6 As 22/2013 — Nejvyšší správní soud

33 A 20/2025- 31 - text  12 33 A 20/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Křivánkovou ve věci žalobce: V. Š., narozený X, bytem X, zastoupený: Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou, advokátkou, sídlem Husovo náměstí 139, 584 01 Ledeč nad Sázavou, proti žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, IČO: 70891168, sídlem Závodní 353/88, 360 06 Karlovy Vary, v řízení o žalobě ze dne 25. 5. 2025 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 3. 2025, č. j. KK/444/DS/25-3, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary, odbor dopravy, ze dne 27. 12. 2024, č. j. 51282/OD-P/24, (dále jen rozhodnutí správního orgánu I. stupně) byl žalobce uznán vinným z úmyslného porušení ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen silniční zákon), a z naplnění skutkové podstaty přestupku ve smyslu ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 téhož zákona, neboť dne 7. srpna 2024, v čase 15:52 až 15:53 hodin, v obci Karlovy Vary, na silnici č. I/6, průtah městem, 116,5 km, ve směru jízdy na Prahu, řídil osobní vozidlo zn. Renault, spz X, kdy při řízení vozidla držel v ruce telefonní přístroj. Uvedeným rozhodnutím byla žalobci uložena pokuta ve výši 4 100 Kč a dále mu byla uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 2 500 Kč. 2. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně se žalobce bránil odvoláním, o němž bylo rozhodnuto žalobou naříkaným rozhodnutím tak, že se odvolání žalobce dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítá a rozhodnutí správního orgánu I. stupně se potvrzuje. II. Žaloba 3. První skupinou žalobních námitek vytýkal žalobce žalovanému, že ho uznal vinným z úmyslného spáchání přestupku, aniž by prokázal a náležitě odůvodnil úmyslné zavinění. Zejména žalobce vytýkal žalovanému neprokázání volní složky zavinění, kdy složku vědomostní nijak nezpochybnil. V tomto směru odkázal žalobce na rozsudek NSS ze dne 10. 11. 2021, č. j. 10 As 291/2021 – 53, kde mělo dojít ke zrušení předchozího rozhodnutí pro tytéž nedostatky. Dále žalobce nesouhlasil se zjištěným stavem věci, konkrétně se závěry žalovaného, že držel v ruce mobilní telefon, neboť se jednalo toliko o maketu. Poté žalobce zpochybňoval svědecké výpovědi zasahujících policistů, které považoval v některých případech za vnitřně rozporné a jindy za nespolehlivé. Dále žalobce vytýkal žalovanému procesní pochybení, když vyslýchal žalobce formou kladení doplňujících otázek při vyjádření k podkladům, kdy měl namísto takového postupu přistoupit k účastnickému výslechu. Závěrem vytkl žalobce žalovanému nerespektování zásady presumpce neviny, čímž zavdal důvody k úvahám o jeho zaujatosti a neobjektivnosti. Z výše uvedených důvodů žalobce soudu navrhl, aby rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 4. Ve vyjádření k žalobě dne 12. 6. 2025 žalovaný uvedl, že při přezkoumání napadeného rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve věci formy zavinění přihlédl rovněž k výpovědi svědků, kteří po poučení o následcích nepravdivé výpovědi uvedli, že po určitou dobu jeli vedle vozidla řízeného žalobcem a viděli zcela zřetelně, že v ruce drží mobilní telefon. Svědek K. do protokolu uvedl, že se na něho žalobce podíval, když jeli vedle něho, a když uviděl uniformy, odložil telefon mezi nohy (pokud by nebyla naplněna složka vědění, žalobce by neměl důvod odstraňovat mobilní telefon ze zorného úhlu pohledu policistů). I v tomto lze spatřovat naplnění volní složky zavinění, tedy srozumění s porušením zájmu chráněného zákonem. Volní složku zavinění ostatně správní orgán I. stupně popsal na str. 3 svého rozhodnutí, kde je konstatován obsah videozáznamu z průběhu části silniční kontroly, kde žalobce na dotaz policisty, proč si nepořídí držák, aby nemusel při sledování navigace držet telefon v ruce, odpovídá, že to je líné, když člověk dlouho řídí a že při lom ještě stihne kouřit a má v tom již zkušenost (doslovně uvedl grip). Žalovaný se tedy neztotožnil s tvrzením žalobce, že k volní složce zavinění správní orgán neuvedl vůbec nic. S postupem a závěry správního orgánu I. stupně se žalovaný ztotožnil. K tvrzení žalobce, že ani žalovaný neuvedl ve svém rozhodnutí vůbec nic k volní složce zavinění, žalovaný konstatoval, že pokud neshledal v napadeném rozhodnutí pochybení, a to nejen v otázce přezkoumatelnosti