2 Aps 1/2005 — Nejvyšší správní soud

141 A 48/2025- 80 - text  19 141 A 48/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a Mgr. Bc. Ondřeje Šafránka ve věci žalobce: S. S., narozen X bytem X zastoupen advokátkou Mgr. Lenkou Plecháčovou sídlem Karlovo náměstí 559/28, 120 00 Praha 2 proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství Policie Ústeckého kraje sídlem Lidické náměstí 899/9, 401 79 Ústí nad Labem o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalované spočívajícím ve vykázání žalobce ze společného obydlí dne 23. 10. 2025 takto: I. Určuje se, že zásah žalované Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Ústeckého kraje, spočívající ve vykázání žalobce ze společného obydlí dne 23. 10. 2025 byl nezákonný. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 27 551 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“) se žalobce domáhal určení, že zásah žalované spočívající v jeho vykázání ze společného obydlí dne 23. 10. 2025 byl nezákonný. Žaloba 2. V žalobě žalobce konstatoval, že potvrzení o vykázání ze dne 23. 10. 2025 (dále jen „potvrzení o vykázání“) neobsahovalo žádné odůvodnění zásahu. Namítal, že mu žalovaná v rozporu s § 45 odst. 2 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, (dále jen „zákon o policii“) nevydala kopii úředního záznamu o vykázání, ačkoli o ni dne 25. 10. 2025 osobně požádal. V tom žalobce spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Zmíněný úřední záznam je podle něj nezbytný k podání námitek podle § 44 odst. 5 zákona o policii. Uvedl, že neposkytnutím úředního záznamu o vykázání mu byla znemožněna účinná obrana, neboť nevěděl, jak bylo vykázání odůvodněno. Tvrzení žalované formulované v posouzení námitek vykázané osoby ze dne 27. 10. 2025 (dále jen „posouzení námitek“), že úřední záznam o vykázání byl žalobci předán již při provedení vykázání dne 23. 10. 2025, označil žalobce za nepravdivé. Ze zvukové nahrávky pořízené při provedení vykázání je podle něj zřejmé, že mu bylo předáno pouze potvrzení o vykázání spolu s poučením o právech vykázané osoby. Uvedl, že kdyby mu byl úřední záznam o vykázání skutečně předán, jak tvrdí žalovaná, byl by mu předán proti podpisu a bylo by nelogické, že žalovaná poté nevyhověla jeho žádosti o poskytnutí kopie. Dodal, že o úřední záznam o vykázání žádala i jeho zástupkyně, ani té však žalovaná nevyhověla. V tomto postupu spatřoval žalobce rozpor se zásadou transparentnosti výkonu veřejné moci a dále s právem na obhajobu. 3. Žalobce dále namítal, že ačkoli je v potvrzení o vykázání uvedeno, že vykázání bylo provedeno za účasti nezúčastněné osoby, tato osoba nebyla v potvrzení blíže specifikována ani podepsána. Konstatoval, že z potvrzení o vykázání proto nelze ověřit, zda podmínka přítomnosti nezúčastněné osoby byla skutečně splněna. K tvrzení žalované, že přítomnost nezúčastněné osoby – strážníka Městské policie Žatec – plyne z úředního záznamu o vykázání, žalobce zopakoval, že tento záznam mu nebyl přes jeho opakovanou žádost poskytnut. 