2 Afs 24/2007 — Nejvyšší správní soud

57 Af 32/2019- 47 - text 17 57 Af 32/2019 ČESKÁ REPUBLIKA[OBRÁZEK] ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců JUDr. Veroniky Burianové a Mgr. Lukáše Pišvejce ve věci žalobkyně: Foxi group CZ, s. r. o., IČ 263 70 590 sídlem Sulislavská 618/2, 318 00 Plzeň zastoupená Mgr. Marianem Francem sídlem Škroupova 10, 301 00 Plzeň proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 6. 2019, č. j. 22749/19/5300-22441-705341, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo podle § 116 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“) zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj – platební výměr ze dne 29. 3. 2017, č. j. 562185/17/2301-51522-404827, na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2015, jímž byla vyměřena vlastní daň ve výši 195 447 Kč. II. Žaloba 2. Žalobkyně v podané žalobě předně poukazovala na to, že podniká v oblasti, která je z pozice shánění pracovní síly velice složitá, svoji ekonomickou činnost nemůže vykonávat bez tzv. subdodávek, vlastní zaměstnanci nejsou vždy schopni pokrýt poptávku zákazníků žalobkyně. Ze samotné výše fakturovaných částek jednoznačně vyplývá, že v konfrontaci počtu vlastních zaměstnanců nebylo vůbec možné uspokojit rozsah prací, poptávaný jejími zákazníky. Žalobkyně pokračovala tím, že při hledání subdodavatele postupovala jako vždy naprosto obezřetně a s maximální opatrností. Před vstupem do smluvního vztahu se společností PLUMADO s.r.o. tento subjekt standardním způsobem prověřovala, tj. spolehlivost plátce DPH prověřila na portálu ARES (přičemž na tomto portálu je tento subjekt do dnešního dne veden jako spolehlivý plátce DPH, tj. tvrzení žalovaného v napadeném rozhodnutí není pravdivé). Se svým subdodavatelem uzavřela řádné smlouvy, objednávky, po provedení práce předávací protokoly a veškerá plnění uhradila převodem na účet. Pokud veškeré platby hradila převodem, pak peníze skutečně poskytla a vynaložila, fyzicky je svému subdodavateli poslala. Jak vyplývá z protokolu o kontrolním zjištění, stejně tak postupoval jeho subdodavatel. Až u společností Fician s.r.o. a KVALITO-STAV družstvo (další subjekty v řetězci subdodávek) se začínají objevovat hotovostní platby. Je naprosto zřejmé, že k podvodnému daňovému jednání, které mělo vést k nezaplacení DPH, došlo mezi společnostmi Fician s.r.o. a KVALITO-STAV družstvo. V této souvislosti žalobkyně namítala, že nechápe a pokládá za zvůli finančního úřadu, že toto je jí kladeno nepřímo za vinu a je snad obviňována z důmyslného řetězení subdodavatelů, na kterém však není a nikdy nebyla jakkoliv zainteresována. 3. Dále žalobkyně poukazovala na rozsudek Nejvyššího správního sodu č. j. 5 Afs 60/2017-60. S ohledem na závěry v tomto rozsudku uvedené, žalobkyně dle svého mínění postupovala vůči svému subdodavateli zcela řádně a nelze po ní požadovat více. Konečně žádný důkaz, že by se podílela na činnostech dalších subdodavatelů, či je mohla jakkoliv kontrolovat a ovlivnit, nebylo prokázáno. Žalovaný konstatoval, že nebylo prokázáno poskytnutí plnění. Žalobkyně předložila předávací protokoly, prokázala nemožnost provedení práce v daném rozsahu svými zaměstnanci a nechápe, jaké další důkazy má předkládat. Žalobkyně není oprávněna provádět kontroly zaměstnanců subdodavatele, hlavně v tomto směru to není v obchodních vztazích standardní, za své zaměstnance a své plnění díla nese odpovědnost subdodavatel. Subdodavatel následně dílo předává, a to žalobkyni předal a žalobkyně toto prokázala. Žalobkyně dále namítala, že žalovaný po žalobkyni žádá naprosto absurdní dokazování, které se má týkat toho, zda díla skutečně prováděla firma PLUMADO s.r.o. Žalobkyně logicky nedisponuje žádným jiným důkazem než předávacím protokolem, který jako takový zpochybněn ani nebyl. Žalobkyně nemá žádný videozáznam, nemá evidenci pracovní doby zaměstnanců subdodavatele atd. Takové důkazy nikdy nejsou součástí soukromoprávního dokazování a nejsou v obchodních vztazích standardní a jejich opatření je i v rozporu se zákonem. 