6 As 114/2014 — Nejvyšší správní soud

17 A 19/2021- 43 - text  10 17 A 19/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl soudkyní Mgr. Jaroslavou Křivánkovou ve věci žalobce: Mgr. I. K., nar. X, bytem P., zastoupen advokátem JUDr. Janem Nohejlem, sídlem U Rajské zahrady 1912/3, 130 00 Praha 3 – Žižkov, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, sídlem Škroupova 1760/18, 301 00 Plzeň, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7.1.2021 č.j. PK – DSH/11570/20 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Žaloba 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Plzně, Odboru správních činností, oddělení dopravních přestupků, č.j. MMP/289884/20 ze dne 19.9.2019. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), tím, že dne 28.2.2020 řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Audi A 7, RZ X, v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost jízdy 130 km/h, přičemž mu byla Policií ČR, silničním radarovým rychloměrem RAMER 10C, výr. č. 17/0347 při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ± 3 % naměřena rychlost jízdy 180 km/h. Tím překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec na dálnici nejméně o 50 km/h, za což mu byla uložena pokuta ve výši 5 000 Kč dle ust. § 125c odst. 5 písm. d) zákona o silničním provozu, dle ust. § 125c odst. 6 písm. b) zákona o silničním provozu, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců s účinností ode dne nabytí právní moci rozhodnutí, dále mu byla podle ustanovení § 95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) uložena povinnost úhrady nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. 2. Žalobce v žalobě, jíž se zároveň domáhal přiznání odkladného účinku, namítal, že si je vědom, že jel vyšší než zákonem povolenou rychlostí o více než 40 km/h, nikoli však o více než 50 km/h. Argumentoval tím, že správní orgán při doložení skutku vycházel toliko z radarového snímku vozidla řízeného žalobcem pořízeného za jízdy příslušníky Policie ČR, který ukazoval, že žalobce měl v inkriminovaný čas jet vozem rychlostí 186 km/h, přičemž nepředložil důkaz, který by s absolutní přesností doložil rychlost jízdy vozidla řízeného žalobcem v daný okamžik, neboť neexistuje jakýkoli právní předpis, jenž by správnímu orgánu ukládal použít v rámci aplikace zásady in dubio pro reo určitou, konkrétní odchylku. Za této situace je pak zcela na správním orgánu, v jakém rozsahu a míře předmětnou zásadu uplatní. Pokud by správní orgány fakticky disponovaly všemi potřebnými důkazy, nemuselo by dojít k žádnému započítávání odchylky rychlosti vozidla řízeného žalobcem. Správní orgány naopak fakticky přiznávají, že byl zjištěn skutkový stav s určitou mírou pochybností a to ± 3 % rychlosti zjištěné policejním radarem odpovídajícím technickým parametrům radaru uvedeným v návodu a kontrolovaným Českým metrologickým institutem. Žalobce nezpochybňuje tuto odchylku radaru, ale předložil a navrhl důkazy k tomu, že zásada in dubio pro reo měla být v jeho případě uplatněna ve větším rozsahu, než ji aplikoval správní orgán. Ten se opíral ve svém rozhodování, mj. o to, že dle návodu je odchylka všech typů radarů RAMER stejná, a tedy ± 3 % v rychlosti nad 100 km/h, což žalobce nezpochybňuje, pokud se jedná o samotné měření rychlosti radarem. Ten má uvedenou odchylku jen v případě, kdy měří z pevného (nepohyblivého) bodu. Tak je kalibrován a ve stacionárním postavení je i ověřován, neboť nedokáže měřit svou vlastní rychlost, pokud je v pohybu. Při měření za jízdy přebírá rychlost vozu z externího zdroje – měřiče rychlosti vozu „TACHOMETRU“, přičemž tuto rychlost sám neumí měřit (jen ji přebírá). Pokud tedy měřič rychlosti předá radaru chybnou výchozí hodnotu, radar s touto chybou bez ověření počítá a připočítává ji k měřené rychlosti, a právě proto se provádí, a dle návodu i musí, před jízdou kontrola TACHA. Nicméně tato kontrola je dle výrobce radarů v pořádku a radar je způsobilý k měření, pokud TACHOMETR nevykazuje odchylku větší než 3 % oproti radaru. Tachometr tak může vykazovat teoreticky odchylku až 6 % a přesto bude způsobilý k předávání rychlosti do radaru a validnímu měření. Pokud se bude odchylovat tachometr od radaru o 3 km/h a k tomu se bude odchylovat radar o 3 km/h oproti skutečnosti, pak A. Radar