2 Afs 15/2014 — Nejvyšší správní soud

57 Af 8/2019- 57 - text  24 57 Af 8/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců JUDr. Veroniky Burianové a Mgr. Lukáše Pišvejce ve věci žalobkyně: TIMA spol. s r. o. IČ 405 23 284 sídlem Vančurova 9, 360 17 Karlovy Vary zastoupená advokátem JUDr. Karlem Seidlem, Ph. D. sídlem Jiráskova 1343/2, 360 01 Karlovy Vary proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 1. 2019, č. j. 1133/19/5300-22441-711776, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, který podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“) zamítl její odvolání a potvrdil dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro Karlovarský kraj ze dne 20. 11. 2017, č. j. 960644/17/2401-50523-400709 a č. j. 960776/17/2401-50523-400709, jimiž byla žalobkyni doměřena daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“ nebo „daň“) za zdaňovací období měsíce ledna a května 2013, vždy ve výši 252 000 Kč a současně uloženo penále ve výši 50 400 Kč. II. Žaloba 2. V podané žalobě žalobkyně předně nesouhlasila s názorem správce daně, že hlavním důvodem pro doměření DPH bylo její údajné zapojení do obchodních řetězců stižených podvodem na DPH. Dále k tomu uvedla, že opakovaně při daňové kontrole namítala a namítá i nyní, že správce daně dostatečně srozumitelným způsobem nevysvětlil, na základě jakých konkrétních zjištění nebylo možné přiznat žalobkyni právo na odpočet daně z plnění a z čeho usuzuje, že jde o plnění stižené podvodem na DPH. V této souvislosti žalobkyně poukazovala na § 34 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), týkající se formálních předpokladů pro přiznání nároků na odpočet DPH. Ze zprávy o daňové kontrole a navazujících podání správce daně a žalovaného podle žalobkyně vyplývá, že tyto formální předpoklady splněny byly, když posuzované plnění ve formě zajištění a odvysílání televizní reklamy žalobkyní prokazatelně poskytnuto bylo, a to v rozsahu deklarovaného daňového dokladu, což správní orgány nezpochybnily. Z provedeného dokazování naopak neplyne, že by žalobkyně o tvrzeném protiprávním jednání kohokoliv věděla či jen vědět mohla. Žalobkyně dále konstatovala, že v daňovém řízení opakovaně poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) např. na rozhodnutí sp. zn. 2 Afs 55/2016, sp. zn. 6 Afs 148/2016, sp. zn. 4 Afs 23/2016 či sp. zn. 5 Afs 180/2017, zabývající se nárokem na odpočet DPH, a povinností daňového orgánu dostatečně prokázat objektivní okolnosti umožňující učinit závěr, že povinná osoba věděla nebo musela vědět, že plnění uplatňované k odůvodnění nároku na odpočet bylo součástí podvodu spáchaného dodavatelským či jiným subjektem operujícím v dodavatelském řetězci. Uvedla, že správce daně ovšem podle shora uvedených závěrů NSS nepostupoval. 3. Žalobkyně poukazovala na to, že ze závěrů správce daně a žalovaného vyplývá jejich snaha bez konkrétních důkazů přenést na daňový subjekt daňové povinnosti, které správce daně svou nečinností pravděpodobně nerealizoval vůči subjektům, o kterých hovoří žalovaný ve svém rozhodnutí. Ostatně ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, zda a v jakém rozsahu byly ze strany jiných subjektů plněny jejich daňové a jiné povinnosti. Ze strany žalovaného je odpírán nárok na odpočet daně v situaci, kdy nárok na odpočet byl formálně prokázán. Skutečné poskytnutí zdanitelného plnění bylo rovněž prokázáno a správce daně ani neví, zda k nějakému tvrzenému podvodu na dani došlo, protože se mu některé skutečnosti nepodařilo prověřit. Podle žalobkyně si tedy správce daně „vybral“ daňový subjekt, od kterého vybere plnění daně, a to z důvodu, že si učinil pravděpodobný závěr o tom, že jiný subjekt daň nezaplatil. V tomto směru žalobkyně odkazovala i na rozhodnutí NSS ze dne 25. 6. 2015, č. j. 6 Afs 130/2014 – 60. Podle žalobkyně s ohledem na shora uvedené nebyl a ani nemohl být splněn předpoklad, který ve svém rozhodnutí žalovaný nazval jako „1. krok – existence podvodu na DPH“, když existence podvodu na DPH nebyla ze strany správce daně spolehlivým způsobem prokázána. 4. Dále žalobkyně uvedla, že pokud správce daně popisuje některá nestandardní jednání KVPS, popřípadě dalších subjektů, které se podle něj účastnily „podvodného řetězce firem“, pak je zřejmé, že jde o informace, které získal vybaven svými pravomocemi, popřípadě v rámci prováděných daňových kontrol KVPS či dalších subjektů, a to v období pozdějším po uskutečnění zpochybňovaného nákladu. Sám správce daně tvrdil, že daňovou kontrolu u KVPS zahájil až dne 10. 