4 As 203/2014 — Nejvyšší správní soud

15 A 151/2017- 36 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 7 15 A 151/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a JUDr. Martiny Vernerové ve věci žalobce: Ing. T. W., narozený „X“, bytem „X“, zastoupený advokátem JUDr. Janem Walterem, sídlem Volyňských Čechů 837, 438 01 Žatec, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky, sídlem Kloknerova 26, 148 01 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2017, č. j. MV-51368-8/PO-OVL-2017, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky, ze dne 27. 6. 2017, č. j. MV-51368-8/PO-OVL-2017, se pro vadu řízení zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 13 200 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2017, č. j. MV-51368-8/PO-OVL-2017, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí ředitele Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje (dále jen „povinný subjekt“) ze dne 31. 5. 2017, č. j. HSUL-3048-4/KKŘ-2017, jehož napadeným 2. výrokem byla podle § 15 ve spojení s § 8a a § 11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „InfZ“) a § 4 písm. e) a § 5 odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOOÚ“) částečně odmítnuta žádost o poskytnutí informací ze dne 10. 5. 2017, a to v rozsahu žádosti o poskytnutí osobních identifikačních údajů zpracovatele požárně bezpečnostního řešení stavby č. 113/2016 ze dne 5. 12. 2016. Žaloba 2. V žalobě žalobce uvedl, že dne 10. 5. 2017 požádal povinný subjekt o informace podle InfZ, a to o 1. sdělení, zda projektová dokumentace, kterou Hasičský záchranný sbor Ústeckého kraje posuzoval ve svém závazném stanovisku č. j. HSUL-4552-2/CV-2013 ze dne 12. 8. 2013, je shodná s projektovou dokumentací, kterou Hasičský záchranný sbor Ústeckého kraje posuzoval ve svém závazném stanovisku č. j. HSUL-7417/CV-2016 ze dne 8. 12. 2016, a 2. sdělení, kdo je autorem a kdy bylo vypracováno požárně bezpečnostní řešení stavby, které bylo posuzováno Hasičským záchranným sborem Ústeckého kraje v jeho závazném stanovisku č. j. HSUL-7417/CV-2016 ze dne 8. 12. 2016. 3. Následně žalobce podrobně zrekapituloval průběh odvolacího řízení. Rozhodnutí povinného subjektu ze dne 31. 5. 2017, č. j. HSUL-3048-4/KKŘ-2017, i napadenému rozhodnutí v žalobě vytýkal, že nejsou náležitě odůvodněna. Napadený 2. výrok rozhodnutí povinného subjektu byl zdůvodněn dvojí argumentací – jednou za použití § 8a InfZ a § 4 písm. e) a § 5 odst. 2 ZOOÚ, vedle toho byl jako samostatný důvod uveden § 11 odst. 3 InfZ. Ustanovení byla v odůvodnění citována, vždy však podle žalobce chyběly vlastní úvahy o aplikaci ustanovení v daném konkrétním případě. Závěry povinného subjektu o tom, že je správcem osobních údajů ve smyslu ZOOÚ, že požadované údaje jsou osobními údaji a že jejich poskytnutí dle InfZ je jejich zpracováním ve smyslu ZOOÚ, že subjekt osobních údajů neposkytl souhlas s jejich zpracováním nebo že požadované údaje povinný subjekt obdržel od třetí osoby v rámci výkonu státního požárního dozoru, a jedná se proto o informace podléhající ochraně podle § 89 zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně (dále jen „zákon o požární ochraně“), tak podle žalobce nejsou odůvodněné. 4. Žalovaný se podle žalobce v napadeném rozhodnutí řádně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, které se týkaly chybějících úvah o aplikaci § 8a InfZ a § 4 písm. e) ZOOÚ, toho, že v rozhodnutí povinného subjektu chybí úvaha, kterou povinný subjekt dospěl k závěru, že je správcem osobních údajů, že nejsou popsány všechny předpoklady pro aplikaci § 11 odst. 3 InfZ i s podle žalobce chybnou právní kvalifikací požadovaných údajů jako informace, která nevznikla při plnění úkolů povinného subjektu podle § 11 odst. 3 InfZ. 5. Oběma rozhodnutím žalobce vytýkal nesprávnou právní úvahu, podle které údaj o tom, kdo je autorem požárně bezpečnostního řešení, uvedený povinným subjektem v jeho závazném