42 A 7/2025 – Krajský soud v Ústí nad Labem

42 A 7/2025- 32 - text  6 42 A 7/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem ve věci žalobce: nezletilý K. P., narozen X státní příslušník Ruské federace zastoupený zákonnou zástupkyní M. P. oba bytem X proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2176/2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 2. 2025, č. j. CPR-53016-4/ČJ-2024-930310-V240, takto: I. Rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 10. 2. 2025, č. j. CPR-53016-4/ČJ-2024-930310-V240, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Rozhodnutím Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytových agend, (dále jen „krajské ředitelství“) ze dne 19. 9. 2024, č. j. KRPU199851-36/ČJ-2023-040026, byla podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky,(dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uložena žalobci povinnost opustit území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „území členských a smluvních států“) do třiceti dnů od právní moci rozhodnutí. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaná zamítla žalobou napadeným rozhodnutím. Žaloba 2. V žalobě žalobce namítal, že žalovaná se v napadeném rozhodnutí nedostatečně vypořádala s odvolací námitkou stran zásady nenavrácení s ohledem na hrozící nebezpečí podle § 179 zákona o pobytu cizinců. Žalobce zpochybnil odkaz žalované na neoficiální zdroje a rovněž uvedl, že od něho nelze očekávat, že správním orgánům předloží výpis ze seznamů osob vedených v zájmu místních státních orgánů či obdobný doklad. Žalobce podotkl, že má obavy z dalšího pronásledování jeho rodiny, které započalo ještě v době jeho přítomnosti na území Ruska. Na podporu svých tvrzení stran zásady non-refoulement a možné účasti na mezinárodních válečných zločinech v rámci výkonu vojenské služby (branné povinnosti) žalobce poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2017, č. j. 1 Azs 65/2017-50, a ze dne 31. 7. 2024, č. j. 2 Azs 26/2024-35. Žalovaná se podle žalobce dostatečně nevyjádřila ke skutečnosti, zda žalobci blížícímu se věkem zletilosti hrozí případné riziko s ohledem na případné trestní stíhání z důvodu odepření výkonu vojenské služby během konfliktu, případně za by mohl být nucen podílet se na válečných zločinech a zločinech proti lidskosti. Podle žalobce bylo nutné posoudit rozsah mobilizace ruských občanů. Na podporu svého tvrzení poukázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2024, č. j. 4 Az 8/2024-31. 3. Žalobce podotkl, že dne 2. 10. 2024 došlo k novelizaci ruského Federálního zákona ze dne 28. 3. 1998 o vojenské povinnosti a vojenské službě, která je pro něho zásadní. Případný odvod by pro něj představoval vážné ohrožení jeho osobní bezpečnosti a svobody, čímž se měla žalovaná zabývat. Žalovaná se měla rovněž zabývat tím, zda v případě návratu žalobce do Ruska mu hrozí nebezpečí vážné újmy z důvodu dalšího pobytu na území jiného státu. Dále žalobce poukázal na svůj nesouhlas s Ruskou vojenskou agresí na Ukrajině. K tomu odkázal na záznam rozhovoru jeho a jeho matky jakožto účastníků demonstrace a na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2024, č. j. 4 Az 8/2024-31. 4. Žalobce dále zdůraznil, že hodlal v České republice studovat a věnoval se proto studiu českého jazyka, nicméně důvodem odchodu ze země původu byla situace v souvislosti s válkou na Ukrajině. 5. Podle žalobce nemůže mít skutečnost, že mu bylo původně vydáno litevské krátkodobé vízum, které měl primárně využívat k pobytu v Litvě, vliv na posouzení vykonatelnosti rozhodnutí o povinnosti opustit území. 6. Žalobce podotkl, že jeho spory s učiteli a bývalými spolužáky v Rusku nebyly osobní povahy, ale počínající perzekucí pro politický názor. Proto nemohlo obstát odůvodnění žalované, že již v Česku ukončil základní školní docházku a do stejné školy v Rusku by se nevrátil. 