4 Afs 87/2015 — Nejvyšší správní soud

141 Af 6/2024- 40 - text  5 141 Af 6/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a Mgr. Vojtěcha Salamánka ve věci žalobce: M. H., narozený X bytem X zastoupený obecným zmocněncem Mgr. T. P., LL.M. bytem X proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. 17311/24/5200-10422-713106 ze dne 2. 7. 2024 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Finanční úřad pro Ústecký kraj (dále též „správce daně“) vydal dne 29. 5. 2023 dodatečné platební výměry na daň z příjmů fyzických osob č. j. 496414/23/2510-50521-500700 a č. j. 149388/23/ 2510-50521-500700, jimiž žalobci doměřil daň za zdaňovací období roku 2017 ve výši 84 225 Kč (s povinností uhradit penále ve výši 16 851 Kč z doměřené daně) a za zdaňovací období roku 2018 ve výši 989 759 Kč (s povinností uhradit penále ve výši 197 952 Kč z doměřené daně). K žalobcovu odvolání žalovaný shora označeným (žalobou napadeným) rozhodnutím toliko doplnil výroky obou dodatečných platebních výměrů o odkaz na § 98 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Žaloba 2. Žalobce předeslal, že v příslušných zdaňovacích obdobích mu plynuly zdanitelné příjmy z tuzemských prodejů vozidel, která předtím zakoupil v cizině. Správce daně v rámci provedené daňové kontroly nepojal pochybnosti o existenci žalobcem přivezených vozidel, o jejich následném prodeji v tuzemsku ani o výši příjmů, které žalobci z jejich prodeje plynuly. Na druhou stranu správce daně vyloučil podstatnou část žalobcem uplatněných výdajů na dosažení příjmů s odůvodněním, že žalobce neprokázal oprávněnost jejich uplatnění. Správce daně tedy přistoupil ke stanovení výdajů na pořízení vozidel, resp. stanovení daně, podle pomůcek. 3. Žalobce v žalobě toliko namítl, že správce daně (potažmo žalovaný) mohl a měl stanovit daň dokazováním, neboť posouzení věci vyžadovalo odborných znalostí. Podle žalobce bylo přinejmenším u určitého vzorku (a sice reprezentativního vzorku, k čemuž žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2020, č. j. 8 Afs 304/2018-42) vozidel možné cestou znaleckého posudku zjistit, jaká by měla být jejich obvyklá cena. Žalobce dodal, že takovou odbornou skutkovou otázku si orgán veřejné moci nemůže posoudit sám. 4. Z tohoto důvodu žalobce navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil. Vyjádření žalovaného k žalobě 5. Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 11. 10. 2024. V něm zejména uvedl, že správce daně v průběhu daňové kontroly obstaral technické průkazy, respektive původní technické průkazy pocházející ze zemí EU, k vozům, ke kterým žalobce evidoval daňově uznatelný výdaj ve své daňové evidenci a ke kterým předložil kupní smlouvy. Následně správce daně porovnal posledního majitele uvedeného v technickém průkazu se jmény a adresami žalobcových dodavatelů uvedených na žalobcem předložených kupních smlouvách. Tímto porovnáním zjistil, že údaje o dodavatelích na žalobcem předložených kupních smlouvách nebo údaje o zemích, z nichž měla být vozidla pořízena, se často neshodovaly s údaji o posledním vlastníku uvedenými v technických průkazech. Konkrétně se jednalo o nesoulad u 73 vozidel z celkového počtu 174 ve zdaňovacím období 2017 a u 137 vozidel z celkového počtu 185 ve zdaňovacím období roku 2018. Na to správce daně zaslal více než 250 žádostí o mezinárodní výměnu informací německé a rakouské daňové správě, a to za účelem ověření, zda kupujícím byl žalobce a jaká byla sjednána kupní cena, stejně jako za účelem ověření data odhlášení z evidence vozidel, porovnání jména posledního hlášeného majitele a vyžádání kopií smluv o prodeji příslušných vozidel. Ve většině případů se správcem daně zjištěné informace neshodovaly s tvrzeními žalobce, jelikož prodávající z předložených kupních smluv nebyli dohledatelní či osoby takového jména neexistovaly, případně chyběla bližší identifikace prodávajícího, deklarovaní prodávající z předložených kupních smluv dané auto nikdy nevlastnili či je dříve prodali jiným osobám, anebo je sice žalobci prodali, avšak předložili k tomu kupní smlouvy s nižší kupní cenou, než jaká byla uvedena na kupních smlouvách předložených žalobcem. 