2 Azs 92/2005 — Nejvyšší správní soud

30 Ad 7/2017- 42 - text  7 30Ad 7/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka ve věci žalobce: Ing. J.T., narozený dne … bytem … zastoupený advokátem JUDr. Jaroslavem Bártou proti sídlem nám. T. G. Masaryka 25, 301 00 Plzeň žalovanému: ředitel Městského ředitelství policie Plzeň sídlem Klatovská 45, 306 28 Plzeň o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ve věcech služebního poměru ze dne 21. 8. 2017, č. 2259/2017, č.j. KRPP-41613-33/ČJ-2017-0305KR takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobce byl uznán vinným ze spáchání kázeňského přestupku podle § 50 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 361/2003 Sb.“ nebo „zákon o služebním poměru“), za což mu byl na základě § 51 odst. 1 písm. a) téhož zákona uložen kázeňský trest písemné napomenutí [rozhodnutí vedoucího územního odboru služby kriminální policie a vyšetřování Plzeň-město (dále též jen „vedoucí odboru“) ve věcech kázeňských ze dne 10. 5. 2017, č. 1/2017, ve spojení s rozhodnutím ředitele Městského ředitelství policie Plzeň ve věcech služebního poměru ze dne 21. 8. 2017, č. 2259/2017, č.j. KRPP-41613-33/ČJ-2017-0305KR]. Žaloba 2. V žalobě žalobce uvedl, že v odvolání proti rozhodnutí vedoucího odboru zejména vyjádřil nesouhlas s jeho právním názorem, pokud se týká skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Zejména namítl, že použití lsti při vniknutí do obydlí jiného musí být v příčinné souvislosti, přičemž v daném případě pachatel nejprve projevil lest při vstupu do veřejných prostor, následně projevil vůli vstoupit do bytu poškozené a z důvodu jejího nesouhlasu toto neučinil a právě projevením vůle nesouhlasu poškozená ucelený řetězec legendy vyžadovaný výše uvedeným rozhodnutím přerušila. Poté v další komunikaci opakovaně požádal o vstup za dveře do bytu a tuto žádost odůvodnil potřebou se ukrýt, aby nebyl na chodbě viděn. Na základě této opakované žádosti byl vpuštěn do bytu a poškozená za ním sama zavřela dveře. Uvnitř bytu neopustil místo těsně za dveřmi, ničeho se nedotkl a poté, co mu poškozená sama dala 500 Kč bankovku, na její pokyn dobrovolně a neprodleně odešel. Odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1147/2007, se odvolává na lest založenou na nepravdivém tvrzení. V případě poškozené O. se jednalo prvotně o tvrzení pravdivé, kdy pachatel sdělil, že se chce ukrýt, aby nebyl viděn, a následnou lstí čin dokončil. Aplikace výše uvedeného rozhodnutí je tedy možná jen analogicky, ale není jednoznačná a tudíž jí nelze v případě žalobce proti němu užít. Skutečnost, zda byl pachatel při použití lsti zvýhodněn místem, kde lest prováděl, také není jednoznačná, zejména když poškozená mimo jiné uvedla, že necítila žádnou výhrůžku ani obavu o svou osobu a pachatel se těsně za hranou bytu ničeho nedotkl. Místo spáchání lsti tuto tedy nijak neovlivňuje, kdy lež zjevně nebyla přípravou vloupání a byla částečně provedená telefonicky, částečně na chodbě, tedy veřejném prostoru, a částečně v obydlí. Na základě zjištěných a známých skutečností nemohl žalobce v pozici vyšetřovatele na místě okamžitě vyhodnotit případ jako trestný čin, zejména s ohledem na výpověď korunní svědkyně J.Š., která nejdříve uvedla, že nikoho neviděla, a teprve později se rozhodla změnit výpověď. Změnu své výpovědi odůvodnila skutečností, že v osobě, kterou nejdříve spatřila přede dveřmi poškozené O., poznala synovce poškozené, a teprve poté, kdy byla ovlivněna samotnou poškozenou, se rozhodla změnit výpověď. Aktuální důkazní stav se nejevil jako dostatečný k zahájení úkonů podle § 158 odst. 3 trestního řádu zejména z důvodu nevyloučení domácí osoby, a proto bylo postupováno způsobem, který je popsán v úředním záznamu. Dále žalobce v odvolání podrobně rozvedl, jaký je účel ohledání místa činu ve smyslu § 113 trestního řádu. Vyjádřil přesvědčení, že jeho postupem nedošlo ke zmaření ani zajištění stop, popř. jiných důkazů, které by pomohly při dokumentaci případu a odhalení pachatele přestupku. V napadeném rozhodnutí služebního funkcionáře takový následek nebyl prokázán. Navíc je zcela nesprávné tvrzení obsažené v napadeném rozhodnutí, že nebylo provedeno ohledání místa činu. O realizovaném ohledání místa činu byl pořízen úřední záznam č.j. KRPP-416-13-1/ČJ-2017-030581. 