formy zavinění, je konstatování, že nebylo shledáno pochybení, postačující a není nutné obsáhle popisovat, kde a v čem pochybení nebylo shledáno. Pro lepší pochopení zmocněnkyně žalobce lze snad ještě zdůraznit, že když někdo vezme do ruky telefon a strčí si jej před obličej jako navigaci, tak se těžko může jednat o nedbalostní a mimovolné jednání. Pokud by žalobce v tomto směru nedokázal kontrolovat pohyb rukou, naskýtala by se zde otázka přezkoumání zdravotní způsobilosti podobně jako v případě jeho tvrzení, že trpí poruchou autistického spektra. Žalovaný v reakci na žalobní námitku doplnil, že tento přestupek se nezaznamenává do evidence přestupků, ale do evidenční karty řidiče, kam se forma zavinění neuvádí. K námitce zpochybňující držení mobilního telefonu žalovaný uvedl, že v nyní sporované kauze došlo ke spáchání přestupku dne 7. 8. 2024. Žalobce na místě k dotazu hlídky PČR uvedl, že v danou chvíli u sebe nemá atrapu mobilního telefonu či takovou věc, která by byla telefonu podobná. O dva měsíce později, dne 7. 11. 2024 při ústním projednání věci, žalobce do protokolu uvedl, že je autista a při řízení vozidla se uklidňuje tím, že něco svírá v ruce. Předmětného dne držel v ruce maketu telefonu, která mu za jízdy vypadla z kastlíku a on jí vracel zpět na místo. Žalobcova verze byla konfrontována s provedenými důkazy a rovněž s doplňujícími výslechy svědků. Správní orgán I. stupně se podrobně zabýval jednotlivými provedenými důkazy a jejich hodnocením jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že žalobce se přestupku dopustil tak, jak následně popsal ve výroku svého rozhodnutí. Ke stejnému závěru dospěl i žalovaný. V nyní sporované věci svůj výrok o vině správní orgán I. stupně opřel o videozáznamy kamer umístěných v přední a zadní části služebního vozidla PČR, o videozáznam pořízený policistou K. na služební mobilní telefon, o výpovědi svědků R. a K. a o spisový materiál pořízený orgány PČR, na který se v rámci svědecké výpovědi svědek K. odkázal. Vysokou vypovídající hodnotu pak mají výpovědi svědků, neboť to byli právě oni, kdo protiprávní jednání viděli. Svůj zrakový vjem byli oba svědci schopni popsat i s jistým časovým odstupem, kdy se jejich výpovědi neodchylovaly od údajů uvedených ve spisové dokumentaci pořízené orgány PČR bezprostředně po události. Žalobcem namítané rozpory ve výpovědích svědků pak žalovaný odmítl. Svědci vnímali přestupkové jednání žalobce každý z jiného zorného úhlu a každý z nich sledoval přestupkové jednání žalobce po jiný časový úsek. Žalobce poukázal na nevěrohodnost tvrzení svědků, že telefonnímu přístroji svítil display, když na délce svícení se svědci ve svých výpovědích neshodli. Žalobce pak vyslovil přesvědčení, že taková svědectví nejsou sto poskytovat jistotu závěru, že žalobce držel za jízdy mobilní telefon. Žalovaný se s touto obrannou taktikou neztotožnil. Hledat rozpory v tvrzeném osvitu displeje v délce řádově v jednotkách vteřin a na základě toho se domáhat neplatnosti provedeného důkazu lze přirovnat k domáhání se toho, aby svědci uvedli, jakou barvu měl mobilní telefon či o jakou značku mobilního telefonu se jednalo. Takové námitky lze označit za námitky obstrukčního charakteru. Žalovaný se dále neztotožnil s názorem žalobce ohledně formy výslechu žalobce. Ústní jednání je procesní úkon, který může správní orgán nařídit, případně o něj může účastník řízení požádat. Ústní jednání se může konat v nepřítomnosti obviněného pouze při splnění zákonných podmínek. Obviněný má právo nevypovídat a k výpovědi nesmí být nucen. Jak je z obsahu spisové dokumentace zřejmé, žalobce byl vždy písemně a ověřitelným způsobem vyrozuměn o termínu konání ústního projednání věci. Před zahájením ústního jednání byl žalobce poučen o svých právech, kdy do protokolu výslovně uvedl, že byl poučen o svém právu nevypovídat a o tom, že k výpovědi nesmí být donucován, ale vypovídat chtěl. Bylo tedy na žalobci, zda na položené otázky odpoví či nikoliv. V průběhu ústních jednání, na nichž byl žalobce přítomen, žalovaný neshledal procesní nesprávnosti. Žalovaný je tedy toho názoru, že ochotu žalobce v projednávané věci vypovídat je možné rovněž nazvat souhlasem s podáním účastnické výpovědi. Žalovaný v závěru svého vyjádření k žalobě odmítá též tvrzení žalobce, že řízení před správním orgánem nebylo vedeno nestranně. Protokol o ústním projednání věci je podkladem pro v