41 Ad 16/2024 – Krajský soud v Ústí nad Labem

41 Ad 16/2024- 65 - text  10 41 Ad 16/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Ing. Mgr. Martinem Jakubem Brusem ve věci žalobce: V. V., narozen X zastoupen opatrovnicí S. V., narozenou X oba bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. MPSV-2024/149532-916 ze dne 27. 6. 2024 takto: I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí č. j. MPSV-2024/149532-916 ze dne 27. 6. 2024 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Rozhodnutím ze dne 21. 12. 2023 Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Ústí nad Labem (dále jen „úřad práce“) snížil žalobci od ledna 2024 příspěvek na péči z částky 19 200 Kč měsíčně na částku 880 Kč měsíčně. Žalovaný napadeným rozhodnutím změnil k odvolání žalobce toto rozhodnutí tak, že snížil žalobci příspěvek na péči z částky 19 200 Kč měsíčně na částku 4 400 Kč měsíčně. Žaloba 2. V žalobě žalobce zopakoval průběh správního řízení a opatrovnického řízení o omezení svéprávnosti žalobce vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem. Nezákonnost napadeného rozhodnutí žalobce spatřoval v tom, že je založeno na neúplném, nejednoznačném a nepřesvědčivém posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Ústí nad Labem (dále jen "posudková komise"), zejména co do posudkového závěru o podstatném zlepšení objektivního zdravotního stavu žalobce. Namítal, že žalovaný tento posudek vzal za zásadní podklad pro své rozhodnutí, ale nijak se nevypořádal s jeho jednoznačností a úplností, nehodnotil zjištění ze sociálního šetření, neporovnal závěry posudku s předchozími posudky, nevypořádal se s důvody údajné nepotřebnosti vyšetření žalobce a nevypořádal se s konkrétními odvolacími důvody žalobce a s jeho vyjádřením k podkladům pro vydání rozhodnutí. 3. Podle žalobce je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné a vnitřně rozporné, protože jeho odůvodnění je založeno na přepisu nosných částí posudku posudkové komise a konstatování obecných pravidel aplikace zákonných ustanovení o nároku na příspěvek na péči, zejména strojovým přepisem některých částí instrukce MPSV č. 15/2016. Žalobce označil odůvodnění rozhodnutí žalovaného za formulářové a neindividualizované. 4. Názor žalovaného, že specialista nebo ošetřující lékař nemůže potvrdit, že osoba splňuje kritéria pro přiznání příspěvku na péči či dávky z důvodu nepříznivého zdravotního stavu, není podle žalobce přiléhavý. Fakt, že posudkový lékař hodnotil funkční dopady zdravotního stavu žalobce na základě kritérií stanovených právními předpisy a na základě speciální kvalifikace v oboru posudkového lékařství, označil žalobce za notorietu, kterou žalovaný zdůrazňoval ve zjevném rozporu s argumenty uplatněnými žalobcem ve vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí. 5. Žalobce namítal, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nesprávně uvedl, že posudkové lékařství je specializovaný atestační obor. Podle žalobce není posudkové lékařství specializačním oborem, nýbrž „nástavbovým oborem specializačního vzdělávání, u něhož je atestovaným oborem právě specializační vzdělávání“, tedy v dané věci obor psychiatrie. Žalovaný opomněl, že hodnocení soběstačnosti posuzované osoby ošetřujícím specialistou je „z povahy věci součástí zdravotních služeb poskytovaných atestovaným specialistou, typicky z oboru psychiatrie, neboť je to právě tento specialista, kdo důvěrně zná svého pacienta a kdo může a musí hodnotit jeho omezení v každodenním životě“. Podle žalobce posudkový lékař nemůže posuzovat zdravotní stav posuzované osoby v rozporu se závěry ošetřujícího lékaře, zvlášť v případě, kdy neprovede vlastní vyšetření posuzovaného. K tomu žalobce uvedl, že pokud posudkový lékař ignoruje závěry ošetřujícího specialisty nebo se s nimi dostává do rozporu, aniž by k tomu uvedl jasné a individualizované argumenty de lege artis medicinae, pak jeho postup vyvolává pochybnost o porušení zákazu libovůle při výkonu veřejné moci. 6. Také rozhodnutí žalovaného vyvolává podle žalobce pochybnost o porušení zákazu libovůle při výkonu veřejné moci, pokud žalovaný na odůvodněné námitky žalobce nereaguje nijak, nebo zcela nepřiléhavou polemikou nad charakterem posudkového lékařství. 7. Žalovaný se podle žalobce nevypořádal s jeho klíčovou námitkou rozporu mezi hodnocením zdravotního stavu MUDr. Z. jako členem posudkové komise (strana 7 napadeného rozhodnutí) a jako ošetřujícím lékařem žalobce (lékařská zpráva ze dne 23. 