17 Az 26/2025 – Krajský soud v Plzni

17 Az 26/2025- 33 - text  9 17 Az 26/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou ve věci žalobce: E. B. zastoupen Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky Praha, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 6. 2025 č. j. OAM-450/BA-BA07-ZA19-2025, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Rozhodnutím ze dne 25. 6. 2025 č. j. OAM-450/BA-BA07-ZA19-2025, (dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo rozhodnuto o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu tak, že se dle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), mezinárodní ochrana žalobci neuděluje. II. Žaloba 2. Žalobce v žalobě uvedl, že je praktikujícím muslimem, který měl v ČR povolen trvalý pobyt, avšak byl mu ministerstvem vnitra ČR zrušen z toho důvodu, že byl odsouzen v Maďarsku k výkonu trestu odnětí svobody a k trestu vyhoštění z Maďarska, v důsledku čehož je evidován v cizineckém informačním systému, přičemž v ČR žije již od roku 2005, a to společně s družkou (občankou ČR), bratrem a invalidní matkou, které je 76 let, kdy jeho otec již zemřel a v domovském státě nemá vytvořené žádné zázemí, neboť celý svůj dospělý život prožil v České republice, kde je plně integrován a realizuje zde veškeré sociální, kulturní i rodinné vazby. Žalobce má za to, že mu měl být povolen humanitární azyl, přičemž má tak za to, že je vhodné umožnit mu další setrvání v ČR, a to s ohledem na zájem jeho nenarozeného dítěte. Dále je zřejmě na tomto místě odkázat na Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsána na půdě Rady Evropy dne 4. 11. 1950 v Římě (v platnost vstoupila, po ratifikaci deseti státy, v září 1953, v České republice byla přijata 18. 3. 1992 a vyhlášena pod č. 209/1992 Sb.). Úmluva je významným právním nástrojem, který zaručuje ochranu základních lidských práv a svobod (např. zákaz mučení, právo na spravedlivý proces, právo na respektování soukromého a rodinného života). V čl. 8 výslovně zaručuje každému právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Do výkonu tohoto práva nemůže státní orgán zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Podle preambule Úmluvy o právech dítěte ze dne 20. listopadu 1989, ve sbírce publikované pod č. 104/1991 jako Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí, se zdůrazňuje oprávněný nárok dětství na zvláštní péči a pomoc, odvolávající se na Všeobecnou deklaraci lidských práv Spojených národů. Smluvní strany na tomto místě také konstatují, že rodina, jako základní jednotka společnosti a přirozené prostředí pro růst a blaho všech svých členů a zejména dětí, musí mít nárok na potřebnou ochranu a takovou pomoc, aby mohla beze zbytku plnit svou úlohu ve společnosti, a uznávají, že v zájmu plného a harmonického rozvoje osobnosti musí dítě vyrůstat v rodinném prostředí, v atmosféře štěstí, lásky a porozumění. Úmluva o právech dítěte dále přiznává každému dítěti od narození právo znát své rodiče a právo na jejich péči. Podle čl. VIII tohoto dokumentu se smluvní státy také zavazují respektovat právo dítěte na zachování jeho rodinných svazků. Navíc, dle čl. IX smluvní státy zajistí, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, ledaže příslušné úřady na základě soudního rozhodnutí a v souladu s platným právem a v příslušném řízení určí, že takové oddělení je potřebné v zájmu dítěte. V této souvislosti je nutné nejen poznamenat, že zájem České republiky na dodržování mezinárodněprávních závazků zcela jednoznačně převažuje nad zájmem České republiky na případném neudělení víza. Správní orgány jsou samozřejmě povinny při své činnosti respektovat mezinárodně právní závazky České republiky stejně tak, jako ústavně právní předpisy. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze 10 Ca 139/2007, ze dne 3. 2. 2009: „Podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a podle čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech: Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a spodob jiných. Jde o jeden z případů výhrady zákona ve smyslu čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a spodob, podle něhož mohou být meze základních práv a svobod upraveny pouze zákonem a navíc jen za podmínek stanovených samotnou Listinou (omezení tohoto práva proto nemůže být provedeno pod zákonným právním předpisem). Jako výkladové pravidlo pro zákonem stanovená omezení základních práva a svobod platí podle čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Ústavní soud v této souvislosti mnohokrát judikoval, že rozsah omezení základních práv a svobod je třeba z těchto důvodů vykládat restriktivně. Rovněž tak jako Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva v případě tvrzeného zásahu státu do základních lidských práv a svobod vychází ze základních otázek, a to, zda zásah do takého práva byl učiněn na základě zákona, zda šlo o zásah nezbytný v demokratické společnosti a zda byl zásah přiměřený vzhledem k chráněným právům a svobodám druhých. S ohledem na uvedené má tak stěžovatel za to, že rozhodnutí nevychází ze zjištěného skutečného stavu věci dle § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, neboť má za to, že chybně interpretuje provedené řízení a chybně žalobci nepřiznává humanitární azyl, kdy zároveň nedostatečně vypořádává jeho složitou rodinnou situaci a zaměňuje ji s údajně toliko ekonomickými důvody podané žádosti, přičemž v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu opomíjí jeho tvrzení stran obav z návratu do domovského státu z důvodu toho, že má tetování, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá, zdali je v domovském státu žalobce tetování skutečně nepřípustné natož o jaký motiv se jedná a jaká s tímto může být spojena kontroverze, pročež má za to, že se jedná o opomenuté tvrzení. III. Vyjádření žalovaného 3. Ve vyjádření k žalobě žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že tvrzeným důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce je osobní a rodinný život, který vede na území České republiky, a obava z povolání do armády. Žalobce svou žalobou zpochybňuje toliko neudělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu. Správní orgán k uvedenému podotýká, že humanitární azyl je ze své povahy výjimečný institut, který se uděluje například osobám těžce postiženým, těžce nemocným, či osobám, které pocházejí z oblastí, jež jsou významně postiženy humanitární katastrofou způsobenou lidskými či přírodními faktory (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55) a je koncipován jako dobrodiní státu, a nikoli jako právo na přiznání azylu. Neudělení mezinárodní ochrany přitom zpravidla neznamená natolik intenzivní zásah do rodinného a soukromého života, aby byl rozporný s mezinárodními závazky (viz např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009 č. j. 9 Azs 5/2009 - 65, ze dne 17. 9. 2010, č. j. 2 Azs 14/2010 - 96, ze dne 29. 2. 2012, č. j. 2 Azs 38/2011 - 47, ze dne 22. 9. 2016, č. j. 6 Azs 167/2016 - 32). Kompletně námitkami k hrozbě vyhoštění a následného zásahu do soukromého a rodinného života cizince, včetně odkazů na relevantní judikaturu k této věci, se Nejvyšší správní soud souhrnně zabývá ve svém usnesení ze dne 7. 6. 2018, č.j. 7 Azs 117/2018 - 30, z jehož pasáží si správní orgán i s ohledem na stručnost a vágnost žaloby dovolí obsáhleji citovat. V tomto usnesení Nejvyšší správní soud s odkazem na jeho posledně uváděné rozhodnutí ze dne 22 . 9. 2016, č.j. 6 Azs 167/2016 - 32, v jeho bodě 14, 15, a 16 uvádí: Zda dojde k zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele, je řešeno zejména v řízení o správním vyhoštění dle zákona o pobytu cizinců, a nikoli v řízení o žádosti o mezinárodní ochranu v režimu zákona o azylu (srov. Např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. května 2016, č. j. 5 Azs 29/2016 - 19). Povinnost vycestovat z území České republiky, která je důsledk