3 Aps 6/2006 — Nejvyšší správní soud

15 A 144/2018- 44 - text  5 15 A 144/2018 USNESENÍ Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D., a soudců Mgr. Václava Trajera a JUDr. Petra Černého, Ph.D., ve věci žalobce: J. K., narozený „X“, bytem “X”, proti žalovanému: Zastupitelstvo města Roudnice nad Labem, se sídlem Karlovo náměstí 21, 413 01 Roudnice nad Labem, v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, takto: I. Žaloba se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek v částce 2 000 Kč, který mu bude vrácen z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem do třiceti dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobce podal dne 19. 7. 2018 ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, jíž se domáhal, aby soud v rozsudku vyslovil, že „[ž]alovanému se přikazuje, aby upustil od nezákonného jednání tím, že od doby účinnosti zákona o obcích nezařazuje na program veřejného zasedání zastupitelstva města jako bod programu jednání předložení zápisů kontrolního a finančního výboru zastupitelstva města“. 2. Primárně se soud zabýval otázkou, zda vůbec je v předmětné věci žaloba na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu přípustná. 3. Dle ust. § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný. 4. V daném případě dospěl soud k závěru, že jednání žalovaného, které mu žalobce vytýká, tj. nezařazení na program veřejného zasedání zastupitelstva města jako bod programu předložení zápisů kontrolního a finančního výboru zastupitelstva města, nemůže být vzhledem ke své povaze „zásahem“ ve smyslu legislativní zkratky zakotvené v ust. § 82 s. ř. s. 5. „Zásah“ ve smyslu § 82 s. ř. s. je v konstantní judikatuře Nejvyššího správního soudu vymezen několika podmínkami, srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2017, č. j. 1 Afs 4/2017-40, který je publikován ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 3564/2017 a také na www.nssoud.cz: „Jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, „[o]chrana podle § 82 a násl. s. ř. s. je důvodná tehdy, jsou-li – a to kumulativně, tedy zároveň – splněny následující podmínky: Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením (‚zásahem‘ správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka), přičemž ‚zásah‘ v širším smyslu nebo jeho důsledky musí trvat nebo musí hrozit opakování ‚zásahu‘“ (6. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2008, čj. 2 Aps 1/2005-65, č. 603/2005 Sb. NSS)…“. Aby tedy nějaký úkon (v daném případě neúkon) mohl být pojmově nezákonným zásahem ve smyslu ust. § 82 s. ř. s., musí je jednat o individuální úkon veřejné moci, který je přímo namířen proti jednotlivci a přímo zasahuje do jeho veřejných subjektivních práv. 6. V předmětné věci ovšem soud dospěl k závěru, že žalobcem tvrzený „zásah“ nemohl naplnit ze své podstaty a vzhledem ke skutkovým a právním okolnostem daného případu již 1., 2. a 3. podmínku existence zásahu ve smyslu ust. § 82 s. ř. s., tj. přímé zkrácení na právech žalobce, jehož původcem by byl žalovaný. 7. Žalobce ve své žalobě poukazoval na skutečnost, že Zastupitelstvo obce města Roudnice nad Labem nezařazuje na program zasedání zastupitelstva a tedy ani neprojednává zápisy finančního a kontrolního výboru o provedených kontrolách. Nástrojem k odstranění tohoto dle žalobce protiprávního stavu měla být předmětná žaloba na ochranu před nezákonným zásahem. Žalobce tedy uplatnil jakousi žalobu ve veřejném zájmu, která má donutit zastupitelstvo obce napravit svou dle žalobce nezákonnou praxi a přimět jej k dalšímu postupu v souladu se zákonem. Na tomto místě musí soud zdůraznit, že koncepce úpravy správního soudnictví neumožňuje podání actio popularis (žaloba ve veřejném zájmu), ale že v případě žaloby na ochranu před nezákonným zásahem je esenciální náležitostí žaloby tvrzení existence konkrétního zkrácení na právech žalobce. V daném případě však žalobce ani netvrdí, že by mu jednání zastupitelstva obce nějakou konkrétní újmu na jeho veřejných subjektivních právech způsobovalo. 