— Nejvyšší správní soud

15 Af 103/2017- 53 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 7 15 Af 103/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců JUDr. Martiny Vernerové a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse ve věci žalobce: D. C., narozen „X“, bytem „X“, zastoupen JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem, sídlem Kostelní náměstí 233/1, 412 01 Litoměřice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 6. 2017, č. j. 29134/17/5200-10423-709175, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 6. 2017, č. j. 29134/17/5200-10423-709175, jímž žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil platební výměr Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 30. 11. 2016, č. j. 2398231/16/2503-50522-506832. Tímto platebním výměrem správce daně podle § 139 a § 147 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „daňový řád“) vyměřil žalobci daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2013 ve výši 108 540 Kč. Žalobce se v žalobě současně domáhal toho, aby soud zrušil také zmíněný platební výměr a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady soudního řízení. Žaloba 2. V žalobě žalobce předeslal, že v roce 2013 byl zaměstnán jako lodník na palubě lodi při vnitrozemské dopravě v Nizozemském království, a proto při výpočtu daně použil metodu zápočtu daně zaplacené v zahraničí; daň vyčíslil částkou ve výši 8 999 Kč. Žalobce namítal nezákonnost závěru žalovaného, který postupoval podle čl. 16 odst. 3 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Nizozemským královstvím o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmu a z majetku, vyhlášené pod č. 138/1974 Sb., ve znění souvisejících protokolů (dále jen „Smlouva o zamezení dvojího zdanění“), ačkoli žalobce nepracoval na palubě člunu používaného ve vnitrozemské vodní dopravě. Žalobce se neztotožnil s argumentací žalovaného, že předmětem Smlouvy o zamezení dvojího zdanění není odlišné zdanění příjmů ze zaměstnání členů posádek říčních lodí (anglicky „ship“) od zdanění příjmů ze zaměstnání posádek říčních člunů (anglicky „boat“). Trval na tom, že anglické slovo „boat“ nemůže být vykládáno tak, aby omezovalo význam anglického slova „ship“. Žalovaný podle žalobce nepřípustně a nepředvídatelně rozšířil výklad právní skutečnosti, která je předmětem daně, neboť z hlediska gramatického je slovo člun podřazeno slovu loď, nikoli naopak. Žalobce konstatoval, že se žalovaný nesprávně vypořádal s jeho odvolací námitkou, že § 38f odst. 4 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o daních z příjmů“) jednostranně brání „dvojímu mezinárodnímu nezdanění“. Žalobce uvedl, že předpokladem vynětí příjmů ze zdanění v České republice je skutečnost, že příjmy podle Smlouvy o zamezení dvojího zdanění podléhají zdanění ve druhém smluvním státě a byly tam fakticky zdaněny. Pokud příjmy nebyly zdaněny ve státě zdroje, nejsou podle žalobce vyňaty ze zdanění v České republice. 3. Postup žalovaného, který ve smyslu § 6 odst. 13 a 14 zákona o daních z příjmů zvýšil žalobcův zahraniční příjem o částku odpovídající pojistnému na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistnému na všeobecné zdravotní pojištění (dále jen „povinné pojistné“), ačkoli toto zvýšení nemá oporu v čl. 25 písm. b) bod 3 a čl. 26 Smlouvy o zamezení dvojího zdanění, označil žalobce za nezákonný. Trval na tom, že uvedené články Smlouvy o zamezení dvojího zdanění neumožňují, aby zahraniční příjmy byly zdaněny zvýšené o tuzemské zákonné pojištění. Vyjádření žalovaného k žalobě 4. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že mezi účastníky není sporu o tom, že žalobce v roce 2013 pobíral příjmy ze závislé činnosti vykonávané na pozici lodníka na palubě motorové kontejnerové lodi podle doloženého lodního osvědčení. Připustil, že subsumoval činnost žalobce pod zaměstnání „na palubě člunu“ používaného ve vnitrozemské vodní dopravě. Skutečnost, že se jednalo o motorovou loď, totiž podle jeho názoru neznamená, že se nedá podřadit pod pojem člun uvedený v čl. 16 odst. 3 Smlouvy o zamezení dvojího zdanění. Doplnil, že Smlouva o zamezení dvojího zdanění neobsahuje vlastní definici pojmu loď, a proto je třeba pro interpretaci využít výkladové metody. Pojmy ve Smlouvě o zamezení dvojího zdanění nelze podle žalovaného vykládat jen gramaticky bez zohlednění smyslu a účelu předmětné smlouvy. Smyslem čl. 16 odst. 3 Smlouvy o zamezení dvojího zdanění bylo odlišit osoby pracující na palubách letadel v mezinárodní dopravě a plavidel bez ohledu na to, zda jsou používána v mezinárodní či vnitrozemské vodní dopravě, od ostatních profesí. Podotkl, že k tomuto závěru se kloní i připravovaný komentář k modelové smlouvě Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (dále též „OECD“) o zamezení dvojího zdanění příjmů a majetku. 5. K námitce žalobce, že by § 38f odst. 4 zákona o daních z příjmů oproti Smlouvě o zamezení dvojího zdanění jednostranně bránil dvojímu mezinárodnímu nezdanění, žalovaný připomněl svou argumentaci v napadeném rozhodnutí a odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 38 Ca 212/98. Trval na tom, že příjem žalobce měl být zdaněn ve smyslu čl. 16 odst. 3 Smlouvy o zamezení dvojího zdanění a Nizozemské království nemělo na zdanění příjmu žalobce nárok. Podle žalovaného tak nelze k dani uhrazené v Nizozemském království přihlížet a zároveň nelze aplikovat § 38f odst. 4 zákona o daních z příjmů, který předpokládá oprávněné zdanění ve státě zdroje příjmů, k čemuž v případě žalobce nedošlo. 6. Pokud jde o namítané zvýšení příjmů o povinné pojistné, žalovaný uvedl, že podle § 37 zákona o daních z příjmů se tohoto zákona užije v případě, pokud mezinárodní smlouva (zde Smlouva o zamezení dvojího zdanění) nestanoví jinak. Smlouva o zamezení dvojího zdanění neurčuje způsob, jak má být daňová povinnost splněna. Žalovaný proto příjem žalobce podřadil pod § 6 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů, přičemž v České republice se pro účely výpočtu základu daně příjem zvyšuje o povinné pojistné. Žalovaný uzavřel, že technika zdanění příjmu žalobce je zcela v kompetenci tuzemské legislativy, a navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. Ústní jednání soudu 7. Při jednání soudu konaném dne 21. 4. 2021 právní zástupce žalobce přednesl žalobu shodně jako v jejím písemném vyhotovení a trval na její důvodnosti. 8. Pověřený pracovník žalovaného při tomtéž jednání plně odkázal na písemné vyjádření k žalobě. Posouzení věci soudem 9. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, včetně prekluze daňové povinnosti, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. 10. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu, po prostudování obsahu předloženého správního spisu a po provedeném ústním jednání dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 11. Mezi účastníky řízení nebylo sporu o skutkovém stavu, který vyplývá z obsahu správního spisu, tj. že žalobce v roce 2013 vykonával závislou činnost lodníka na palubě lodi u společnosti V.O.F. Scheepvaartbedrijf Jura v Nizozemském království, jeho příjmy činily 26 652 EUR a žalobce tyto příjmy zdanil v Nizozemském království. 12. Žalobce žalobou napadenému rozhodnutí především vytýkal, že jeho zahraniční příjem nelze zdanit v České republice, neboť již byl zdaněn v Nizozemském království z důvodu, že pracoval ve vnitrozemské vodní dopravě na lodi, a nikoli na člunu, jak vyžaduje Smlouva o zamezení dvojího zdanění. Soud připomíná, že podle čl. 16 odst. 3 Smlouvy o zamezení dvojího zdanění platí, že „[o]dměny, které osoba mající bydliště v jednom z obou států pobírá z důvodu zaměstnání vykonávaného na palubě lodi nebo letadla používaných v mezinárodní dopravě nebo na palubě člunu používaného ve vnitrozemské vodní dopravě, podl