9. 2014. 5. Žalobkyně považovala dále za nepřezkoumatelné, pokud správce daně uvedl, že vycházel z informací získaných z daňových řízení vedených správcem daně u jiných daňových subjektů, aniž je uváděno, u jakých konkrétních daňových subjektů, a co konkrétně bylo správcem daně zjištěno. Důvody pro výběr konkrétního smluvního partnera (KVPS) byl správci daně opakovaně vysvětlen, a pokud jde o ekonomické důvody, pak cílem reklamy bylo zajistit povědomost o společnosti žalobkyně u případných zájemců o její služby z celé ČR, což se podařilo. Protože měl správce daně k dispozici kompletní účetní doklady společnosti žalobkyně i za roky předcházející roku 2013, které navrhla k důkazu, měl k dispozici všechny listinné důkazy, ze kterých plyne, že výběr KVPS pro reklamní zakázky v roce 2013 nebyl ojedinělým a nepromyšleným rozhodnutím, nýbrž rozhodnutím učiněným na základě dobrých zkušeností (navíc smluvní partner i v posuzovaných případech objednanou zakázku v dohodnutých parametrech zrealizoval řádně a včas). Žádné jiné společnosti, které žalovaný cituje jako účastníky řetězců jednání na podvodu na DPH, mimo KVPS, žalobkyni nejsou známy, obsah jejich smluvních vztahů neznala, a s ohledem na to rozhodně nemohla být v její neprospěch vykládána údajná porušení smluv, jejichž nebyla účastníkem. Informace, kterými správce daně popisuje údajné závadné chování KVSP, resp. jednání jeho představitelů, byly zjištěny jen správcem daně v rámci jeho kontrolní činnosti s mnohaletým odstupem. 6. Žalobkyně měla za to, že je neprokázaný závěr žalovaného o tom, že KVPS neměly zázemí pro výkon své ekonomické činnosti, a to jen z důvodu, že po několika letech od realizace zakázek jsou pro správce daně nekontaktní. Za informaci zpochybňující věrohodnost smluvního partnera žalobkyně rozhodně nepovažovala skutečnost, že v rozporu se zněním právních předpisů nezveřejňoval své hospodářské výsledky ve sbírce listin obchodního rejstříku, a to i z důvodu, kdy v rozhodném období nemusely být některé informace obchodních korporací digitalizovány a následně zveřejněny obchodním rejstříkem, nemluvě o tom, že se v té době jednalo o jev zcela běžný u více společností. V daném případě mělo být podle žalobkyně postupováno v souladu se zásadou proporcionality, tj. že daňový subjekt má zjišťovat jen to, co zjistit může, a nikoliv něco, co zjistí až správce daně s mnohaletým odstupem. 7. Zároveň žalobkyně nerozuměla tvrzení žalovaného, že shora uvedené ověřování smluvního partnera neprokázala, neboť nebylo podloženo žádnými důkazními prostředky, co by si žalovaný představoval, že mu žalobkyně doloží, aby to bylo dostatečné. Pokud jde o získání informací, které vyplývaly z veřejně dostupných registrů, tak žalovaný požaduje prokázání něčeho, co bylo obecně známé, a proto byla žalobkyně přesvědčena, že jde o skutečnost, které není třeba prokazovat. Žalovaný tak na žalobkyni přenesl důkazní břemeno „vyšetřovacích úkolů“, když obecně platí, že v souvislosti s alokací úkolů mezi stát a daňové subjekty pro účely výběru daně není přípustné ukládat daňovým subjektům příliš mnoho povinností. V této souvislosti žalobkyně odkázala i na znění čl. 242 směrnice o DPH. SDEU vyvozuje, že kontrola plátců daně je jedním z úkolů orgánů veřejné moci. Členské státy nesmějí převádět své vlastní vyšetřovací úkoly na osoby povinné k dani. V souladu s judikaturou SDEU nelze od plátců požadovat, aby ověřovali, že emitent faktury: „je v postavení osoby povinné k dani, že měl dotyčné zboží v držení a že byl schopen jej dodat, a že splnil své povinnosti týkající se přiznání a zaplacení DPH.“ V důsledku toho se povinnost „náležité péče“ (duty of due diligence) plátce nesmí stát obecnou „povinností dohledu“ (supervisory obligation). Podle žalobkyně je důležité mít na paměti – a tak toto chápe také SDEU – že stát má svou vlastní sféru povinností a odpovědnosti a že zůstává odpovědný za správnost výběru daní. Kontrola plátců daně je typickým státním úkolem. Tento úkol by tedy neměl být plátcům ukládán ve významném rozsahu. Pokud už je uložen plátci, je nezbytné respektovat zásadu proporcionality, což se v tomt