8. V ust. § 119 odst. 5 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“), je uvedeno, že výbor předloží zápis zastupitelstvu obce; k zápisu připojí vyjádření orgánu, popřípadě zaměstnanců, jejichž činnosti se kontrola týkala. Tímto postupem mají být zastupitelé obce informováni o zjištěních výborů a tato zjištění případně mohou sloužit k uvážení zastupitelů o potřebě konkrétních opatření. Pokud nedochází k předkládání zápisů zastupitelstvu, mohlo by eventuálně dojít k porušení práv zastupitelstva či jednotlivých zastupitelů, ale nikoli veřejných subjektivních práv občanů obce, kterým jsou za správu obce odpovědni volení zastupitelé. 9. Dále soud uvádí, že žalobci zjevně nesvědčí žádné veřejné subjektivní právo na zařazení určitých konkrétních bodů (v daném případě předložení zápisů kontrolního a finančního výboru zastupitelstva města) k projednání na program veřejného zasedání zastupitelstva města, neboť občané obce tímto veřejným subjektivním právem ve smyslu kogentního ust. § 94 odst. 1 zákona o obcích nedisponují. 10. Právě uvedený závěr o tom, že občané obce nemohou ve smyslu ust. § 94 odst. 1 zákona o obcích předkládat návrhy k zařazení určitého bodu na pořad jednání zasedání zastupitelstva, přitom zdejší soud v minulosti vyslovil opakovaně, a to např. v rozsudku ze dne 31. 5. 2006, č. j. 15 Ca 36/2006-35, který byl bezvýhradně potvrzen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2007, č. j. 3 Aps 6/2006-76. Daný závěr pak Nejvyšší správní soud v nedávné době zopakoval v rámci projednávání kasační stížnosti vůči rozsudku zdejšího soudu ze dne 17. 1. 2018, č. j. 15 A 180/2016-78, i v rozsudku ze dne 18. 9. 2018, č. j. 6 As 48/2018-35, kdy mj. vyslovil, že pasivně legitimovaným ve věci zásahové žaloby brojící proti úkonům zastupitelstva města sice je zastupitelstvo města, nicméně k tomu výslovně Nejvyšší správní soud doplnil, že: „…ač občané nemohou dle § 94 odst. 1 zákona o obcích předkládat návrhy k zařazení určitého bodu na pořad jednání zasedání zastupitelstva, mohou mimo jiné v souladu s ustanovením § 16 odst. 2 písm. c) zákona o obcích vystoupit a přednést svůj návrh v rámci rozpravy před hlasováním o programu zasedání zastupitelstva. O takto předneseném návrhu by zastupitelé hlasovali pouze tehdy, pokud by si jej osvojil některý ze subjektů s právem návrh předkládat, tedy členové zastupitelstva, rada obce nebo výbory.“ 11. Dále soud konstatuje, že výše citované ust. § 119 odst. 5 zákona o obcích jednoznačně ukládá povinnost výborům předkládat jejich zápisy zastupitelstvu, ovšem žádné ustanovení zákona o obcích neukládá zastupitelstvu obce povinnost zařazovat na program jednání bod programu týkající se výstupů z kontrolního a finančního výboru, když mu nebyly předloženy. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že žalovaný se postupem, který mu žalobce vytýká, ani nemohl vůči němu dopustit nezákonného zásahu. 12. Vzhledem k tomu, že v předmětné věci s ohledem na výše uvedené skutečnosti zjevně absentuje „zásah“ žalovaného do práv žalobce ve smyslu legislativní zkratky zakotvené v ust. § 82 s. ř. s., a ani vzniknout nemůže, neboť žalobce nedisponuje patřičnými veřejnými subjektivními právy, která by mohla být úkony resp. neúkony žalovaného dotčena, má soud za to, že v daném případě je dán neodstranitelný nedostatek podmínky řízení o předmětné zásahové žalobě. 13. Podle ust. § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. přitom mj. platí, že soud návrh (žalobu) odmítne, jestliže nejsou splněny podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný. 14. V návaznosti na právě uvedené je třeba uvést, že rozšířený senát Nejvyššího správního soudu (dále jen „RS NSS“) ve svém rozsudku ze dne 21. 11. 2017, č. j. 7 As 155/2015-160, který je publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3687/2018 Sb. a také na www.nssoud.cz, výslovně judikoval, že „[p]okud je zjevné a nepochybné, že jednání popsané v žalobě nemůže být vzhledem ke své povaze, povaze jeho původce či jiným okolnostem ,zásahem‘ ve smyslu legislativní zkratky zakotvené v ust. § 82 s. ř. s., i kdyby byla tvrzení žalobce pravdivá, musí být taková žaloba odmítnuta podle § 46 odst. 1