3. V odůvodnění napadeného rozhodnutí ředitel Městského ředitelství policie Plzeň konstatoval, že po velmi pozorném a důkladném prostudování a vyhodnocení shromážděné spisové dokumentace a po opětovném zhodnocení všech provedených důkazů, a to každého zvlášť a ve vzájemných souvislostech, dospěl k závěru, že se ztotožňuje se závěrem i odůvodněním odvoláním napadeného rozhodnutí vedoucího odboru, včetně zdůvodnění, proč sám odvolání nevyhověl. Teorii žalobce o prvotním pravdivém tvrzení pachatele považuje za absurdní, když vstupu pachatele do bytu jiného bylo dosaženo lstí a tak došlo k neoprávněnému vstupu ve smyslu § 178 odst. 1 trestního zákoníku. I v dalších částech zamítavého rozhodnutí pak odvolací orgán vyjadřuje své zcela opačné stanovisko než žalobce a v podstatě taxativně se snaží vyvrátit jednotlivé argumenty obsažené v odvolání žalobce. Žalobce se skutkovým ani právním hodnocením odvolacího orgánu zásadně nesouhlasí a pro stručnost odkazuje na svou argumentaci obsaženou v odvolání ze dne 25. 5. 2017. 4. Žalobce se domnívá, že jeho služební postup ze dne 13. 3. 2017, kterým prověřoval oznámení paní O. není možno hodnotit jako porušení služebních povinností a skutkově jako podklad pro naplnění kázeňského přestupku podle § 50 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. Vyjádření žalovaného 5. Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že žalobce v celé své žalobě nikterak nespecifikuje, jaké vady v řízení před správními orgány spatřuje. Netvrdí ani, že by napadené rozhodnutí trpělo nějakými vadami, pouze uvádí, že se neztotožňuje se skutkovým ani právním hodnocením žalovaného. Žalobce v podané žalobě ani netvrdí, že by byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení rozhodnutím správního orgánu, ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. 6. Žalovaný je přesvědčen o tom, že jeho rozhodnutí, stejně tak jako řízení, které jeho vydání předcházelo, je zákonné a v souladu s právními předpisy, stejně tak jako rozhodnutí prvostupňové. Žalobce byl v řízení před správními orgány zastoupen zmocněncem (advokátem), bylo mu umožněno v plném rozsahu uplatnit jeho účastnická práva, řízení před správními orgány obou stupňů bylo vedeno plně v souladu s právními předpisy. 7. Žalovaný má za to, že v řízení před správními orgány bylo dostatečným a zákonným způsobem prokázáno, že žalobce svým nesprávným postupem na místě dne 13. 3. 2017, kterým prověřoval oznámení paní O., porušil povinnosti uvedené v § 45 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru, tedy dodržovat služební kázeň, která dle § 46 odst. 1) tohoto zákona spočívá v nestranném, řádném a svědomitém plnění služebním povinností příslušníka, které pro něj vyplývají z právních předpisů, služebních předpisů a rozkazů, čímž naplnil skutkovou podstatu kázeňského přestupku dle § 50 odst. 1 uvedeného zákona. Žalobce postupoval v rozporu s § 158 odst. 1 trestního řádu, kde je policejnímu orgánu zejména uložena povinnost na základě vlastních poznatků, trestních oznámení i podnětů jiných osob a orgánů, na jejichž podkladě lze učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu, učinit všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění jeho pachatele; dále z čl. 6 odst. 1 písm. d) pokynu ředitele Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje č. 104/2010 k výjezdovým skupinám (dále jen „pokyn k výjezdovým skupinám“), se kterým se prokazatelně seznámil prostřednictvím IS eSIAŘ dne 11. 9. 2013 a ve kterém je uvedeno, že výjezdové skupiny při vysílání zejména provádí vyhledání, ohledání a zajištění místa činu, předmětů a stop a zpracování dokumentace z místa činu, a dále také z čl. 8 odst. 1 písm. f) pokynu k výjezdovým skupinám, ve kterém je uvedeno, že vedoucí výjezdových skupin jsou povinni v souladu s čl. 6 zajistit důsledné zpracování dokumentace o všech prováděných služebních úkonech. Porušením výše uvedených povinností tak žalobce zmařil možnost vyhledat a zajistit stopy, případně jiné důkazy, které by pomohly při dokumentaci případu a odhalení jeho pachatele a událost kvalifikoval pouze jako přestupkové jednání, přičemž ani v tomto případě neprovedl nebo nezajistil provedení ohledání místa přestupku dle § 67 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Zcela bez významu je tedy podle názoru žalovaného žalobcem opětovně rozvíjená teorie o pravdivých a nepravdivých tvrzeních a použití či