nezúčastněnou osobu. Klíčové skutečnosti, tedy průběh místního šetření, popis skutkového děje a především čas, kdy měla nejpozději vzniknout žalobci povinnost zaregistrovat platbu a vydat účtenku, a stejně tak, zda k vydání účtenky došlo až poté, co se osoby provádějící místní šetření prokázaly, mají být prokázány toliko záznamem o místním šetření a výpověďmi osob provádějícími místní šetření. Na uvedenou argumentaci žalovaný v napadeném rozhodnutí reaguje poukázáním na charakter záznamu o místním šetření coby veřejné listiny a dále na obecnou důvěryhodnost úředních osob, tedy dovozuje, že tvrzení osob provádějících místní šetření má bez dalšího vyšší důvěryhodnost než tvrzení jakékoli soukromé fyzické osoby a dále že je povinností žalobce vyvracet svou vinu. V této souvislosti žalobce upozorňuje, že ačkoli lze úřední osoby v obecné rovině označit za nepodjaté, neznamená to, že by jejich výpovědi měly vyšší důkazní hodnotu než jiné výpovědi. Z pohledu důkazní situace zde proti sobě stojí svědecké výpovědi osob vykonávajících místní šetření proti vyjádření žalobce. Důvěryhodnost osob provádějících místní šetření je však značně narušena rozpory mezi těmito výpověďmi. 5. Poukaz žalovaného na zvýšenou důkazní hodnotu záznamu o místním šetření coby veřejné listiny lze považovat za popření zásady presumpce neviny. Je nutné mít na paměti, že se nelze při dokazování ve správním řízení spoléhat na jediný listinný důkaz, jejž vydal správní orgán, který vede správní řízení. 6. Žalobce ve svém odvolání zpochybnil časovou prodlevu mezi převzetím peněz (tržby) údajně v 15:00 a zaregistrováním tržby a s tím spojeným vydáním účtenky zákazníkovi údajně v 15:09. Žalobce nezpochybňuje čas zaregistrování platby, avšak trvá na pochybnostech ohledně času převzetí peněz (tržby) a dále přiměřenosti této časové prodlevy vzhledem k posouzení naplnění skutkových podstat přestupků. Předně je nutné upozornit, že z výpovědí osob provádějících místní šetření vyplynulo, že stanovení jednotlivých časů má probíhat odhadem za použití časomíry na mobilním telefonu připojeném na internet. Časomíra daného telefonu není přímo synchronizována s časomírou, kterou užívá systém EET, což samo o sobě může způsobit odchylky. Osoby, jež prováděly místní šetření, rovněž uvedly, že vzhledem