7 Azs 24/2017 — Nejvyšší správní soud

17 A 60/2020- 46 - text  6 17 A 60/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl soudcem Mgr. Janem Šmakalem ve věci žalobkyně: V. L., narozená X, státní příslušnice X, bytem X, zastoupena advokátem Mgr. Petrem Václavkem, sídlem Opletalova 1417/5, Praha, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalované č. j. CPR-16669-6/ČJ-2020-930310-V248 ze dne 21. 6. 2020, takto: I. Rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, č. j. CPR-16669-6/ČJ-2020-930310-V248 ze dne 21. 6. 2020 se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 342 Kč k rukám Mgr. Petra Václavka, advokáta se sídlem Opletalova 1417/5, Praha, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Protože žalobkyně nedisponovala platným pobytovým oprávněním, zahájila s ní Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, řízení ve věci správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. Po zjištění rodinných vazeb žalobkyně dospělo krajské ředitelství policie k závěru, že rozhodnutí o správním vyhoštění by nepřiměřeně zasáhlo soukromý život žalobkyně. Uložilo jí proto povinnost opustit území České republiky podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců. 2. Toto rozhodnutí žalovaná k odvolání žalobkyně potvrdila. Shledala, že již krajské ředitelství vzalo na zřetel, že žalobkyně má syna. Zároveň však musel zohlednit, že si žalobkyně sama zkomplikovala svou pobytovou situaci, včetně dopadů na synův život. Tuto situaci přitom nešlo zhojit vydáním dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území. Žalobkyně přitom nadále má právo navštěvovat Českou republiky díky tomu, že je držitelkou biometrického cestovního dokladu X. Pro dlouhodobý pobyt na území ČR bude muset nejprve podat standartní žádost podle zákona o pobytu cizinců. Právo jejího syna na rodinný život lze prozatím realizovat péčí ze strany žalobkyniny matky. Při neschůdnosti tohoto řešení může syn vycestovat spolu se žalobkyní. Zde žalovaná podotkla, že Úmluva o právech dítěte nezakládá právo dítěte na pobyt v nedomovské zemi. Ve prospěch toho žalovaná zdůraznila, že krajské ředitelství jednalo i s orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Žalovaná nemohla zastavit řízení o povinnosti žalobkyně opustit území, a to z důvodu, že žalobkyně není držitelkou žádného pobytového titulu, ani nevyužila všech zákonných možností k získání potřebného povolení. Dále žalovaná uvedla, že krajské ředitelství nemuselo zjišťovat bezpečnostní situaci na Ukrajině, neboť tím není podmíněno uložení povinnosti opustit území podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců. 3. Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou, v níž namítla, že napadenému rozhodnutí nepřecházelo řádné zjištění skutkového stavu. Prvostupňový správní orgán ani žalovaná nezjistily všechny rozhodné okolnosti případu, poněvadž nezohlednily ty z nich svědčící ve prospěch žalobkyně. Zmíněné orgány též v rozporu s právem nešetřily oprávněné zájmy žalobkyně, dále jejího syna a matky, čímž nedostály závazkům nejen ze zákona o pobytu cizinců (§ 174a), ale rovněž z mezinárodních smluv a ústavního pořádku ČR. Konkrétně žalovaná porušila čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 a 9 Úmluvy o právech dítěte. Žalobkyně současně namítla ryze formální přístup ke skutečnostem. Žalovaná i prvostupňový správní orgán je sice shrnuly, avšak výsledná rozhodnutí neodpovídala jejich povaze. Toto se týkalo hlavně posouzení přiměřenosti co do vlivu na žalobkynin soukromý život. Žalovaná strana zatížila své rozhodování vadou nezákonnosti tím, že nezkoumala přiměřenost adresně ve vztahu k institutu opuštění území. Žalovaná měla také zohlednit procesní práva syna žalobkyně v jeho pobytovém sporu, které by při odchodu s matkou z ČR nemohl osobně uplatňovat. 4. Žalovaná ve vyjádření k žalobě sdělila, že podrobným a přezkoumatelným způsobem hodnotila přiměřenost zásahu do soukromého života žalobkyně. Na uložené povinnosti opustit území žalovaná trvala jako na přiměřeném opatření. V rámci správního řízení se žalovaná věnovala všem skutečnostem, včetně těch, na něž poukázala žalobkyně. Dále žalovaná odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém se podrobně vypořádala s jednotlivými námitkami žalobkyně. Posouzení věci 5. Žaloba je důvodná. Správní orgány sice správně přistoupily k hodnocení přiměřenosti zásahu do rodinného a soukromého života žalobkyně, učinily tak ovšem na základě neúplných a v části spekulativních závěrů o skutkovém stavu. 