bude smět být dle návodu a příručky použit, když má odchylku jen 3 %. B. Tachometr vozidla bude také odpovídat požadavkům měření, protože se odchyluje jen o 3 % od radaru. C. Tachometr vykazuje odchylku od skutečné rychlosti 6 % (3 km/h radar od skutečnosti + 3 km/h tachometr od radaru) a tuto hodnotu s odchylkou 6 % předává do radaru. Radar založený na Dopplerově jevu pak měří jen rozdíl mezi rychlostí policejního vozu a měřeného vozu, přičemž k měřené hodnotě připočte údaj z tachometru. Při zcela legálních postupech se má u přebírané rychlosti z tachometru odečítat v rámci aplikace zásady in dubio pro reo 6 % a u rychlosti z radaru pak 3 %, neboť v opačném případě je popřena samotná příručka k radaru, návod výrobce radaru, logika i matematika. Přitom stále platí, že odchylka radaru je ± 3 %, ale ještě tu existuje odchylka tachometru ± 6 %. V případě žalobce se zobrazila celková rychlost měřeného vozidla 186 km/h, přitom a) Tachometr vozidla ukazoval 102 km/h a tuto hodnotu odesílal do radaru; b) Radar naměřil rychlost 84 km/h a k této rychlosti připočetl 102 km/h – údaj dodaný do tachometru; c) Celkově byla naměřena rychlost 186 km/h. Při odpočtu odchylek se tak mělo vycházet z toho, že u rychlosti 102 km/h měla být odečtena odchylka 6 % a u měření radarem odchylka 3 %, tedy takto: a) 102 – 6 %, tj. 96 km/h; b) 84 - 3 km/h, tj. 81 km/h; c) 96 + 81, tj. 177 km/h. Správní úřad ale odečetl jen odchylku 3 %, tedy 186 – 3 %, tj. 180 km/h. Pokud by policie či správní orgán správně počítali a správně odpočetli odchylku, jež je zcela prokazatelně uvedena v návodu a příručce od výrobce, pak by dospěli k rychlosti 177 km/h. Samotná odchylka nikde není napsána explicitně, ale pokud radar s odchylkou 3 % může potvrdit tachometr s další odchylkou od radaru 3 %, pak se odchylky sčítají. Je nezpochybnitelný fakt, že pokud vůz pojede skutečnou rychlostí 100 km/h, ale tachometr bude ukazovat 106 km/h a při kontrole TACHA se na radaru objeví 103 km/h, tak je možné s takto ověřeným TACHEM a radarem provádět měření. Přitom je matematicky nezpochybnitelné, že se jedná o odchylku 6 %. To vše učinil správní orgán přesto, že obviněný do řízení doložil důkaz – vyjádření renomovaného odborníka na danou problematiku z VUT Brno, který potvrdil závěr, že obě odchylky měření se musí sečíst, a potvrdil i správnost tohoto závěru. Znalecký posudek z oboru metrologie bohužel přes návrh žalobce nebyl proveden a správní orgán se argumenty žalobce odmítl zabývat, byť byly logické a matematicky nezpochybnitelné. Je tak názoru, že v jeho případě nedošlo ke zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností ve vztahu k překročení maximální povolené rychlosti o 50 km/h, a to z důvodu odchylky měření policejního radaru, již ostatně uznává i správní orgán. Žalobce považuje za zcela logické a správné, aby za takových okolností byla uplatněna zásada in dubio pro reo v jeho prospěch, a to za použití návodu k příslušnému policejnímu radaru, nicméně pouze v případě, že je daný návod a k němu uvedená odchylka správně interpretována. Jelikož správnímu orgánu žádný zákonný předpis neukládá, aby v řízení o přestupcích v dopravě v případě překročení rychlosti aplikoval vždy odchylku ± 3 km/h při rychlosti do 100 km/h a ± 3 v rychlosti nad 100 km/h, je dle jeho názoru na místě uplatnit odchylku, jež je v maximální míře logická, odůvodnitelná a svědčí ve prospěch žalobce, neboť v opačném případě dochází pouze k částečné aplikaci zásady in dubio pro reo a tedy k jejímu faktickému popření, čímž byla nezákonně dotčena práva žalobce v řízení, neboť není možné právní zásady aplikovat pouze omezeně či částečně a tím spíše ne v situaci, kdy to ani není možné nijak logicky zdůvodnit. Dle žalobce správní orgán nesprávně vyložil návod k použití příslušného radaru a v návaznosti na to z něj dovodil nesprávnou odchylku měření. Když byl žalobcem upozorněn na svůj omyl, jeho důvod i příčinu, své pochybení nadále ignoroval, aniž by byl schopný interpretaci návodu žalobce podloženou názorem odborníka jakkoli vyvrátit. Použitá odchylka se nerovná odchylce měření rychlosti provedeného daným radarem v případě mobilního typu radaru 10C, neboť je větší za situace, kdy je složena ze dvou výše uvedených odchylek v celkové výši ± 6 %, jež je fakticky popisována