6 Azs 36/2010 — Nejvyšší správní soud

41 Az 1/2025- 26 - text  6 41 Az 1/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Ing. Mgr. Martinem Jakubem Brusem ve věci žalobkyně: M. A., narozena x státní příslušnice Republiky Kazachstán bytem x proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-1578/ZA-ZA11-K01-2024 ze dne 17. 1. 2025 takto: I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 17. 1. 2025, č. j. OAM-1578/ZA-ZA11-K01-2024, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 1. 2025 vyslovil, že se žalobkyni neuděluje mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žaloba 2. V žalobě žalobkyně namítla, že se žalovaný konkrétně nezabýval jí tvrzenou diskriminací na trhu práce v Kazachstánu z důvodu etnicity. Uvedla, že důvodnost své obavy vysvětlila ve správním řízení odkazem na konkrétní příklady z pracovního života jí blízkých osob stejné etnicity. 3. Podle žalobkyně se žalovaný nijak nezabýval jednáním mladšího bratra její babičky, a to zejména ve vztahu k efektivitě prošetřování obdobného jednání ze strany orgánů činných v trestním řízení v zemi původu. 4. Dále žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2023, č. j. 62 Az 32/2020-65, v němž soud uvedl, že pokud je přiměřeně pravděpodobné, že daná událost proběhla tak, jak tvrdí žadatel o azyl, správní orgán musí toto tvrzení vzít v potaz při celkovém posouzení žádosti o mezinárodní ochranu a může vyloučit pouze ty události, u nichž je postaveno téměř najisto, že se nestaly (tj. neexistuje ani přiměřená pravděpodobnost, že k nim došlo). Ostatní tvrzení musí být součástí celkového posouzení rizika pronásledování, kde jim bude přisuzována váha podle míry pravděpodobnosti, s jakou lze soudit, že odpovídají skutečnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2018, č. j. 10 Azs 254/2017-40). 5. Žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Vyjádření žalovaného k žalobě 6. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě trval na tom, že se v průběhu řízení dostatečně zabýval všemi skutečnostmi, které žalobkyně sdělila, a že zjistil skutečný stav věci a opatřil si potřebné podklady pro rozhodnutí. V odůvodnění napadeného rozhodnutí pak vyhodnotil všechny důvody, pro něž žalobkyně žádala o udělení mezinárodní ochrany, a to z hlediska všech forem této ochrany. Uvedl, že se podrobně zabýval všemi motivy žádosti i obavami, které žalobkyně v průběhu řízení zmínila. 7. K námitce žalobkyně, že se nezabýval její obavou z diskriminace na trhu práce pro její etnicitu, žalovaný poukázal na strany 4 až 7 napadeného rozhodnutí. Konstatoval, že žalobkyně v zemi původu vystudovala střední školu, měla možnost se svobodně rozhodovat, pracovat, cestovat, měla přístup do zdravotního systému, nečelila žádnému závažnému jednání vůči její osobě ze strany státních orgánů. Zdůraznil, že shromážděné podklady o systematické diskriminaci ani znevýhodňování Ujgurů či jiných národnostních menšin ze strany státních ani soukromých subjektů nereferují. Zmínil, že Ujguři jsou v Kazachstánu politicky aktivní (jsou zastoupeni v zákonodárném sboru), podnikají, udržují si svou kulturu i jazyk, čemuž napomáhá výuka ujgurštiny v 63 školách. Podle žalovaného byla žádost žalobkyně o mezinárodní ochranu jen prostředkem, jak si legalizovat pobyt na území České republiky poté, co jí bylo zrušeno studentské vízum a co následně obdržela výjezdní příkaz. 8. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Posouzení věci soudem 9. Žaloba je důvodná. 10. Podle § 2 odst. 6 věty druhé zákona o azylu platí, že původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou. 11. Z § 12 zákona o azylu plyne, že azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. 12. Podle § 14 zákona o azylu platí, že nebude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. 13. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu platí, že doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. V odstavci 2 téhož ustanovení je pak definováno, že za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. 14. Soud se nejprve zaměřil na námitku žalobkyně, že se žalovaný dostatečně nezabýval jejími obavami z diskriminace na trhu práce v Kazachstánu pro její ujgurskou etnicitu, a že nezohlednil žalobkyní tvrzené osobní zkušenosti jejích blízkých, kteří se s touto formou diskriminace měli setkat. Soud připouští, že se žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nevyjádřil k tomu, zda osobní zkušenosti příbuzných žalobkyně považuje za pravděpodobné, či nepravděpodobné. To však z hlediska úplnosti a koherence úvah žalovaného ani nebylo nezbytné, neboť jeho argumentace na otázce (ne)pravděpodobnosti tvrzení žalobkyně vystavěna nebyla. Na straně 6 napadeného rozhodnutí žalovaný formuloval myšlenku, že i kdyby žalobkyně a její příbuzní zakusili ústrky a diskriminaci při přístupu k určitým povoláním z důvodu xenofobie, nemuselo se nutně jednat o pronásledování za předpokladu, že nešlo o součást státní politiky. Pokud totiž nejde o jevy státní mocí vyvolané, tajně podporované, vědomě trpěné apod., nejde podle žalovaného mluvit o pronásledování ani tam, kde možnosti státních orgánů nejsou dostatečné a jejich opatření nemají trvalý a stoprocentní efekt. 15. Žalovaný se proto nejprve zabýval otázkou, zda je diskriminační jednání vůči příslušníkům etnických menšin v Kazachstánu státní mocí aktivně podporováno nebo alespoň trpěno. Protože dospěl k záporné odpovědi, hodnocení konkrétních osobních zkušeností osob blízkých žalobkyni již bylo nadbytečné. Za podklad vzal žalovaný Informaci Ministerstva zahraničních věcí České republiky č. j. 147753-7/2019-LPTP ze dne 21. 2. 2020 o postavení ujgurské menšiny (dále jen „zpráva MZV“), dále Informaci Odboru azylové a migrační politiky ze dne 7. 3. 2024 o policii a etnických menšinách v Kazachstánu (dále jen „zpráva OAMP“) a Informaci švédského Centra informací o zemích původu a analýzy v oblasti migrace ze dne 21. 12. 2017 (dále jen „zpráva Lifos“). Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že podle závěrů zprávy Lifos sice nelze vyloučit, že jednotliví občané ujgurského původu mohou být v jednotlivých případech diskriminováni, neexistují však žádné důvody se domnívat, že by se jednalo o diskriminaci systematickou. Dále žalovaný vyšel ze zprávy MZV, ze které taktéž vyplývá, že Ujguři mají v Kazachstánu stejná práva jako jiní obyvatelé státu. Ze zprávy OAMP čerpal žalovaný informace o možnosti příslušníků etnických menšin domáhat se v Kazachstánu svých práv. Touto otázkou se výslovně zabýval na straně 13 a zejména na straně 7 napadeného rozhodnutí. Žalovaný v odůvodnění zhodnotil též důkazy předložené žalobkyní – internetové články podávající zprávy o mezietnických střetech v Kazachstánu – a shledal, že tyto důkazy nejsou v rozporu s jím shromážděnými podklady. 16. Soud s ohledem na výše uvedené shledal, že se žalovaný v odůvodnění s tvrzením žalobkyně stran její obavy z diskriminace vypořádal, přičemž dospěl k závěru, že existence systematických vzorců diskriminace z etnických důvodů v Kazachstánu z podkladů pro vydání rozhodnutí