stanovisku vydaném podle zákona o požární ochraně, není informací ve smyslu § 3 odst. 3 InfZ, která by vznikla činností povinného subjektu při plnění jeho úkolů ve smyslu § 11 odst. 3 InfZ. Pokud totiž povinný subjekt v závazném stanovisku označil autora požárně bezpečnostního řešení, které bylo předmětem jeho posuzování, vytvořil tak část písemného obsahu závazného stanoviska tvořenou právě identifikačními údaji o autorovi řešení. Při rozhodování navíc správní orgány nebraly v potaz § 12 odst. 1 větu první InfZ. Před použitím určité zákonné výluky z povinnosti poskytovat informace totiž neprovedly tzv. test veřejného zájmu. Vyjádření žalovaného 6. Žalovaný k výzvě soudu spolu se spisovým materiálem předložil písemné vyjádření k žalobě. V něm uvedl, že rozhodnutí povinného subjektu považuje za souladné se zákonem i řádně odůvodněné, neboť právní úvahy v něm na sebe logicky navazují. Povinný subjekt uvedl, že požadovaná informace týkající se zpracovatele požárně bezpečnostního řešení je mimo jiné osobním údajem podle § 4 písm. a) ZOOÚ a že podle § 5 odst. 2 ZOOÚ lze osobní údaje zpracovávat jen se souhlasem subjektu údajů. Primárním důvodem neposkytnutí informace byl § 11 odst. 3 InfZ, ZOOÚ je však předpisem stejné právní síly, a nelze proto vyloučit ani použití právní argumentace týkající se ochrany požadovaných informací plynoucí ze ZOOÚ. To, že povinný subjekt byl správcem osobních údajů zpracovatele požárně bezpečnostního řešení, podle žalovaného logicky plyne z návaznosti § 4 písm. e) na § 4 písm. j) ZOOÚ. Skutečnost, že toto ustanovení nebylo v odůvodnění výslovně uvedeno, nemá vliv na zákonnost rozhodnutí. Podle § 5 odst. 2 ZOOÚ subjekt údajů neposkytl souhlas se zpracováním (v tomto případě zveřejněním) svých osobních údajů. Zároveň se povinný subjekt zabýval tím, zda nebyla naplněna některá z dalších podmínek tohoto ustanovení. Opačné tvrzení je pouhou nijak neprokazovanou spekulací žalobce. Z rozhodnutí povinného subjektu dále vyplývá, že požárně bezpečnostní řešení obdržel od příslušného stavebního úřadu při plnění úkolů v rámci výkonu státního požárního dozoru, konkrétně při vydávání závazného stanoviska. Na osobní údaje zpracovatele řešení se vztahuje povinnost mlčenlivosti podle § 89 odst. 1 zákona o požární ochraně. Požadované informace jsou součástí požárně bezpečnostního řešení, které nevzniklo činností povinného subjektu a které získal od třetí osoby, a proto byly splněny podmínky v § 11 odst. 3 InfZ. Zároveň šlo o osobní údaje chráněné ZOOÚ. Podle žalovaného zde neexistoval veřejný zájem na zveřejnění požadovaných informací. Kromě svého vyjádření žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí. Replika žalobce 7. Žalobce nad rámec argumentace uvedené v žalobě k vyjádření žalovaného uvedl, že jeho zdůvodnění toho, že je povinný subjekt správcem osobních údajů, je novou úvahou, která nemůže nahradit nedostatky rozhodnutí. Nesouhlasil s tvrzením žalovaného, podle kterého v odůvodnění může chybět výslovný odkaz na ustanovení zákona, podle kterého je správcem osobních údajů. Otázku, zda lze pod pojem zpracování údajů ve smyslu ZOOÚ zahrnout i o pojem poskytnutí vyžádaných údajů dle InfZ, neřešilo žádné z rozhodnutí ani žalovaný ve svém vyjádření k žalobě. Za novou úvahu považoval i tvrzení žalovaného ohledně naplnění podmínek § 11 odst. 3 InfZ. Provedení tzv. testu veřejného zájmu podle žalobce mělo být popsáno v odůvodnění rozhodnutí správních orgánů. Posouzení věci soudem 8. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalobce s tímto postupem výslovně souhlasil a žalovaný soudu do dvou týdnů od doručení výzvy nesdělil svůj nesouhlas s takovýmto projednáním, ačkoli byl ve výzvě výslovně poučen, že nevyjádří-li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání byl udělen. 9. Napadené rozhodnutí soud přezkoumával podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s. ř. s. přihlédnout toliko k takovým