5. 2024). Podotkl, že rozpory mezi posudkovým zhodnocením a podkladovou zdravotnickou dokumentací jsou zřejmé i medicínskému laikovi. Žalobce na tyto rozpory poukazoval, ale žalovaný odmítl ke zprávě ze dne 23. 5. 2024 přihlížet s odkazem na § 16a odst. 6 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Žalobce však touto zprávou prokazoval rozpory posudkového zhodnocení s podkladovou zdravotnickou dokumentací, aniž požadoval nové posudkové zhodnocení na základě této zprávy. Dále uvedl, že napadené rozhodnutí je vnitřně rozporné, protože žalovaný odmítl jakkoli hodnotit rozpory mezi závěry MUDr. Z. jakožto ošetřujícího psychiatra a jeho závěry jakožto člena posudkové komise, na druhou stranu však žalovaný využil tuto shodu k odůvodnění nepotřebnosti provedení vlastního vyšetření žalobce. 8. Dále žalobce namítal, že obecná informace o nutnosti zkoumat funkční dopady zdravotního postižení nevypovídá naprosto nic o naplnění kritérií nároku v individuálním případě. Žalovaný opomněl, že konkrétní funkční dopady zdravotního postižení žalobce nejsou in concreto zhodnoceny ani v podkladovém posudku. Zdravotní stav žalobce není zhodnocen individuálně, ale na stranách 7 a násl. napadeného rozhodnutí jsou u každé potřeby konstatována jen arbitrárně vybraná obecná kritéria a posudek má de facto formulářový charakter. Žalovaný pak zopakoval obecná kritéria hodnocení závislosti a odkázal přitom na posudek posudkové komise. Podle žalobce posudek nebyl žalovaným ve skutečnosti vůbec hodnocen, ale převzat jako fakt, protože v odůvodnění napadeného rozhodnutí chybějí uchopitelná kritéria, na jejichž základě žalovaný vyhodnotil, že je posudek přesvědčivý a věrohodný. 9. Odůvodnění na straně 12 napadeného rozhodnutí je podle žalobce nepřezkoumatelné, protože zdůrazňuje význam hodnocení soběstačnosti v přijatelném standardu a při využívání zachovalých potenciálů a kompetencí, aniž by bylo pochopitelné, jaké skutečnosti vyplývající z posudku jsou tímto všeobecným konstatováním potvrzovány a jaké konkrétní facilitátory má žalovaný na mysli. 10. Žalobce namítal, že posudková komise ani žalovaný nehodnotili zjištění ze sociálního šetření. Ani zčásti nenaznačili, jaká zjištění byla výsledkem sociálního šetření a nakolik tato zjištění jsou, či nejsou v rozporu s lékařským zhodnocením zdravotního stavu žalobce a funkčních důsledků jeho zdravotního postižení. Bylo přitom povinností posudkové komise případné rozpory mezi sociálním šetřením a lékařskou dokumentací vysvětlit. Za vypovídající a přesvědčivé nelze podle žalobce považovat schematické konstatování, že údaje v sociálním šetření jsou, nebo nejsou v souladu se zdravotním stavem bez dalšího odůvodnění. Posudková komise nekonstatovala žádná zjištění ze sociálního šetření, neprovedla jejich srovnání a nekonstatovala žádné argumenty de lege artis, na jejichž základě by bylo možné konstatovat, že konkrétní výsledky sociálního šetření jsou posudkově irelevantní. Žalovaný se pak s výsledky sociálního šetření nevypořádal vůbec. K tomu žalobce namítal, že žalovaný v odvolacím řízení nedoplnil dokazování o sociální šetření, a uvedl, že v tom spatřuje závažnou procesní vadu napadeného rozhodnutí. 11. Žalovaný v napadeném rozhodnutí opakovaně konstatoval, že nebylo deklarováno zhoršení zdravotního stavu žalobce, ale podle žalobce opomněl, že tento závěr nemůže mít žádný význam pro výrok rozhodnutí, jímž byl dosavadní zdravotní stav žalobce ve formě úplné závislosti nově hodnocen jako středně těžká závislost. Žalovaný nijak neodůvodnil snížení stupně závislosti, jehož nepominutelnou podmínkou by přitom muselo být podstatné zlepšení zdravotního stavu a jeho funkčních dopadů na soběstačnost žalobce, ačkoli to žalobce namítal v odvolání. Žalovaný se nijak nevypořádal s odlišnými posudkovými kritérii pro hodnocení závislosti u osob do osmnácti let věku a nad osmnáct let věku, přestože to bylo odvolacím důvodem. Posudek podle žalobce nijak nerozlišuje mezi kritériem mimořádné péče a kritériem každodenní pomoci, dohledu nebo péče. Ani žalovaný v napadeném rozhodnutí tento rozdíl nijak nevyhodnotil. Z tohoto důvodu žalobce shledal rozpor napadeného rozhodnutí se zákonem a s instrukcí MPSV č. 15/2016. Citoval z této instrukce a uvedl, že pokud byla posuzovaná osoba závislá na mimořádné péči jiné osoby v době nezletilosti, tím spíše bude závislá na běžné péči jiné osoby v době zletilosti. Napadené r