7 As 21/2008 — Nejvyšší správní soud

30 A 128/2018- 59 - text  7 30A 128/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. Petra Kuchynky a Mgr. Jaroslava Škopka ve věci žalobkyně: T.D.G., narozena dne …, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, místo pobytu v ČR: … zastoupena: Mgr. Petr Václavek, advokát, Opletalova 25, 110 00 Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 4. 2018 č. j. MV-36645-5/SO-2018 takto: I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 26. 4. 2018 č. j. MV-36645-5/SO-2018 a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 26. 1. 2018 č. j. OAM-2867-11/ZR-2017, se zrušují a věc se vrací k dalšímu řízení žalované. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 4.114 Kč, k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Petra Václavka, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Předmět řízení 1. Žalobkyně se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 26. 4. 2018 č. j. MV-36645-5/SO-2018 (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „prvoinstanční orgán“), ze dne 26. 1. 2018 č. j. OAM-2867-11/ZR-2017 (dále též „prvoinstanční rozhodnutí“), kterým byla dle ust. § 46a odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále též „správní řád“), zrušena žalobkyni platnost povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem společného soužití rodiny na území, a zároveň byla žalobkyni stanovena lhůta 30 od právní moci rozhodnutí k vycestování z území České republiky. Žalobní body 2. Žalobkyně namítala, že se správní orgány nezabývaly hlubším zkoumáním trestního příkazu; neposoudily závažnost a společenskou nebezpečnost, kterou její trestné jednání dosahovalo (žalobkyně byla odsouzena za spáchání úmyslného trestného činu, za který jí byl uložen trest odnětí svobody v délce 6 měsíců s podmíněným odkladem na 18 měsíců). V této souvislosti žalobkyně rovněž namítala, že správní orgány nevzaly v potaz evropské právo (Směrnici Rady 2003/86/ES). Dle této směrnice není odsouzení pro trestný čin samo o sobě důvodem pro zrušení pobytu (čl. 6 a 16). Podle bodu 14 preambule může pojem veřejného pořádku zahrnovat odsouzení za spáchání závažného trestného činu. Žalobkyní spáchaný trestný čin je však přečinem a není tedy tak závažný, aby mohl být žalobkyni pobyt zrušen (žalobkyně v této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012 č. j. 7 As 6/2012-29). Zrušení pobytu za účelem sloučení rodiny by se mělo dle žalobkyně vykládat v souladu se směrnicí. Odůvodnění správního orgánu, že veřejný zájem v daném případě převažuje nad zájmem jednotlivce je nedostatečné a nepřezkoumatelné. Dle názoru žalobkyně je v daném případě jasné, že se nedopustila jednání, které by dosáhlo takové intenzity závažnosti a nebezpečnosti, že by zavdalo důvod pro zrušení jejího pobytového oprávnění, a správní orgány pochybily, pokud se nezabývaly okolnostmi případu, např. závažnosti předmětného skutku. 3. V další žalobní námitce žalobkyně namítala nepřiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života ve smyslu ust. § 174a zákona o pobytu cizinců. Správní orgány přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života nesprávně nezkoumaly a odkázaly na nepřípadnou judikaturu (např. ve 2 Azs 147/2016-30 se jednalo o věc, kde byl uložen trest odnětí svobody 6 let nepodmíněně – tedy závažnější trestný čin). Žalobkyně odkazovala na rozhodnutí, ze kterých vyplývá povinnost zkoumat přiměřenost (1 Azs 81/2016-33, 6 Azs 422/2017-29, 6 Azs 201/2016-46). Žalobkyně ke svému rodinnému životu uvedla, má v ČR manžela a nezletilou dceru (v době podání žaloby byly dceři 4 roky), která žije od narození v ČR. Vyjádření žalované 4. Ve vyjádření k žalobě žalovaná odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhla, aby soud žalobu zamítl. Žalovaná k otázce přiměřenosti ve svém vyjádření odkazovala na pozměňovací návrh č. 990 k zákonu č. 222/2017 Sb., který reflektoval roztříštěnou judikaturu Nejvyššího správního soudu ve vztahu k posuzování přiměřenosti, a ze kterého vyplývá, že správní orgány by se měly přiměřeností zabývat pouze tam, kde to zákon o pobytu cizinců výslovně stanovuje. Jednání před krajským soudem 5. Účastníci při jednání setrvali na tvrzeních uvedených v žalobě a ve vyjádření k žalobě. Zástupce žalované dále uvedl, že Úmluva o právech dítěte nestanovuje, že oba rodiče musí žít spolu se svým dítětem v jednom státě, naopak předpokládá, že k oddělení dítěte od rodičů může dojít, a v takové situaci požaduje zabezpečit pravidelné ústní kontakty. Ty mohou být dle žalované zabezpečeny i jinak, než udělením povolení k dlouhodobému pobytu. Posouzení věci krajským soudem 6. V souladu s § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě. 7. Žaloba je důvodná. 