2 As 44/2017 — Nejvyšší správní soud

141 A 26/2024- 50 - text  13 141 A 26/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a Mgr. Vojtěcha Salamánka ve věci žalobců: a) J. L., narozený dne X bytem X b) J. L., narozený dne X bytem X zastoupeni advokátem JUDr. Milanem Štětinou sídlem Jiráskova 614/11, 470 01 Česká Lípa proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 01 Ústí nad Labem o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. KUUK/125615/2024 ze dne 29. 8. 2024 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Městský úřad Úštěk (dále též „stavební úřad“) rozhodnutím ze dne 20. 6. 2024, č. j. 03899/2024/SU (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), nařídil dle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „stavební zákon“) žalobcům jako spoluvlastníkům stavby odstranění všech provedených stavebních úprav „stavby pro administrativu v ulici X, č. p. XA, X“, nacházející se na pozemku parc. č. XB v katastrálním území X (dále též „budova č. p. XA“), které nejsou v souladu s posledním povoleným stavem. Ve výroku prvostupňového rozhodnutí stavební úřad blíže specifikoval poslední povolený stav i provedené stavební úpravy, které mají být odstraněny (k tomu srov. níže odst. 22 odůvodnění tohoto rozsudku). 2. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl společné odvolání žalobců a potvrdil napadené prvostupňové rozhodnutí. Proti uvedenému rozhodnutí žalovaného směřuje společná žaloba obou žalobců. Žaloba 3. Žalobci v žalobě předeslali, že rozhodnutí žalovaného i prvostupňové rozhodnutí jsou projevem svévole a nerespektování pokojného a dlouhodobého stavu. Dotčenou budovu, která je součástí pozemku, zakoupili dne 9. 8. 2011, a to již ve stávajícím stavu. V souladu s § 103 odst. 1 písm. d) stavebního zákona provedli pouze výměnu vnitřních instalací (elektro, voda a kanalizace) a vybudovali či upravili příčky, aniž tím ale zasáhli do nosných konstrukcí či změnili vzhled budovy nebo způsob jejího užívání. Žalobci jsou toho názoru, že pro uvedené stavební úpravy nevyžaduje zákon stavební povolení ani ohlášení, a tedy nebylo důvodu, aby žalobci nyní žádali o jejich dodatečné povolení. 4. Dále se žalobci v žalobě vymezili vůči závěru žalovaného a stavebního úřadu, že v budově č. p. XA vybudovali jednotky připomínající jednotky bytové. Připustili, že bylo jejich budoucím záměrem zajistit budoucí změnu v užívání budovy, a to nově k bydlení, pročež ostatně dříve požádali město Úštěk o příslušnou změnu územního plánu. V rámci přípravy tohoto záměru žalobci vyčlenili v budově bytové jednotky, aniž ale byly bytové jednotky skutečně vybudovány. Žalobci po upozornění stavebního úřadu zajistili v evidenci katastru nemovitostí změnu již vyčleněných jednotek na jednotky nebytové, a sice kanceláře. Ostatně žalobci jsou toho názoru, že rozdělení budovy na jednotky je záležitostí občanskoprávní, která se netýká způsobu užívání. Pokud tedy jsou jednotky využívány, děje se tak pouze k účelu, k němuž byla budova jako celek zkolaudována (tedy jako kanceláře). Žalobci proto namítli, že nedošlo k faktické změně užívání budovy. 5. Jelikož podle žalobců nedošlo ke změně v užívání budovy, nevyžadovaly jimi provedené stavební úpravy ani ohlášení, což žalobci dovozují z § 104 odst. 1 písm. k) stavebního zákona. Žalobci tak mají za to, že nařízení odstranění stavby nebylo souladné se žádným z dílčích ustanovení § 129 odst. 1 stavebního zákona. 6. Žalobci dále v žalobě zvlášť pojednali o úpravách, jež označili za „historické“; o těchto tvrdili, že byly zrealizovány ještě předtím, než se žalobci stali vlastníky budovy. Konkrétně se mělo dle žalobců jednat o sedlovou střechu (namísto původní střechy rovné, pozn. soudu), dále o vybourání a přestavbu prvního nadzemního podlaží a o vybudování nových příček. K rozvodům elektřiny, vody a kanalizace žalobci v žalobě namítli, že tyto nelze odstranit, aniž by budova pozbyla využitelnosti. Odstraněním střechy a jejím nahrazením střechou původního formátu by navíc došlo ke značnému poškození objektu. Žalobci uvedli, že stavebnímu úřadu v rámci řízení o odstranění stavby doručili vyjádření J. Z., který byl v období let 1985 až 2005 ředitelem „firmy KOVOS družstvo Teplice“ (tj. předchozího vlastníka širšího areálu, zahrnujícího budovu č. p. XA, pozn. soudu), a podle něhož byly v průběhu jeho působení prováděny různé stavební úpravy na uvedené budově, včetně umístění nové konstrukce střechy (sedlová s plechovou krytinou), kompletního vybourání a přestavění prvního nadzemního podlaží, vybudování nových příček, vymezení jednotlivých kancelářských prostor a vybudování správcovského bytu. 7. Za absurdní žalobci označili, aby po třiceti letech tolerování „historických“ stavebních úprav ze strany stavebního úřadu byli nuceni jako současní vlastníci tyto úpravy odstranit. Rovněž vyjádřili přesvědčení, že příslušná úřední osoba stavebního úřadu rozhodla o odstranění stavby ve zcela osobní rovině. K tomu podotkli, že v důsledku nečinnosti stavebního úřadu byl objekt přibližně od dubna 2023 do 11. 