6. Správní orgány rozhodly podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců ve znění od 31. 7. 2019, podle něhož policie vydá rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států Evropské unie cizinci, který není držitelem platného oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem Evropské unie a na území pobývá neoprávněně, u něhož … by důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění byl nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. 7. V rozhodovací činnosti správních soudů se k § 50a zákona o pobytu cizinců ustálil závěr, že i v případě vydání rozhodnutí o povinnosti opustit území je třeba posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí, a to podle kritérií § 174a téhož zákona (srov. rozsudky NSS č. j. 7 Azs 24/2017-29 ze dne 28. 3. 2017, č. 3574/2017 Sb. NSS, č. j. 8 Azs 290/2018-27 ze dne 19. 12. 2018, č. 3852/2019 Sb. NSS). Přestože citované rozsudky Nejvyššího správního soudu v podrobnostech nevysvětlují svůj názor, že bez hodnocení přiměřenosti rozhodnutí o povinnosti opustit území by nebyl náležitě implementován čl. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/115/ES (tedy že k náležitému zohlednění kritérií čl. 5 nepostačuje již samotné nevyhoštění při uložení mírnějšího opatření, což je prvotní předpoklad přímého účinku směrnice), lze jejich závěr v zásadě přijmout. V každém případě aplikace § 50a zákona o pobytu cizinců totiž musí být přítomna alespoň nevyřčená úvaha, zda se přednostně neuplatní některý z přímo aplikovatelných pramenů mezinárodního (i unijního) práva, tedy i čl. 8 Úmluvy nebo některé pravidlo směrnice č. 2008/115/ES. 8. Platí však, že rozhodnutí o povinnosti opustit území je ve své podstatě nejmírnějším opatřením pro cizince neoprávněně pobývající na území ČR. Na rozdíl od správního vyhoštění zde totiž nejsou stanovena žádná negativní omezení do budoucna v podobě zákazu vstupu na území ČR po určitou dobu. Dopady tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života tak jsou výrazně méně intenzivní. Samotná skutečnost, že cizinec má na území ČR rodinné vazby, neznamená, že by stanovení povinnosti opustit území představovalo nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Je mimo jiné tedy třeba posuzovat, zda by vycestování (s ohledem na to, jak složitý je v daném případě návrat do ČR) mohlo nepřiměřeně zasáhnout jeho soukromý a rodinný život. Nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince v důsledku vydání rozhodnutí o opuštění území bude zpravidla shledán pouze ve výjimečných situacích, které by ospravedlňovaly naprostou nezbytnost přítomnosti cizince na území ČR (srov. rozsudek NSS č. j. 1 Azs 296/2018-35 ze dne 24. října 2018). 9. Toto ovšem žalovaná i před tím krajské ředitelství policie v zásadě zohlednily. Nedůvodná tak je námitka, že nehodnotily přiměřenost svého rozhodnutí. 10. Je však třeba žalobkyni přisvědčit v tom, že toto hodnocení nevycházelo z dostatečně zjištěného skutkového stavu. Přiměřenost rozhodnutí totiž měly správní orgány hodnotit i s ohledem na dopad na ostatní rodinné příslušníky žalobkyně. To udělaly, avšak aniž by si dokazováním objasnily základní fakta: 11. Žalobkyně ve správním řízení uvedla, že má ve výlučné péči syna narozeného v roce 2005, který v České republice navštěvuje základní školu. V případě jejího vycestování by musel školu přerušit a nezvládl by přestup na školu v jiném státu (protokol o výslechu z 31. 7. 2019 na č. l. 84 správního spisu). Dále žalobkyně uvedla, že zásadně nepříznivý dopad na syna by mělo i odloučení, pokud by vycestovala sama (vyjádření k podkladům pro rozhodnutí na č. l. 128 verte správního spisu). V reakci na to krajské ředitelství policie vyžádalo stanovisko orgánu sociálně právní ochrany dětí k dopadu na práva syna žalobkyně (č. l. 138 správního spisu). Ten však sdělil pouze, že syna žalobkyně neeviduje v evidenci sociálně-právní ochrany a k věci není schopen se vyjádřit (č. l. 143 správního spisu). 12. Je tedy krajně nadnesené tvrzení žalované, že správní orgán prvého stupně jednal s orgánem sociálně právní ochrany dětí a „zvážil veškeré skutečnosti, které během vedeného řízení vyšly najevo“ (str. 6 napadeného rozhodnutí). Žádné skutečnosti relevantní pro posouzení dopadu vycestování žalobkyně do postavení jejího syna totiž nebyly zj