6. Žalovaný dále ve vyjádření uvedl, že kvůli popsaným kontrolním zjištěním vyloučil správce daně v příslušných zdaňovacích obdobích podstatnou část žalobcem uplatněných výdajů na dosažení příjmů z prodeje vozidel. Rozvedl pak, že v této věci byly dle jeho názoru splněny všechny tři podmínky pro stanovení daně podle pomůcek, tj. že (i.) daňový subjekt nesplní při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností, (ii.) v důsledku toho nelze daň stanovit na základě dokazování a (iii.) daň může být prostřednictvím pomůcek stanovena dostatečně spolehlivě. Podle žalovaného totiž žalobce nepředložil daňovou evidenci vedenou v souladu s § 7b zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“) ani důkazy takovou evidenci nahrazující. Evidence výdajů předložená žalobcem v průběhu daňové kontroly byla správcem daně s ohledem na zjištěné nesrovnalosti ze zajištěných důkazních prostředků z mezinárodní výměny informací zpochybněna. Daň nebylo možno stanovit dokazováním, protože došlo k výraznému zatemnění obrazu žalobcova hospodaření s ohledem na rozsah zpochybnění žalobcem uplatněných výdajů ve zdaňovacím období roku 2017 a 2018. 7. Samotnou žalobní námitku, podle níž neměla daň být stanovena podle pomůcek, nýbrž dokazováním, žalovaný důrazně odmítl, přičemž žalobcův odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2020, č. j. 8 Afs 304/2018-42, označil za nepřípadný. Žalovaný zopakoval, že zjištění učiněná správcem daně ve vztahu k žalobcem předložené evidenci výdajů vedla ke zpochybnění této evidence, a proto žalobcem předložená evidence nemohla být považována za evidenci, která by mohla nahradit daňovou evidenci podle § 7b zákona o daních z příjmů. Jelikož došlo ke zpochybnění 49 % výdajů uplatněných za období roku 2017 a 74 % výdajů uplatněných za období roku 2018, nebylo možné stanovit výdaje na základě žalobcem předložené daňové evidence. Nebyly zde tedy důkazy, kterými by mohly být prokázány žalobcem deklarované výdaje na dosažení, zajištění a udržení příjmů. 8. Podle žalovaného byly správcem daně uplatněné pomůcky (žalobcovy průměrné marže ze zahraničního nákupu a následného tuzemského prodeje vozidel) spolehlivé, neboť jejich konstrukce vycházela z těch koupí realizovaných samotným žalobcem, které byly při daňové kontrole prokázány, a ze skutečností zjištěných správcem daně na základě provedené mezinárodní výměny informací. Žalovaný dále v odst. 49 svého vyjádření k žalobě podrobně popsal způsob, jakým správce daně vypočetl žalobcovy průměrné marže v příslušných zdaňovacích obdobích, tj. průměrnou marži 8,07 % v roce 2017 a 25,32 % v roce 2018. Použitím těchto průměrných marží byly stanoveny žalobcovy uznatelné výdaje za příslušná zdaňovací období; podle žalovaného takto zvolené a uplatněné pomůcky nejsou nikterak excesivní a umožnily dostatečně spolehlivé stanovení daně. Posouzení věci soudem 9. Soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání, protože nebylo prováděno dokazování, žalovaný s rozhodnutím bez jednání vyjádřil souhlas a žalobci marně uplynula zákonná lhůta k vyjádření případného nesouhlasu. 10. Žalobce uplatnil v žalobě jediný žalobní bod. Vymezil se jím vůči postupu správce daně (aprobovanému žalovaným v napadeném rozhodnutí), spočívajícímu v doměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2017 a 2018 žalobci podle pomůcek, ačkoli dle žalobcova přesvědčení bylo možné daň stanovit na základě dokazování. Soud z důvodů níže uvedených shledal toto žalobcovo přesvědčení neopodstatněným. 11. Podle § 98 odst. 1 daňového řádu, nesplní-li daňový subjekt při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností, a v důsledku toho nelze daň stanovit na základě dokazování, správce daně stanoví daň podle pomůcek, které má k dispozici nebo které si obstará, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem. Uplatnění tohoto postupu při stanovení daně se uvede ve výroku rozhodnutí. 12. Výkladem výše citovaného ustanovení se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu zejména v usnesení ze dne 19. 1. 2016, č. j. 4 Afs 87/2015-29, č. 3418/2016 Sb. NSS, k němuž byla publikována právní věta: „Pro použití pomůcek (§ 98 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu) nelze stanovit žádný algoritmus či pravidlo, záleží vždy na konkrétním skutkovém stavu. Není vyloučeno z povahy věci, aby byla stanovena daň dokazováním i v situaci, kdy účetnictví je neúplné a neprůkazné, resp. bylo ztraceno či zničeno, ale účetní případy lze dostatečně spolehlivě prokázat jinak. Nelze ani vyjádřit procentuální rozsah zpochybněného účetnictv