2 As 106/2023 — Nejvyšší správní soud

57 Ad 1/2023- 131 - text  12 57 Ad 1/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Lukáše Pišvejce (soudce zpravodaj), soudkyně JUDr. Veroniky Burianové a soudce Mgr. Jana Šmakala ve věci žalobce: J. P., bytem X, zastoupený advokátkou JUDr. Alicí Hejzlarovou, LL.M., MBA sídlem Urxova 430/4, Praha žalovaný: generální ředitel Hasičského záchranného sboru ČR, sídlem Kloknerova 2295/26, Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2023, č.j. MV-121555-8/PO-OVL-2023 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2023, č.j. MV-121555-8/PO-OVL-2023, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 23.570 Kč, ve lhůtě do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Alici Hejzlarové, LL.M., MBA advokátky. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobce se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 27. 9. 2023, č.j. MV-121555-8/PO-OVL-2023 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele Hasičského záchranného sboru Plzeňského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 19. 6. 2023 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), a toto rozhodnutí potvrdil. Prvoinstančním rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o a) přiznání nároku na služební příjem za období od nástupu žalobce k Hasičskému záchrannému sboru Plzeňského kraje do dne rozhodnutí o podané žádosti či ke dni ukončení služebního poměru a jeho zahrnutí do složek služebního příjmu ve smyslu § 113 zákona o služebním poměru, a to na základě násobku hodinového příjmu odvolatele a počtu hodin odsloužených pohotovostí, vždy za podmínek platných v příslušném kalendářním měsíci; b) provedení zpětného přepočtu nároků na náhrady služebního příjmu; c) provedení zpětného přepočtu odsloužených let; a zároveň o proplacení nároků uvedených pod body a. až c. ve výši odpovídající násobku hodinového služebního příjmu a počtu hodin konaných v režimu služební pohotovosti, to vše včetně příslušného zákonného úroku z prodlení jdoucí samostatně pro každé jednotlivé přiznané plnění, a to od vzniku jeho nároku do zaplacení. II. Žaloba 2. Žalobce úvodem žaloby zevrubně shrnul dosavadní průběh správního řízení a obsah napadeného i prvoinstančního rozhodnutí. 3. Následně se žalobce zabýval povahou činností jednotky požární ochrany. Žalobce v tomto směru nezpochybňuje, že jedním z předmětů činnosti jednotky požární ochrany je nasazení při mimořádných a nepředvídatelných událostech. Podle žalobce žalovaný poměrně zavádějícím způsobem uvádí, že ochrana života a zdraví obyvatel, životního prostředí, zvířat a majetku před požáry a jinými mimořádnými událostmi a krizovými situacemi, je společný úkol HZS ČR jako celku, nikoliv pouze jednotek požární ochrany jakožto jejich speciální poslání. Žalobce současně nerozporuje, že jednotky požární ochrany coby prvosledový orgán zaujímají v celkové organizační struktuře HZS ČR významné místo. V této souvislosti však žalovaný přistoupil k dalšímu účelovému výkladu organizace jednotek požární ochrany, a to s jediným cílem – směřovat veškerou pozornost toliko k činnostem, kdy jsou jednotky zapojeny při mimořádných nebo jiných událostech, aniž by se však sám žalovaný vypořádal s pojetím mimořádných událostí ve světle judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“). Z popisu žalovaného a rovněž i relevantních předpisů je evidentní, že primární úlohou jednotek požární ochrany je provádět záchranné práce při živelních pohromách či jiných nepředvídatelných událostech. Pro řádné plnění této úlohy jsou jednotky požární ochrany organizačně uzpůsobeny způsobem, jaký upravuje vyhláška č. 247/2001 Sb., o organizaci jednotek požární ochrany (dále jen „vyhláška“) a samozřejmě neméně významnou roli hraje i výcvik a případná specializace jednotlivých příslušníků. Je však evidentní, že tuto hlavní každodenní činnost, ale i činnost spočívající v reakci na mimořádné události, by měly být jednotky požární ochrany, z povahy své působnosti schopny zajistit primárně bez nutnosti užívání výjimečných institutů, jakými je právě služební pohotovost. Žalobce nikterak nerozporuje, že při tak závažných mimořádných událostech jako jsou živelní či jiné pohromy, je využití sil příslušníků ve služební pohotovosti a její nařízení zcela adekvátní a v souladu s právními předpisy i judikaturou. V souvislosti s nasazením příslušníků jednotky požární ochrany v této souvislosti žalobce ještě shrnuje, že