4. Dle žalobkyně výslech svědka T. L. v rámci daňového řízení (jednatel a společník PLUMADO s.r.o.) jednoznačně prokázal, že žalobkyně vůbec nevěděla o jeho subdodavateli společnosti JAVE CZ s.r.o. Je třeba si uvědomit, že pokud daňový subjekt zvolí formu subdodávky, činí tak proto, aby práce byla odvedena řádným zákonným způsobem s odpovědností subdodavatele, kdy daňový subjekt logicky nepovede inventuru použitých zaměstnanců, časy jejich nástupu a odchodu či snad nějaký kontrolní deník, bude kontrolovat pouze odvedenou práci a prověřovat hodnověrnost subjektu z pozice kvality odvedené práce a z pozice daňové serióznosti. Žalobkyně vše provedla, postupovala s maximální odpovědností, přesto žalovaný toto neuznává a dle jejího názoru bez jediného důkazu z pozice daňových nedoplatků daňový subjekt obvinil ze zločinného spolčení. Žalobkyně odmítla, že by v rámci subdodávky měla provádět kontroly, resp. řízení zaměstnanců subdodavatele, které odpovídá agenturnímu zaměstnání. Obvinění ze zločinného spolčení pak žalovaný schovává za tvrzení, že subdodávka nebyla prokázána, tj. snaží se z podstaty problému udělat odbočku a věc pak vztahovat k judikatuře pro něho příznivé. 5. Přístup žalovaného pokládá žalobkyně z pozice holé logiky za likvidační, neexistuje totiž žádný způsob, kterým by v dané věci mohla žalovanému vyhovět. Žalovaný by vždy mohl zakončit své šetření způsobem, že není prokázáno, že plnění poskytla společnost PLUMADO s.r.o. i v případě, že v budoucnu povede žalobkyně seznam zaměstnanců svého subdodavatele, tak bude muset prověřovat, zda se skutečně jedná o jeho zaměstnance atd. V případě, že jeho subdodavatel použije svého subdodavatele, tak bude muset řetězit celou řadu úkonů, které nepovedou k požadovanému výsledku, protože žalovaný stále bude mít možnost jen zpochybnit. Navíc takové úkony ve své podstatě za hranicí zákona povedou pouze k administrativnímu zatížení a poruší logiku celé subdodávky. Žalobkyně zastávala názor, že žalovaný chce vybrat jednoduše daň tam, kde je to pro něho nejjednodušší, kde jej to nezatíží a šetřením a dohledáním toho, kdo skutečně zákony porušil. 6. Závěrem žalobkyně uvedla, že vstoupila do obchodního vztahu se subjektem, který je spolehlivým plátcem DPH, plnila pouze průkazně, tj. převody na účet, práci převzala předávacími protokoly a prokázala, že práci nemohla provést v rámci svých zaměstnanců. Společnost subdodavatele řádně prověřila v rámci obecných možností, tj. lustrovala společnost pomocí internetu. Konečně i v době podání této žaloby je společnost PLUMADO s.r.o. funkční, hledá zaměstnance a je spolehlivým plátcem DPH. Žalobkyně tak v tomto kontextu pokládala rozhodnutí žalovaného za nezákonné stejně tak jako rozhodnutí prvostupňové. 7. S ohledem na shora uvedené žalobkyně žádala, aby soud napadená rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvého stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 8. Ve vyjádření k podané žalobě žalovaný předně odkázal na své závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, na nichž setrvává. Dále žalovaný považoval za vhodné připomenout právní základ posuzovaného sporu, přičemž v této souvislosti především poukazoval na znění § 2 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“ nebo „ZDPH“). Dále odkazoval na znění § 72 a § 73 téhož zákona, která se zabývají vznikem nároku na odpočet daně z přidané hodnoty a podmínkami pro uplatnění nároku na odpočet daně. Žalovaný pokračoval tím, že daňové řízení je postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má povinnost sám daň přiznat, tedy nese břemeno tvrzení, tak rovněž povinnost toto své tvrzení doložit, tj. nese i břemeno důkazní. V této souvislosti žalovaný poukazoval na nález Ústavního soudu ze dne 24. 04. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 38/95 a § 92 odst. 3 daňového řádu, kde je tento princip zakotven. 9. Následně se žalovaný obsáhle věnoval unesení důkazního břemene, jak ze strany správce daně tak ze strany daňového subjektu, přičemž k tomu poukazoval na bohatou judikaturu Nejvyššího správního soudu, a to především na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2008, č. j. 9 Afs 30/2008-86, ze dne 25. 09. 2014, č. j. 9 Afs 57/2013-37, bod 27, ze dne 30. 08. 2005, č. j. 5 Afs 188/2004-63, ze dne 25. 10. 2006, č. j. 2 Afs 7/2006-107, ze dne 16. 03. 2010, č. j. 1 Afs 10/2010-71 NSS, ze dne 12. 09. 2013, č. j. 9 Afs 12/2013-30, ze dne 12. 04. 2006, č. j. 5 Afs 40/2005-72, ze dne 26. 9. 2012, č. j. 8 Afs 14/2012-61, ze dne 31. 07. 2013, č. j. 9 Afs 57/2012-26 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 365