10. 2023 bez vodovodní přípojky, neboť původní přípojka do objektu č. p. XC byla prasklá a nefunkční. 8. Žalobci v žalobě připustili, že je otázkou, zda „historické“ úpravy byly řádně povoleny, či nikoliv. Mají však za to, že o nich stavební úřad musel vědět, a tedy že je toleroval. Proto se domnívají, že je na tyto stavební úpravy nezbytné hledět ve smyslu § 125 stavebního zákona jako na úpravy, k nimž se vydané stavební povolení nedochovalo. Ačkoli žalobci z tohoto důvodu pořídili pasport domu a zaslali jej stavebnímu úřadu, ten jej účelově dvakrát odmítl a s jejich námitkami se nevypořádal buďto vůbec, nebo zcela nepřiměřeně. Žalobci jsou nicméně toho názoru, že stavební úřad měl postupovat podle § 125 odst. 2 stavebního zákona. 9. V závěru žaloby žalobci shrnuli, že rozhodnutí žalovaného a stavebního úřadu jsou v rozporu se zásadou legitimního očekávání a představují nepřiměřený zásah do vlastnictví žalobců nabytého v dobré víře; v tom odkázali na nález „ÚS I ÚS 1556-19-1 z 15. 5. 2020“ (patrně nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 1956/19, publ. pod č. 92 sv. 100 Sbírky nálezů a usnesení; pozn. soudu). 10. Žalobci proto navrhli, aby soud rozhodnutí žalovaného, případně i prvostupňové rozhodnutí, zrušil. Vyjádření žalovaného k žalobě 11. Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 23. 10. 2024. Žalobu považuje za nedůvodnou. 12. V reakci na jednotlivé žalobní námitky žalovaný předně nesouzněl s názorem žalobců o nezbytnosti rozlišovat mezi stavebními úpravami, které údajně provedl již předchozí vlastník budovy, a úpravami realizovanými až samotnými žalobci. Za rozhodující považoval naopak zjištění, že změny stavby byly provedeny bez zákonem vyžadovaného veřejnoprávního povolení; žalobci nabytím vlastnického práva k budově vstoupili do práv i povinností předchozích vlastníků. Přesné určení okamžiku provedení nepovolených stavebních úprav a identifikace osoby stavebníka mohou být významné pro rozhodnutí o přestupku, nikoli pro nařízení odstranění stavby. Žalovaný dodal, že rozhodnutí o nařízení odstranění stavby nemá sankční povahu, neboť jeho smyslem je zajistit ukončení protiprávního stavu. K tomu poznamenal, že žalobci měli možnost požádat o dodatečné povolení příslušných stavebních úprav, které ovšem nevyužili; proto žalobcům dle žalovaného nezbývá, než splnit uloženou povinnost odstranit stavební úpravy a nést s tím spojené důsledky. 13. K námitce žalobců, že v budově původně vymezené bytové jednotky jsou dle současného stavu zápisu v katastru nemovitostí již vymezeny jako nebytové prostory, žalovaný uvedl, že stavební úřad nevycházel při zjišťování stavu věci pouze z evidence katastru nemovitostí. Shodl se s žalobci v tom, že vymezení jednotek v budově je občanskoprávním institutem a není jím dotčena veřejnoprávní úprava stavebního řádu. Upozornil však, že stavební úřad při zjišťování stavu věci také provedl na místě několik kontrolních prohlídek a získal informace od dalších úřadů a od Policie České republiky; žalovaný se tak ztotožnil se závěrem stavebního úřadu o nepovolené změně ve způsobu užívání dotčené stavby. 14. Ve vztahu k žalobní námitce porušení legitimního očekávání pak žalovaný konstatoval, že tzv. černé stavby se nepromlčují, a to ani v případě významné časové prodlevy mezi jejich provedením a nařízením jejich odstranění. Stavební zákon podle něj nedává stavebnímu úřadu možnost upustit od nařízení odstranění nepovolené stavby z důvodu, že řízení o odstranění stavby nebylo zahájeno do uplynutí určité doby od její realizace. Replika žalobců 15. Žalobci následně v replice uvedli, že žalovaný „odvádí pozornost“ poukazováním na nepovolenost údajného využívání budovy k bydlení. Zopakovali, že šlo toliko o budoucí záměr žalobců, který ale nebyl ve fak