17 Ad 42/2025 – Krajský soud v Plzni

17 Ad 42/2025- 116 - text  8 17 Ad 42/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou ve věci žalobkyně: L. B. zastoupena Mgr. Terezou Diaz Outlou, advokátkou se sídlem Doudlevecká 22, 301 00 Plzeň proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 7. 2025, č. j. MPSV-2025/143665-914 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 7. 2025, č. j. MPSV-2025/143665-914 se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Plzni ze dne 18.03.2025, č. j. 25451/2025/PPA, kterým správní orgán rozhodl snížit příspěvek na péči z 4 900 Kč na 880 Kč měsíčně od dubna 2025 s tím, že se žalobkyně od 5. 12. 2024 považuje za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I (lehká závislost) dle ustanovení § 8 odst. 2 písm. a) zákona o sociálních službách č. 108/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů. II. Žaloba 2. Žalobkyně v žalobě prostřednictvím zástupkyně uváděla, že trpí závažným zdravotním postižením, které ji omezuje v mnoha směrech. Rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je sociální fobie, specifická fobie z ostrých předmětů, střepů a těžká smíšená porucha osobnosti - pasivně agresivní, závislá, asociální, schizoidní, úzkostná. Intelektový výkon je na hranici normy a defektu SIQ 74 se středně těžkou až těžkou depresivní poruchou. Žalobkyně se dlouhodobě léčí na psychiatrii. Pro závažnou duševní poruchu není schopna komunikovat s okolím, s úřady, má psychický blok, zábrany, je velmi pasivní. Spontánně prakticky nemluví, jenom občas jednoslovně odpoví. Je silně úzkostná, straní se lidí. Její zdravotní stav je farmakologicky a psychoterapeuticky hůře ovlivnitelný. Má velké potíže docházet k jakýmkoliv lékařům, není schopna pracovat, což bylo potvrzeno v posudku posudkové komise žalovaného ze dne 28. 1. 2025 (v řízení o přiznání invalidního důchodu), kdy bylo zkonstatováno, že od 25. 11. 2021 je žalobkyně trvale invalidní ve třetím stupni. Žalobkyně měla v 6 letech vážný úraz hlavy, kdy došlo ke zlomenině lebeční kosti. Dle závěrů psychiatrického i psychologického vyšetření je prognóza u žalobkyně nepříznivá, potíže se budou s věkem spíše prohlubovat, žalobkyně se nikdy nezačlení ani sociálně ani pracovně. Je nutná pomoc a péče druhé osoby. Když má žalobkyně fázi těžké deprese, musí se o ni někdo starat 24 hodin denně. Kromě duševního postižení trpí žalobkyně rozsáhlými ekzémy, zvláště na rukou, aplikuje si kortikoidní masti. Často jí prasklinky na kůži krvácí. Když si namočí ruce do vody, ekzém se výrazně zhoršuje. Nemůže mýt nádobí, prát prádlo v ruce. Žalobkyně je při zvládání většiny životních potřeb odkázána na pomoc své matky nebo svého syna. 3. Žalobkyně se domnívá, že v prvé řadě bylo rozhodnutí vydáno, aniž by bylo řízení řádně zahájeno, resp. aniž by bylo jeho zahájení řádně odůvodněno. Dle ust. § 23 odst. 4 zákona o sociálních službách se řízení o změně výše již přiznaného příspěvku nebo o zastavení jeho výplaty nebo o jeho odnětí zahajuje na návrh příjemce příspěvku nebo z moci úřední. V tomto případě došlo k zahájení řízení z moci úřední, a to údajně na základě podnětu Institutu posuzování zdravotního stavu. Ve spise úřadu práce se však žádný takový podnět fakticky nenachází. Jediný dokument, který se ve spise nachází, je žádost Institutu posuzování zdravotního stavu ze dne 16.10.2024 o provedení sociálního šetření s tím, že Institut posuzování zdravotního stavu započal dle ust. § 8 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. kontrolní lékařskou prohlídku. Z uvedené žádosti však není patrné, z jakého důvodu tak Institut posuzování zdravotního stavu činí. Ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. totiž přesně vymezuje případy, kdy Institut posuzování zdravotního stavu provede kontrolní lékařskou prohlídku. Ze spisového materiálu však nevyplývá, že by došlo k jakékoli situaci v uvedeném ustanovení předjímané. Zdravotní stav žalobkyně se nezměnil, resp. nezlepšil, doba platnosti původního posudku byla stanovena trvale a o tom, že by Institut posuzování zdravotního stavu dostal k zahájení kontroly nějaký podnět, není ve spise žádný důkaz. Žalobkyně tak trvá na tom, že vůbec nebyly splněny zákonem stanovené podmínky pro zahájení řízení o opětovném posouzení nároku a výše příspěvku na péči, a rozhodnutí žalovaného je proto nezákonné. 