42 Az 4/2024 – Krajský soud v Ústí nad Labem

42 Az 4/2024- 26 - text  7 42 Az 4/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem ve věci žalobkyně: E. Z., narozená X státní příslušnost Ruská federace bytem X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 10. 2024, č. j. OAM-764/ZA-ZA11-P15-2023, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 10. 10. 2024, č. j. OAM-764/ZA-ZA11-P15-2023, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 166 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 10. 2024, č. j. OAM-764/ZA-ZA11-P15-2023, jímž žalovaný vyslovil, že se žalobkyni neuděluje mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalobkyně současně v žalobě požadovala, aby soud věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žaloba 2. Žalobkyně v žalobě namítala, že žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí vůbec neposoudil možnost, že by mohla být pronásledována z důvodu aktivity jejího manžela na sociálních sítích. Sama žalobkyně sice nikdy na sociálních sítích nepublikovala žádné protiruské a proukrajinské příspěvky, ale její manžel ano. V důsledku toho by mohla být vystavena riziku pronásledování na základě příslušnosti k určité sociální skupině. Za sociální skupinu ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu může být považována i rodina. V tomto směru odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2012, č. j. 6 Azs 3/2012-45, a na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 11. 2019, č. j. 30 Az 37/2018-73. Na žalobkyni by případné trestní stíhání jejího manžela mohlo mít přímé dopady, neboť by mohla být vystavena zájmu ruských orgánů. Žalobkyně přitom již v rámci správního řízení poukazovala na skutečnost, že by trestní stíhání jejího manžela mohlo mít přímé dopady i na ni, neboť by mohla být vystavena zájmu ruských státních orgánů. Žalobkyně trvala na tom, že by to pro ni mohlo být v Rusku nebezpečné, neboť její manžel je politicky angažovaný. Žalovaný však riziko jejího pronásledování na základě příslušnosti k sociální skupině neprovedl. Odkázala při tom na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 1 Az 25/2016, dle kterého je v případě rodinných příslušníků nutno posuzovat i jejich obavy vycházející z dopadů pronásledování jednoho rodinného příslušníka i na jiné členy rodiny. 3. Žalobkyně dále namítla, že žalovaný zlehčoval důvody, jež vedly žalobkyni k útěku z Ruska a její žádost o mezinárodní ochranu redukoval pouze na snahu obcházet běžné prostředky k legalizaci pobytu dle zákona o pobytu cizinců. Místo důkladného posouzení jednotlivých skutkových okolností je výpověď žalobkyně degradována sdělením, že účelem žádosti je legalizace pobytu. S poukazem na judikaturu správních soudů žalobkyně zdůraznila, že úkolem žalovaného není, aby na místo zkoumání reálných důvodů žádosti o mezinárodní ochranu pouze konstatoval, že žalobkyni vede k podání žádosti snaha o legalizaci pobytu. Snaha o legalizaci pobytu je samozřejmě obsažena v každé žádosti o mezinárodní ochranu a nemůže být dávána žadateli k tíži. Dle žalobkyně je úkolem správního orgánu posoudit, zda situace v zemi původu nasvědčuje tomu, že žadateli o mezinárodní ochranu hrozí v případě návratu nebezpečí vážné újmy či pronásledování. To však žalovaný v případě žalobkyně dle jejího názoru neučinil. Vyjádření žalovaného k žalobě 4. Žalovaný zdůraznil, že nemohl pominout zcela zjevnou účelovost podání žádosti o mezinárodní ochranu ze strany žalobkyně, neboť z její výpovědi vyplývá, že se tak rozhodla učinit poté, co její manžel již ve vlasti zjišťoval možnost získání víza pro pobyt v České republice, přičemž mu bylo sděleno, že taková možnost není. Manžel žalobkyně byl současně informován o možnosti požádat na území České republiky o mezinárodní ochranu, což byla v podstatě jedná možnost, jak si legalizovat pobyt na území České republiky. Dle žalovaného je zcela zjevné, že pokud by existovala jiná možnost legalizace pobytu, žalobkyně by o mezinárodní ochranu nepožádala. Dle žalovaného jsou obavy z možného pronásledování v souvislosti s protirežimní činností žalobkyně a jejího manžela pouze účelová záminka. 5. Dále žalovaný konstatoval, že případ každého žadatele o mezinárodní ochranu posuzuje striktně individuálně. V řízeních vedených s manželem a synem žalobkyně neshledal žalovaný důvody k přiznání mezinárodní ochrany. 6. K obavě žalobkyně z návratu do Ruska z důvodu dřívějšího publikování jejích postojů proti režimu a válce na Ukrajině na sociálních sítích, žalovaný uvedl, že žalobkyně v souvislosti se svojí činností nikdy ve vlasti neměla žádné problémy. Uvedenou činnost žalobkyně již v minulosti ukončila. V souvislosti se svojí činností na sítích nebyla žalobkyně v minulosti kontaktována správními orgány. Žalobkyně rovněž není celostátně nebo místně známým aktivistou. Dle žalovaného tedy není žádný důvod, proč by o ni měly ruské státní orgány jevit zájem v případě jejího návratu do země původu. Dle podkladů žalovaného ruské státní orgány nedisponují kapacitou pro kriminalizaci všech protiválečných projevů na sociálních sítích. Žalovaný rovněž poukázal na skutečnost, že žalobkyně s rodinou opustila zemi původu zcela bez problémů za pomoci vlastního oficiálního cestovního dokladu, aniž by jí bylo v odjezdu bráněno. Dle žalovaného, pokud by státní orgány měli o žalobkyni zájem v souvislosti s její předchozí činností, určitě by se pokusily jí vycestování ztížit, nebo by jí v něm zcela zabránily. 7. Žalovaný tedy trval na tom, že neshledal důvody pro přiznání mezinárodní ochrany žalobkyni. Replika žalobkyně 8. Žalobkyně uvedla, že žalovaný ve svém vyjádření pouze opakoval závěry obsažené v žalobou napadeném rozhodnutí. Dále poukázala na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 11. 2019, č. j. 30 Az 37/2018-73, ze kterého vyplývá, nejen že je možné rodinu považovat za určitou sociální skupinu, ale i závěr, že v případě rodinných příslušníků je nutno posuzovat, zda aktivity jednotlivých členů rodiny nemohou být přičítány i jejich rodinným příslušníkům. Obdobný závěr dle žalobkyně vyplývá i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2021, č. j. 1 Azs 177/2020-60. Posouzení věci soudem 9. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona, z nichž vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během patnáctidenní lhůty ode dne doručení napadeného rozhodnutí, jak stanovuje § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. a § 32 odst. 1 zákona o azylu. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud z úřední povinnosti přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky v projednávané věci nebyly zjištěny. 10. Podle § 12 zákona o azylu platí, že azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. 11. Ustanovení § 2 odst. 4 zákona o azylu definuje pronásledování jako závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování. 12. Toto ustanovení je třeba vykládat v souladu s čl. 9 kvalifikační směrnice, který v odst. 1 definuje pronásledování jako jednání, které je: a) svou povahou nebo opakováním dostatečně závažné, aby představovalo vážné porušení základních lidských práv, zejména práv, od nichž se podle čl. 15 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze odchýlit, nebo b) souběhem různých opatření, včetně porušování lidských práv, který je dostatečně závažný k tomu, aby postihl jednotlivce způsobem podobným uvedenému v písmenu a). V čl. 9 odst. 2 kvalifikační směrnice je uveden demonstrat