41 Az 2/2025 – Krajský soud v Ústí nad Labem

41 Az 2/2025- 37 - text  9 41 Az 2/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Ing. Mgr. Martinem Jakubem Brusem ve věci žalobce: V. N. V., narozen X statní příslušník Vietnamské socialistické republiky bytem X zastoupen advokátem Mgr. Petrem Škopkem sídlem Dukelských hrdinů 59, 269 01 Rakovník proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-144/ZA-ZA11-HA13-2025 ze dne 2. 6. 2025 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Rozhodnutím ze dne 2. 6. 2025 žalovaný podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) zastavil řízení o udělení mezinárodní ochrany žalobci, neboť jeho žádost shledal nepřípustnou ve smyslu § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu (opakovaná žádost). Žaloba 2. V žalobě žalobce namítal, že napadené rozhodnutí odporuje § 10a odst. 1 písm. e), § 11a odst. 1, § 25 písm. i) a § 14 zákona o azylu, protože žalovaný neúplně zjistil skutkový stav a zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil. Napadené rozhodnutí je podle žalobce nepřezkoumatelné. Zdůraznil, že při podání opakované žádosti sice uvedl, že o mezinárodní ochranu žádá ze stejných důvodů jako v předchozím řízení [ukončeno rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 5. 2024 (dále jen „předchozí řízení“) – pozn. soudu], současně však doplnil další důvod spočívající v tom, že ve městě Ha Tinh ve Vietnamu jednou, asi v červnu 2019, navštívil modlitebnu svědků Jehovových a poté byl sledován policisty. Toto sledování podle žalobce spočívalo v tom, že za ním neustále chodily osoby v civilu, nikdy ho však nekontaktovaly. Žalobce dodal, že následně utekl z důvodu strachu z pronásledování do zahraničí. 3. Podle žalobce byly jím nově uváděné skutečnosti azylově relevantní a vykazovaly oproti předchozí žádosti (tj. žádosti ze dne 17. 2. 2024 – pozn. soudu) určitou přidanou hodnotu ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009-65, žalovaný se proto měl opakovanou žádostí věcně zabývat. Žalobce uvedl, že nové skutečnosti jsou dostatečně závažné, aby mohly ovlivnit jeho hmotněprávní postavení. Podle žalobce je u něho naplněn důvod udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu. 4. Žalobce namítal, že mu nemůže být kladeno k tíži, že se o svém sledování po návštěvě modlitebny zmínil až poté, co bylo o jeho předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany rozhodnuto a žalobu proti tomuto rozhodnutí soud zamítl. Podle žalobce je třeba vzít v úvahu, že byl v průběhu správního i soudního řízení ve stresu a na tento důvod zapomněl, neboť jeho hlavní starostí tehdy bylo to, že jeho rodiče navštívil vymahač dluhů a sháněl se po něm. Žalobce označil za nesprávný závěr žalovaného, že mohl nyní tvrzené skutečnosti uplatnit již v předchozím řízení. Dále vyjádřil nesouhlas se závěrem, že od doby, kdy byla meritorně posuzována jeho předchozí žádost, nevyvstala žádná nová skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování. 5. Ke konstatování žalovaného, že při svém rozhodování vycházel z informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 31. 10. 2024, č. j. MV-3049-38/OAM-2024, Postavení svědků Jehovových (dále jen „informace o postavení svědků Jehovových“), žalobce namítl, že tato informace nebyla aktuální a vycházela z období před podáním opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany. V tom žalobce spatřoval nedostatečné zjištění skutkového stavu v rozporu s § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). 6. Napadené rozhodnutí je podle žalobce nepřezkoumatelné, neboť žalovaný se v jeho odůvodnění nezabýval tím, zda u žalobce nebyly přítomny důvody zvláštního zřetele hodné podle § 11a odst. 4 zákona o azylu, pro které by bylo možno jeho opakovanou žádost posoudit jako přípustnou. Obdobně se měl žalovaný podle žalobce zabývat i tím, zda v jeho případě nebyly splněny podmínky pro udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. 7. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Vyjádření žalovaného k žalobě 8. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že postupoval v souladu se zákonem o azylu a se správním řádem, a že napadené rozhodnutí nepovažuje za vadné, nesprávné ani nepřezkoumatelné. 9. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 7. 12. 2005, č. j. 4 Azs 151/2005-86, ze dne 21. 12. 2023, č. j. 4 Azs 166/2023-19, a usnesení ze dne 17. 2. 