8. Ze správního spisu vyplývají pro rozhodnutí ve věci následující právně významné skutečnosti. Žalobkyně pobývala na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny vydaného dne 28. 3. 2015. Dne 20. 10. 2017 zahájil správní orgán I. stupně správní řízení o zrušení povolení k pobytu. Jedním z podkladů pro rozhodnutí, kterým byl žalobkyni zrušen dlouhodobý pobyt za účelem sloučení, byl trestní příkaz Okresního soudu v Domažlicích ze dne 15. 9. 2017 č. j. 1 T 128/2017-88, kterým byla žalobkyně uznána vinnou, že dne 24. 8. 2016 v Domažlicích, na Městském úřadu Domažlice předložila v úmyslu získat živnostenské oprávnění pro živnost Pedikúra a manikúra osvědčení o rekvalifikaci ze dne 4. 6. 2012, které měla vydat společnost DTO CZ, s.r.o., potvrzující, že žalobkyně absolvovala v době od 11. 4. 2012 do 4. 6. 2012 vzdělávací program „Manikúra a pedikúra včetně nehtové modeláže“, když absolvováním kurzu by žalobkyně splnila požadavek odborné způsobilosti pro řemeslnou živnost Pedikúra, manikúra podle § 21 zákona č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon, přičemž žalobkyně toto osvědčení předložila, ačkoliv věděla, že se uvedeného vzdělávacího programu nezúčastnila a osvědčení o rekvalifikaci, které předkládá, není pravé, tedy užila padělanou veřejnou listinu jako pravou, čímž spáchala přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, alinea první tr. zákoníku a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Na základě této skutečnosti správní orgán I. stupně povolení žalobkyně k pobytu zrušil. Ve vztahu k posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně správní orgán uvedl, že vzhledem k dikci zákona nebylo povinností přiměřenost dopadů posuzovat. 9. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaná žalobou napadeným rozhodnutím zamítla a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že žalovaná při posuzování důvodnosti odvolání rovněž vycházela z výše uvedeného trestního příkazu a zabývala se jednotlivými námitkami žalobkyně, která namítala nezákonnost rozhodnutí a zdůrazňovala, že rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s ust. §68 odst. 2 správního řádu, neboť toto ustanovení obsahuje dva důvody, pro které je možné platnost povolení k pobytu zrušit, avšak z výroku není patrné, který zákonný důvod byl použit. Žalovaná k tomu uvedla, že tato námitka není důvodná, neboť rozhodnutí bylo vydáno na základě zákonné dikce a praxe soudů. Žalovaná se rovněž zabývala tím, zda je možné, aby bylo povolení k pobytu zrušeno z důvodu, že byla žalobkyně odsouzena za spáchání úmyslného trestného činu, a došla k závěru, že správní orgán I. stupně v tomto směru nepochybil. Žalovaná rovněž konstatovala, že v daném případě naráží soukromý zájem žalobkyně na zájem veřejný a že veřejný zájem jednoznačně převažuje nad zájmem jednotlivce, neboť je ve veřejném zájmu, aby se na území České republiky zdržovali pouze ti cizinci, kteří dodržují a ctí její zákony a jejichž pobyt není v rozporu se zájmy České republiky. Žalovaná dále odkázala na nález Ústavního soudu č. j. IV. ÚS 462/03 ze dne 21. 11. 2013, dle kterého je svrchovaným právem každého státu rozhodovat o povolení vstupu a pobytu cizích státních příslušníků na jeho území. Právo pobývat na území cizího státu v žádném případě není možno kvalifikovat jako základní lidské právo každého člověka. K přiměřenosti dopadů rozhodnutí žalovaná se žalovaná vyjádřila shodně jako správní orgán I. stupně, tedy že v daném případě není povinností správních orgánů tuto otázku posuzovat. 10. S jednotlivými žalobními námitkami uplatněnými v žalobě se soud vypořádal násl