17 A 63/2025 – Krajský soud v Plzni

17 A 63/2025- 82 - text  8 17 A 63/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou ve věci žalobce: D. S. H. toho času v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, sídlem Balková 1, 331 65 Tis u Blatna, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky Praha, sídlem pošt. schr. 21/OAM, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 10. 2025, č. j. OAM-786/BA-BA01-BA03-PZ-2025 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Rozhodnutím ze dne 17. 7. 2025, č. j. OAM-786/BA-BA01-BA03-Z-2025 rozhodl žalovaný, že žalobce je zajištěn podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o azylu“). Doba zajištění byla stanovena do 31. 10. 2025. 2. Rozhodnutím ze dne 13. 8. 2025, č. j. OAM-786/BA-BA01-BA03-PŘZ-2025 rozhodl žalovaný, že žalobce je nadále zajištěn podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o azylu“). 3. Rozhodnutím ze dne 27. 10. 2025, č. j. OAM-786/BA-BA01-BA03-PZ-2025, napadeným touto žalobou, (dále jen napadené rozhodnutí), rozhodl žalovaný, že žalobce je zajištěn podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o azylu“). Doba zajištění byla prodloužena do 30. 12. 2025 4. Žalobce v žalobě namítá, že žalovaný nedostatečně odůvodnil prodloužení zajištění pouhým odkazem na běžnou dobu trvání azylového řízení. V rámci strohého odůvodnění prodloužení doby trvání zajištění v napadeném rozhodnutí žalovaný uvádí pouze to, že se na důvodech zajištění podle jeho názoru v průběhu doby zajištění nic nezměnilo, že by jeho propuštěním byla ohrožena realizace rozhodnutí správního orgánu, „a to zejména následné vycestování jmenovaného z ČR“. Žalobce by chtěl podotknout, že smyslem rozhodování žalovaného není realizace vycestování z České republiky, nýbrž rozhodování, zda je žalobcova žádost o mezinárodní ochranu důvodná či ne. K vycestování pak může dojít až v důsledku negativního rozhodnutí žalovaného, a to až v rámci případného navazujícího řízení o správním vyhoštění. Uvedené tvrzení tedy nelze číst jinak, než že žalovaný předjímá, že jeho rozhodnutí ve věci samotné bude negativní. Žalovaný přitom hned na další stránce napadeného rozhodnutí (s.3) konstatuje, že „žádost výše jmenovaného nebyla zamítnuta jako zjevně nedůvodná ani nepřípustná a byla posunuta do standardního plného posouzení jejího obsahu, což si společně se zajištěním širšího rozsahu informací o zemi původu žadatele společně s aktuální přípravou jeho seznámení s podklady a konečného rozhodnutí ve věci vyžádalo delší dobu." Žalobce tedy nevidí důvod, proč by měla být argumentace žalovaného postavena primárně na ohrožení realizace vycestování z ČR. Napadené rozhodnutí dále podle žalobce mnoho neříká o tom, jaké úkony již byly v samotném řízení provedeny a co je důvodem toho, že se rozhodnutí nepodařilo vydat v původní, stodesetidenní době zajištění. Kromě výše uvedeného vágního odůvodnění žalovaný neuvádí nic, co by mělo odůvodňovat další (velmi dlouhé, šedesátidenní) prodloužení zajištění. Žalobce je přesvědčen o tom, že informace o zemi původu má žalovaný k dispozici pro účely podobných řízení prakticky okamžitě. 5. Žalobce v žalobě dále uvedl, že se správními orgány po dobu řízení plně spolupracuje a je plně připraven spolupracovat i nadále. Je pravda, že původně mířil do Velké Británie, vzhledem k nízké právní erudici si však nebyl vědom toho, že by měl požádat o azyl v první bezpečné zemi. Účelem jeho příjezdu do Evropy byl vždy útěk před nebezpečím v zemi původu a následné získání mezinárodní ochrany sloužící k tomu, aby byl ochráněn před nebezpečím, které mu zde hrozilo. Pro žalobce není podstatné, který ze států mu tuto mezinárodní ochranu poskytne. Žalobce uvedl, že si nebyl vědom své povinnosti se bez prodlení přihlásit úřadům, nicméně nyní jsou mu zřejmé jeho povinnosti, nevyjímaje povinnost plné spolupráce se správními orgány. Toto také sděloval správnímu orgánu v rámci pohovoru, ale i v rámci podané žádosti o propuštění, o čemž se však správní orgán vůbec nezmiňuje. Domnívá se tedy, že důvod pro zajištění již odpadl, a proto je prodloužení doby trvání zajištění nezákonné. Žalobce v žádosti o propuštění ze zajištění požádal o propuštění s tím, že v jeho případě mohl žalobci uložit povinnost zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem podle ust. § 47 odst. 1 písm. a) zákona o azylu. Žalovaný správní orgán k využití tohoto opatření nepřistoupil vzhledem k tomu, že žalobce pobýval na území ČR nelegálně, žádost o mezinárodní ochranu podal podle žalovaného účelově, obavy žalobce z nebezpečí ze strany arabsky mluvících cizinců v ZZC jsou nedůvodné a žalobce není ani osobou zranitelnou. Žalovaný se domnívá, že žalobce není nijak motivován v případě aplikace zvláštního opatření zůstávat ve středisku, koncipovaném jako „otevřené.