stěžejní úlohou každé jednotky požární ochrany je nastavit její organizaci a personální složení tak, aby tato jednotka byla schopna dostát svým každodenním úkolům primárně ve složení příslušníků nacházejících se v době služby, resp. základní době služby, bez nutnosti využívání (svou podstatou výjimečného) institutu služební pohotovosti. Nad to pak žalobce považuje za nezbytné postavit na jisto výklad mimořádných událostí z pohledu HSZ ČR a jeho základní úlohy, kdy žalovaný opakovaně přistupuje ke zneužití tohoto pojmu optikou laického užívání tohoto pojmosloví. Je nepopiratelné, že jakýkoliv sebemenší požár či jiná živelná událost, popř. havárie nebo nehoda, je z pohledu každého člověka mimořádnou a nepředvídatelnou událostí. Od tohoto širokého vnímání, které je přičitatelné běžnému člověku, který není jakkoliv angažován v činnostech požární ochrany, ať už jako dobrovolný hasič či profesionální hasič, ba naopak je obětí či poškozenou osobou v důsledku takové události, je však třeba významně oddělit vnímání mimořádné události z pohledu příslušníka HZS ČR, který je školen a vycvičen ke každodennímu zásahu při těchto událostech. Je tedy zřejmé, že ne každý požár, živelní pohroma, havárie nebo nehoda naplňují znak mimořádnosti z hlediska vnitřního chápání a nastavení HZS ČR. Je tedy žádoucí, aby skutečnou povahu mimořádnosti měly jen ty nejzávažnější a nejrozsáhlejší případy katastrof. Čím širší by toto spektrum bylo pro samotné příslušníky HZS ČR, tím spíše by bylo fungování celé HZS ČR neakceschopné, což by pak vypovídalo o nedostatečné připravenosti příslušníků, ale i nesprávném organizačním nastavení. Pokud však žalovaný ve svém odůvodnění zmiňuje nastavení jednotek požární ochrany jako raritní, a to díky vysoké úrovni fungování těchto útvarů, pak je možné konstatovat, že při tomto nastavení je okruh mimořádných událostí z pohledu samotných příslušníků HZS ČR skutečně omezen na pouze ty nejzávažnější případy vyžadující zásah zpravidla více jednotek HZS ČR. Jednotky požární ochrany jsou součástí organizace HZS ČR a žalovaný by tak měl být schopen zajistit jejich organizaci a chod v souladu se zákonnými požadavky. 4. Následně žalobce zaměřil svou argumentaci na povahu služební pohotovosti. Podle žalobce se žalovaný touto otázkou zabýval toliko formálně. Žalobce ani nadále nesouhlasí s názorem žalovaného, že materiální stránku není třeba v dané věci posuzovat. Za podpory adekvátní a dříve zmiňované judikatury Městského soudu v Praze, č. j. 10 Ad 16/2022-83 ze dne 8. června 2023 je nutno zkoumat skutečnou podobu služební pohotovosti. K tomuto žalobce doplňuje také aktuální rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2023, č. j. 10 Ad 7/2023–111, ve kterém byla nutnost zkoumání materiální stránky věci a také podrobné zkoumání jednotlivých činností ve vztahu k rozsudku SDEU ze dne 9. března 2021, ve věci C-580/19 RJ proti Stadt Offenbach am Main (dále jen „rozsudek SDEU“) a směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003, o některých aspektech úpravy pracovní doby podrobně rozebrána (dále jen „směrnice“). Závěry tohoto rozhodnutí jsou plně přenositelné i na případ žalobce. Tomuto přispívá i již výše uvedené tvrzení nadřízeného služebního orgánu, že dobu služební pohotovosti tráví příslušníci dle svého uvážení. Žalobce opětovně připomíná, že to je právě konkrétní podoba a podmínky služební pohotovosti, které podmiňují nutnost považovat dobu držené služební pohotovosti za dobu výkonu služby, za jakou náleží služební příjem, a to bez ohledu na pouhé formální označení této doby jako doby služební pohotovosti, které může zastírat dobu služby. Nelze tvrdit, že dobu služební pohotovosti tráví příslušníci dle svého uvážení, když jsou v této době povinni k připravenosti k zásahu v horizontu pouhých 2 minut. Doba povinné připravenosti k zásahu je přitom natolik limitující, že zcela vylučuje, aby příslušníci mohl vykonávat jakoukoliv odlišnou činnost než být ve stavu připravenosti k zásahu v rámci předem určených prostor. Toto omezení dosahuje jednoznačné intenzity, kdy je třeba brát celé rozmezí doby služební pohotovosti jako dobu výkonu služby, za kterou pak náleží služební příjem. Je třeba připomenout, že dobu služební pohotovosti nelze za žádných okolností směšovat s dobou odpočinku, nýbrž za všech okolností je služební pohotovost zásahem do doby odpočinku příslušníka, tomuto přispívá i rozlišení dle odborného komentáře, kdy z dikce zákon