2 Afs 24/2005 — Nejvyšší správní soud

141 Af 9/2024- 52 - text  17 141 Af 9/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a Mgr. Vojtěcha Salamánka ve věci žalobce: T. H., narozený X bytem X zastoupený advokátem Mgr. Davidem Hejzlarem sídlem 1. máje 97/25, 460 07 Liberec proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. 22837/24/5100-10612-713127 ze dne 24. 7. 2024 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Finanční úřad pro Ústecký kraj vyměřil žalobci platebním výměrem ze dne 30. 6. 2022, č. j. 1638420/22/2500-31471-507479 (dále též „platební výměr“), odvod do státního rozpočtu ve výši 1 500 000 Kč za porušení rozpočtové kázně. O následném žalobcovu odvolání rozhodl žalovaný shora označeným rozhodnutím tak, že toliko snížil vyměřený odvod na 396 600 Kč. Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil touto žalobou. Žaloba 2. Žalobce předně označil za nesprávný názor žalovaného, že pozemky parc. č. st. XA a XB, a parc. č. XC a XD v k. ú. X (dále jen „Nemovitosti“), které žalobce zakoupil pro účely realizace projektu v souladu s rozhodnutím Ministerstva pro místní rozvoj (dále jen „poskytovatel dotace“) ze dne 2. 12. 2014, č. j. MMR-37477/2014-55, ve znění změnového rozhodnutí ze dne 11. 3. 2015, č. j. MMR-1132/2015-52, o poskytnutí dotace, musí být určeny výlučně k podnikání, a nikoli souběžně i k jinému účelu (v případě žalobce k bydlení). Podle žalobce toto nelze dovodit ani z rozhodnutí o poskytnutí dotace, ani ze Zásad podprogramu „Podpora rozvoje pracovních příležitostí na území Ústeckého a Moravskoslezského kraje“ pro rok 2014 (dále jen „Zásady“), ani z žalovaným opatřeného vyjádření poskytovatele dotace ze dne 1. 9. 2023, č. j. MMR-57824/2023-57 (dále jen „vyjádření poskytovatele dotace“). Žalovaným provedený výklad hodnotil jako nepřiměřený a extenzivní. Sám žalovaný přitom v odstavci [63] napadeného rozhodnutí připustil, že poskytovatel dotace v podmínkách dostatečně nespecifikoval, které části projektového záměru případně považoval za závazné; pak ale neměl žalobci v napadeném rozhodnutí vytknout, že projektový záměr nezmiňoval možnost využití nemovitostí k bydlení, ale toliko zmiňoval využití k rozšíření výrobních a administrativních prostor žalobcova podnikání. Žalobce v tomto kontextu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2023, č. j. 8 Afs 279/2021-54, přičemž citoval z odst. 44 a 46 jeho odůvodnění. 3. Žalobce rovněž sporoval zjištění správních orgánů o nenaplnění účelu dotace. Podle jeho názoru by souběžné využití pořízených nemovitostí k bydlení (vedle rozšíření prostor pro výrobu a administrativu) muselo být zřetelně zapovězeno v podmínkách dotačního programu nebo rozhodnutí o poskytnutí dotace; v opačném případě takové souběžné jiné využití nemovitostí nemůže mít na posuzování naplnění účelu dotace vliv. K tomu žalobce citoval bod 16 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2022, č. j. 6 Afs 65/2022-62. Navázal pak citacemi vyjádření poskytovatele dotace, z nichž vyvodil, že dotace nebyla poskytnuta na bydlení, avšak podmínky dotace byly dodrženy. Cílem projektového záměru totiž bylo rozšíření výrobních a administrativních prostor žalobcova podnikání a vznik tří nových pracovních míst. Podle žalobce však případné souběžné využití pořizovaných nemovitostí k bydlení nemění nic na naplnění cílů záměru a účelu dotace. Dále žalobce vyzdvihl, že poskytovatel dotace provedl v roce 2017 na místě (tedy v nemovitostech) kontrolu, přičemž v pořízeném protokolu č. j. MMR-10376/2017-96/3 neshledal porušení podmínek dotace, ačkoli již v té době žalobce nemovitosti užíval také k bydlení. 4. Dále se vymezil vůči závěru žalovaného, že žalobce údajně využíval nemovitosti k bydlení namísto podnikání. Podle žalobce totiž byly nemovitosti využity současně k obojímu. Žalobce poukázal na body 34, 39, 43, 71 a 73 napadeného rozhodnutí, v nichž žalovaný údajně sám připustil, že „nebylo prokázáno, že by alespoň z části nedošlo k rozšíření administrativních a výrobních prostor, tzn. naplnění první části cíle projektu“. Sousledně žalobce vyjádřil názor o potřebě přidržet se v dané věci zásady in dubio mitius, tj. v pochybnostech volit mírnější z možných postupů (žalobce přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2020, č. j. 4 Afs 89/2020-44, a ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44). Takové pochybnosti byly podle něj založeny nejednoznačností rozhodnutí o poskytnutí dotace ohledně závaznosti či nezávaznosti jednotlivých částí projektového záměru, zejména pak v otázce závaznosti záměru úplného využití nemovitostí jen a pouze k podnikání. 