2011, č. j. 9 Azs 36/2010-76) žalovaný konstatoval, že pokud žadatel neuvede všechny důvody své žádosti, aniž by mu v tom bránil objektivní důvod, je to přičitatelné jen jemu. Nelze proto akceptovat, že by neunesení svého břemene mohl zhojit podáním nové žádosti. Žadatele podávajícího opakovanou žádost ve smyslu § 2 odst. 1 písm. f) zákona o azylu podle žalovaného mimo jiné tíží břemeno tvrzení ohledně podstatné změny okolností ve vztahu k pronásledování nebo hrozbě vážné újmy. Žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2011, č. j. 7 Azs 28/2011-74. Uvedl, že pokud je řízení o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany zastaveno pro nepřípustnost podle § 25 písm. i) zákona o azylu, zkoumá správní soud pouze to, zda byly dány podmínky pro zastavení řízení a důvody uváděnými žadatelem se zabývá pouze z toho hlediska, zda je mohl uvést, či zda mu v tom bránily objektivní důvody. 10. Pro přípustnost opakovaných žádostí je podle žalovaného třeba, aby v konkrétním případě existovaly nové skutečnosti nebo zjištění, které musí mít určitou přidanou hodnotu a kvalitu oproti předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2024, č. j. 7 Azs 273/2023-25). Smyslem je umožnit nové posouzení v případech, kdy nové skutečnosti nebo zjištění mohou vést k jinému rozhodnutí, avšak zároveň zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí. Věcné posouzení je podle žalovaného výjimkou, kterou je třeba vykládat restriktivně tak, aby byl respektován jeden ze základních principů rozhodování ve veřejném právu, a sice princip právní jistoty, jehož výrazem je i překážka věci pravomocně rozhodnuté. 11. Žalovaný uvedl, že při posouzení žalobcovy žádosti vycházel především z jeho výpovědi a z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení včetně informace o postavení svědků Jehovových. Žalovaný zdůraznil, že žalobce nevyužil možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí, vyjádřit se k nim a navrhnout jejich doplnění. Výtku, že informace o postavení svědků Jehovových je neaktuální, označil žalovaný za účelovou. Uvedl, že k problematice aktuálnosti se již vyjadřoval Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 28. 4. 2020, č. j. 6 Azs 200/2019-34. 12. Podle žalovaného označil žalobce v průběhu předchozího řízení za důvod podání své žádosti o mezinárodní ochranu legalizaci svého pobytu na území České republiky. V České republice chtěl zůstat, aby zde mohl i nadále pracovat a splácet dluhy ve Vietnamu, kam se odmítal vrátit kvůli obavám z věřitelů. Rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany žalobci vydané v tomto řízení potvrdil Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 9. 2024, č. j. 62 Az 24/2024-36, i Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 28. 1. 2025, č. j. 1 Azs 282/2024-37. 13. K žalobcovu tvrzení, že po jednorázové návštěvě modlitebny svědků Jehovových ve Vietnamu v červnu 2019 byl několik dnů sledován policisty v civilu, žalovaný konstatoval, že žalobci byla tato skutečnost známa již v průběhu předchozího řízení, a měl proto možnost ji už tehdy uvést. Žalovaný shledal, že bylo jen důsledkem žalobcova vlastního zavinění, že tato údajná nová skutečnost nebyla předmětem zkoumání v předchozím řízení ve věci mezinárodní ochrany. Podle žalovaného nemůže obstát tvrzení žalobce, že byl v průběhu předchozího řízení ve stresu, neboť byl poučen o nutnosti podávat úplné informace. Při pohovoru s ním vedeném podle žalovaného uvedl, že je zdráv a schopen pohovoru, přičemž o stresu nehovořil a sám potvrdil, že o azyl žádal jen kvůli legalizaci svého pobytu po zadržení policií. 14. Žalovaný uvedl, že neshledal žádný důvod, pro který by měl být žalobce ve Vietnamu sledován kvůli návštěvě modlitebny svědků Jehovových, jelikož z informace o postavení svědků Jehovových vyplývá, že je ve Vietnamu jejich činnost tolerována. Žalovaný vyjádřil domněnku, že pokud by byl žalobce ve Vietnamu skutečně sledován a představoval pro tamní režim zájmovou osobu, ze země by legálně a se svým cestovním dokladem nevycestoval. Žalovaný trval na svém závěru, že ve Vietnamu nedošlo od doby, kdy byla meritorně posuzována žalobcova předchozí žádost, k žádné relevantní změně. Žalovaný proto neshledal důvody pro opakované meritorní posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany, protože žalobce neuvedl žádnou novou skutečnost ve smyslu zákona o azylu, která by odůvodňovala opětovné vedení správ