4. Žalobkyně dále nesouhlasí se závěry uvedenými v posudku Institutu posouzení zdravotního stavu ze dne 14.2.2025, ze kterého vycházel úřad práce, a ani se závěry v posudku posudkové komise žalovaného ze dne 20.6.2025, ze kterého vycházel následně i žalovaný při svém rozhodování. Posudkoví lékaři nedostatečně odůvodnili svoje závěry, když u každé základní životní potřeby nezkoumali všechny body uvedené v příloze č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb. (dále příloha č. 1). Ustanovení § 2a vyhlášky č. 505/2006 Sb. však normuje, že pokud osoba není schopna z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu zvládat alespoň jednu z aktivit, která je pro schopnost zvládat základní životní potřebu vymezena v příloze č. 1 k této vyhlášce, není schopna základní životní potřebu zvládat, a to bez ohledu na příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Posudkoví lékaři se však se všemi jednotlivými body přílohy č. 1 nevypořádali. 5. Posudkoví lékaři podle žalobkyně také učinili svoje závěry, aniž by podrobněji sami zkoumali její zdravotní stav. Vycházeli toliko z lékařských zpráv a ze závěru sociálního šetření, co je v rozporu s ust. § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách, který normuje, že při posuzování stupně závislosti osoby vychází Institut posuzování zdravotního stavu ze zdravotního stavu osoby doloženého nálezem vydaným poskytovatelem zdravotních služeb, popřípadě také z vyšetření dětského klinického psychologa v případě pervazivních vývojových poruch, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeb osoby, popřípadě z výsledků funkčních vyšetření a z výsledku vlastního vyšetření posuzujícího lékaře. Takovéto šetření však provedeno nebylo, a lékař tak nemohl být schopen učinit odpovídající představu o zdravotním stavu žalobkyně a jeho vlivu na její zvládání životních potřeb. Potřeba vlastního vyšetření se pak zdá jako nezbytná, zejména v kontextu tvrzení lékaře Institutu posuzování zdravotního stavu, že pro zohlednění ostatních potřeb nelze jejich nezvládání prokázat. 6. Žalobkyně proto považuje napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť při jejím nezměněném, resp. zhoršujícím se stavu došlo bez řádného odůvodnění k tomu, že žalobkyně již je najednou schopna zvládat základní životní potřebu orientace, aniž by tuto změnu původního rozhodnutí dostatečně odůvodnil. Uvedenou změnu neodůvodnili ani posudkoví lékaři, když toliko zkonstatovali, že žalobkyně je orientovaná místem a časem, což však není jediným bodem pro posouzení neschopnosti zvládání životní potřeby orientace dle přílohy č. 1., neboť dle přílohy č. 1 písm. b) bod 2. a bod 5. se za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu považuje stav, kdy je osoba schopna mít přiměřené duševní kompetence a orientovat se v obvyklých situacích a přiměřeně v nich reagovat. U žalobkyně je, jak ukázalo sociální šetření ze dne 5.12.2024, narušené vnímání běžných situací, žalobkyně má fobii z jehel, střepů, skla, takže zcela evidentně nepřiměřeně reaguje na běžné situace, jako je rozbité sklo, ať už v domácnosti nebo např. na chodníku atd. Navíc žalobkyně trpí sociální fobií, kdy je narušena její důvěra k lidem, což jí opět znemožňuje přiměřeně reagovat v běžných situacích. V závěrech z šetření ze dne 5.12.2024 se opakuje závěr, že žalobkyně má narušené vnímání okolí a špatně vyhodnocuje situace. Žalobkyně proto nesouhlasí se závěrem posudkových lékařů, že jen proto, že je v sociálním šetření uvedeno, že žalobkyně je plně orientovaná v místě a čase, není omezena ve schopnosti zvládat orientaci. Lékaři a potažmo ani žalovaný se vůbec nevypořádali s výše uvedenými body 2. a 5. písm. b) přílohy č. 1 k vyhlášce. Zároveň ani jeden z nich nepřihlédl k tomu, že šetření bylo prováděno v místě bydliště žalobkyně a navíc osobou, kterou již žalobkyně znala z minulosti (šetření totiž prováděla tatáž osoba jako v roce 2022) a její chování tak bylo ovlivněno tím, že osobu, s níž jednala, jí byla známa. I vzhledem k uvedenému žalobkyně trvá na tom, že bez toho, aby ji lékaři viděli, nemohli si dle žalobkyně udělat jasnou představu o tom, jestli má nebo nemá přiměřené duševní kompetence ke zvládání životní potřeby orientace, ani to, jak se orientuje v běžných situacích a jestli v nich reaguje přiměřeně. 7. Žalobkyně trvá na tom, že není schopna samostatně zvládnou