“ To podle žalobce není pravda. Samotnou motivací žalobce je hladký průběh azylového řízení, pokud možno ukončený pozitivním rozhodnutí a získáním azylu. Žalobce si je nyní vědom toho, že v případě nespolupráce by byla jeho žádost o mezinárodní ochranu neúspěšná a že v případě vycestování by byl s nejvyšší pravděpodobností zpět na území České republiky předán v rámci Dublinského řízení. Je přesvědčen o důvodnosti své žádosti o mezinárodní ochranu a je připraven ji co nejlépe odůvodnit. Podmínky v zajištění mu toto však velmi ztěžují, zejména vzhledem k možnosti opatřování nových důkazů a možnosti kontaktu s osobami, které by mu v doložení podstatných okolností mohly pomoci. V zařízení je jen ztížená možnost kontaktu s okolním světem, přístup k internetu je možný jen velmi obtížně a na několik minut denně. Takové prostředí mu zároveň ztěžuje i přístup k nutné právní pomoci (kontakt s právníkem může být zprostředkován pouze jednou týdně). Při uplatnění zvláštního opatření by se jeho přístup k informacím, ale i k právní pomoci nepochybně výrazně zlepšil. Žalobce tímto netvrdí, že nelegálnost jeho vstupu a pobytu na území České republiky neměla být žalovaným při úvahách o uložení vhodného opatření zohledněna, trvá však na tom, že to nemělo být nejpodstatnější okolností, kterou se žalovaný řídil, a že žalovaný měl naopak řádně zjistit stav věci včetně skutečností svědčících ve prospěch žalobce a následně případ vyhodnotit v celém jeho rozsahu. 6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí s tím, že na důvodech zajištění, uvedených v rozhodnutí o zajištění v ZZC č. j. OAM-786/BA-BA01-BA03-Z-2025 ze dne 17. 7. 2025, které nabylo právní moci dne 21. 7. 2025, se nic nezměnilo, a z postupu žalobce je nadále zřejmé, že by jeho propuštěním ze zajištění byla ohrožena realizace rozhodnutí o žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to zejména následným vycestováním z ČR. Žalovaný konstatuje, že žalobce na území ČR pobýval nelegálně, a kdyby mu nebyl zamezen vstup do Německa a nebyl následně zajištěn policií, zřejmě by navázal i nelegálním pobytem na území Německa. Žalobce uvedl, že v okamžiku zajištění policií na hranicích s Německem chtěl pokračovat dále do Velké Británie, zjevně opět nelegálně, kdy ani tam nemá pobytové oprávnění a je tedy zřejmé, že rozhodně neměl v úmyslu požádat v ČR o udělení mezinárodní ochrany, a nedá se ani očekávat, že by v případě jeho nezajištění v ZZC byl k dispozici správnímu orgánu a vycestoval. Žalobce o udělení mezinárodní ochrany požádal až po zadržení Policií ČR, zajištění za účelem realizace vyhoštění a umístění do ZZC. Z jeho výpovědi v rámci správního řízení dle zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů přitom nevyplynulo naprosto nic, co by mu v případě, že by měl o podání žádosti skutečný zájem, bránilo v dřívějším podání v ČR před jeho zadržením a umístěním do ZZC. Z žalobcova jednání je zcela zřejmé, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal pouze ve snaze oddálit, zmařit nebo znemožnit realizaci vyhoštění, neboť hrozba nuceného návratu do vlasti se po jeho zajištění stala reálnou, a že pokud by k jeho zajištění Policií ČR nedošlo, sám by tento krok v ČR nikdy neučinil. 7. Pokud jde o návrh žalobce, aby na něj bylo aplikováno zvláštní opatření dle § 47 zákon o azylu, tedy povinnost zdržovat se v pobytovém středisku, správní orgán konstatuje, že ani v tomto směru se v jeho situaci nezměnilo naprosto nic, co by vedlo ke změně jeho závěru. Pokud jde o možnost zdržování se v pobytovém středisku, jak žalobce navrhuje, žalovaný konstatuje, že pobytová střediska jsou koncipována jako otevřená, nelze v nich absolutně omezit pohyb žadatelů o udělení mezinárodní ochrany, k opuštění střediska na dobu kratší jednoho dne žadatel nepotřebuje ani povolení správního orgánu, a ten není oprávněn mu v opuštění střediska jakkoli zamezit. S ohledem na předchozí jednání žalobce, kdy nelegálně vstoupi