7. Žalovaná podle žalobce nepřímo potvrdila existenci reálného rizika pro žalobce v zemi původu tím, že poukázala na situaci otce žalobce (strana 6), který trvale pobývá v Rusku, avšak při překračování vnější hranice Ruska odkládá svůj mobilní telefon pro případ důkladnější kontroly. Podle žalobce lze uvedený výrok chápat jako doporučení. Uvedené odůvodnění činí napadené rozhodnutí vnitřně rozporným, neboť je v rozporu s odůvodněním, že žalobci nic nebrání v návratu do země původu. 8. Žalobce nesouhlasil s tvrzením žalované, že pokud nepodal žádost o mezinárodní ochranu, nemohla jí být poskytnuta ochrana před režimem v Rusku. Na podporu svého tvrzení žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2024, č. j. 2 Azs 26/2024-35. Podle něj se § 179 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců týká cizinců, jejichž vycestování by mohlo znamenat zásah do jeho práv zaručených čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobce konstatoval, že nelze těchto práv nešetřit s poukazem na to, že se cizinec může domoci ochrany v řízení o udělení mezinárodní ochrany. Rovněž nelze odvodit, že pokud cizinec nepodal žádost o udělení mezinárodní ochrany, jakmile měl příležitost z hlediska zeměpisného a časového, neexistuje důvod znemožňující vycestování. Vyjádření žalované k žalobě 9. Žalovaná ve svém vyjádření odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a rozhodnutí krajského ředitelství. Žalovaná podotkla, že se v napadeném rozhodnutí přezkoumatelně vypořádala s otázkou přiměřenosti dopadu rozhodnutí o uložení povinnosti opustit území členských a smluvních států do soukromého a rodinného života žalobce a s otázkou možnosti jeho vycestování. Podle žalované nedošlo ve správním řízení k žádnému porušení právních předpisů. Žalovaná proto navrhla, aby soud žalobu zamítl. Posouzení věci soudem 10. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třicetidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. 11. Primárně se soud zabýval námitkou nedostatečného vypořádání odvolací námitky stran zásady nenavrácení (non-refoulement) s ohledem na hrozící nebezpečí v zemi původu podle § 179 zákona o pobytu cizinců. 12. Z § 179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že vycestování cizince není možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu tam hrozilo skutečné nebezpečí. 13. Podle § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců platí, že za skutečné nebezpečí se podle tohoto zákona považuje navrácení v rozporu s článkem 2 až 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 14. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 5. 2024, č. j. 2 Azs 316/2023-47, uvedl: „Rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států podle § 50a odst. 2 zákona o pobytu cizinců představuje implementaci návratové směrnice. Konkrétně se jedná o rozhodnutí o navrácení ve smyslu čl. 3 odst. 4 této směrnice, jenž pod tento pojem řadí správní nebo soudní rozhodnutí nebo akt, kterým se rozhoduje nebo prohlašuje, že pobyt státního příslušníka třetí země je neoprávněný, a kterým se ukládá nebo prohlašuje povinnost návratu. Navrácením se podle čl. 3 odst. 3 návratové směrnice rozumí proces navrácení státního příslušníka třetí země, jako dobrovolné splnění povinnosti návratu nebo jako nucený návrat, a) do země jeho původu, nebo b) do země tranzitu v souladu s dohodami o zpětném přebírání osob či jinými ujednáními uzavřenými na úrovni Společenství nebo dvoustranně, nebo c) do jiné třetí země, do níž se dotčený státní příslušník třetí země dobrovolně rozhodne vrátit a jež ho přijme. (…) obsahem povinnosti ukládané podle § 50a odst. 2 zákona o pobytu cizinců je povinnost vycestovat z území členských států. Cizinec není povinen splnit tuto povinnost vycestováním