5. Krom toho žalobce upozornil, že v rozhodnutí o poskytnutí dotace byla stanovena toliko tříletá doba pro trvání vytvořených pracovních míst, zatímco doba „zachování“ nemovitostí byla stanovena v délce pěti let; podle žalobce z toho vyplývá, že rozhodnutí o poskytnutí dotace mlčky počítalo i s jinými způsoby využití nemovitostí, neboť by bylo absurdní trvat na tom, že žalobce bude muset sám svou osobní činností využívat nemovitosti pouze k podnikání i po zániku vytvořených pracovních kapacit. 6. Žalobce namítl nesmyslnost závěru o porušení účelu dotace v situaci, kdy správce daně ani žalovaný nepostavili najisto rozsah, v němž byly nemovitosti užívány k bydlení, nebo naopak k výrobním a administrativním úkonům žalobcova podnikání. Podle žalobce navíc není zřejmé, jakým způsobem žalovaný dospěl k určení odvodu ve výši 25 %, nebyl-li zjištěn rozsah užívání nemovitostí k bydlení a hradil-li žalobce 25 % pořizovací ceny nemovitostí z vlastních prostředků. Rozhodnutí žalovaného považuje žalobce také za vnitřně rozporné, neboť v něm měl žalovaný na jednu stranu požadoval, aby dotace sloužila v celém rozsahu k podnikání, na druhou stranu ale připustil, že postačí i zcela minimální využití nemovitostí k rozšíření administrativních prostor, neboť jejich rozsah v pořízených nemovitostech nebyl předem závazně definován. 7. Žalobce sporoval též správnost závěru žalovaného, že žalobce zřízením zástavního práva k nemovitostem dne 16. 6. 2020 porušil podmínku č. 4.8 Zásad. V rozhodnutí o poskytnutí dotace (a to i ve znění jeho pozdější změny), konkrétně v podmínce č. 3, totiž bylo jednoznačně stanoveno, že žalobce nesmí dát nemovitosti do zástavy toliko do 31. 12. 2019. Naproti tomu ale podle bodu 4.8 Zásad platilo, že majetek pořízený s přispěním poskytnuté dotace nesmí být dán za předmět zástavy po celou dobu realizace a udržitelnosti projektu (tj. doby počínající podpisem rozhodnutí o poskytnutí dotace a končící uplynutím pěti let od konce kalendářního roku, ve kterém byla dotace čerpána). Jelikož dotace byla čerpána až v roce 2015, avšak rozhodnutí o jejím poskytnutí bylo vydáno již v roce 2014 (aniž v rámci změny rozhodnutí došlo ke změně data trvání zákazu zřízení zástavního práva z 31. 12. 2019 na 31. 12. 2020 dle podmínky č. 3), trval zákaz zástavního zatížení nemovitosti podle Zásad až do 31. 12. 2020, zatímco podle podmínky č. 3 rozhodnutí o poskytnutí dotace trval jen do 31. 12. 2019. Konkrétně žalobce nesouhlasil s názorem žalovaného, že bylo povinností žalobce dodržet i delší z dob zákazu zřízení zástavního práva. 8. Podle žalobce zapovídá ustálená judikatura správních soudů vykládání nejednoznačných dotačních podmínek k tíži příjemce dotace jakožto slabší strany; k tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, č. j. 2 Afs 142/2016-32, a citoval část bodu 32 (čímž opětovně citoval odůvodnění rozsudku téhož soudu ze dne 29. 10. 2009, č. j. 1 Afs 100/2009-63, č. 2332/2011 Sb. NSS.; pozn. zdejšího soudu) a bodu 33 jeho odůvodnění. Žalobce dodal, že v nynější věci poskytovatel dotace pochybil stanovením kratšího trvání zákazu zástavního zatížení nemovitostí, než jaký plynul ze Zásad. Obdobně pak pochybil žalovaný, když uvedené kladl žalobci k tíži (zde žalobce citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2010, č. j. 1 Afs 77/2010-81, č. 2243/2011 Sb. NSS). 9. Žalobce také argumentoval analogií s postavením slabší strany v rámci soukromoprávní kontraktace; zde by podle něj nesprávný údaj o době trvání zákazu zástavního zatížení byl věcně nesprávnou, a tedy klamavou, informací. Pro účely definice nekalých obchodních praktik odkázal žalobce na čl. 6 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004, dále na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 19. 12. 2013, Trento Sviluppo a Centrale Adriatica, C281/12, ECLI:EU:C:2013:859, a rovněž na § 5 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. P