4. Zákonné důvody pro vykázání podle § 44 odst. 1 zákona o policii nebyly podle žalobce naplněny, neboť svou manželku ani nezletilou dceru nikdy fyzicky nenapadl. Žalobce naopak verbálně napadala a omezovala na svobodě jeho manželka. Žádné skutečnosti proto podle něj nenasvědčovaly tomu, že z jeho strany hrozí nebezpečí útoku proti životu, zdraví a svobodě nebo zvlášť závažný útok proti lidské důstojnosti. Žalobce uvedl, že policistům marně vysvětloval, že mu jeho manželka zablokovala cestu v úzké chodbě vedoucí ke vchodovým dveřím, a bránila mu tak v opuštění domu. Ze zvukové nahrávky, kterou žalované předložil, je podle něj zřejmé, že svou manželku opakovaně žádal, aby mu průchod uvolnila, ona mu přesto bránila v odchodu. Žalobce toto její jednání označil za snahu jej vyprovokovat k užití fyzické síly. Dodal, že k útoku se přesto vyprovokovat nenechal. Upozornil na skutečnost, že podle nahrávky na něj jeho manželka „dorážela“ a bránila mu v opuštění domu i poté, co ji údajně strčil. Podle žalobce si lze jen stěží představit, že by se oběť napadení takto stavěla do cesty útočníkovi. Dále poukázal na to, že se mu těsně před přivoláním policejní hlídky vysmívala a vyhrožovala mu. Tón jejího hlasu se podle žalobce po vytočení tísňové linky proměnil, neboť přešla do role oběti. Přivolání policejní hlídky označil žalobce za nástroj pomsty. 5. Žalobce zdůraznil, že se snažil policistům okolnosti svého soužití s manželkou objasnit a celou situaci vysvětlit, zejména tím, že jim poskytl zvukovou nahrávku incidentu. Žalobce shrnul, že ačkoli předložil důkaz zachycující celý průběh incidentu, žalovaná upřednostnila ničím nepodložená tvrzení jeho manželky. Důvodný předpoklad ve smyslu § 44 odst. 1 zákona o policii by se přitom podle něj neměl opírat jen o jediný pramen důkazu. Upozornil, že v obdobné věci (Zpráva o šetření ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 2857/2015/VOP) veřejný ochránce práv vyhodnotil jako chybný postup policistů, kteří vykázali ze společného obydlí muže jen na základě oznámení, které učinila na policejní služebně jeho manželka, a na základě lékařské zprávy, kterou jim přitom předložila. Vyjádřil přesvědčení, že v případě ojedinělého a nikterak závažného excesu by policista k vykázání přistupovat neměl. 6. Podle žalobce je vykázání právem aprobovaným průlomem do základních práv násilné osoby, a je proto třeba, aby při něm policisté postupovali v souladu se zásadami přiměřenosti a zdvořilosti podle § 11 a § 9 zákona o policii a dbali na to, aby nikomu nevznikla bezdůvodná újma. 7. Žalobce uvedl, že se snažil ve svých námitkách vysvětlit, proč bylo jednání jeho manželky účelové. Vylíčil, že již v roce 2018 uzavřeli jako manželé smlouvu o zúžení společného jmění manželů a sjednali si, že vůči sobě nečiní ani nebudou činit nároky na jakékoli vypořádání. Dále vylíčil, že u Okresního osudu v Lounech probíhá řízení o rozvodu manželství. Ve věci péče o nezletilou dceru již měl Okresní soud v Lounech rozhodnout tak, že dítě svěřil do péče matky (tj. žalobcovy manželky) a žalobci stanovil povinnost platit výživné. Zdůraznil, že toto výživné k rukám své manželky řádně hradí. 8. Konstatoval, že podle posouzení námitek mělo být v úředním záznamu o vykázání – který stále nemá k dispozici – vykázání odůvodněno domácím násilím v podobě psychického a ekonomického nátlaku. K tomu uvedl, že ačkoli jeho manželka neprojevila o obnovu manželství žádný zájem, odmítla opustit společnou domácnost, která se nachází v jím vlastněné nemovitosti. Podotkl, že za ekonomické násilí jistě nelze považovat návrh na uzavření dohody o vypořádání společného jmění manželů a o úpravě bydlení po rozvodu manželství, který své manželce krátce před incidentem zaslal. Uvedl, že v jednání své manželky spatřuje křivé obvinění mající za cíl jej poškodit. Institut vykázání by měl podle něj sloužit těm nejzranitelnějším osobám, neměl by však být zlomyslně zneužíván v manželských sporech. 9. Žalobce k žalobě přiložil příspěvek na sociální síti Facebook, v němž jeho manželka uváděla, že začala plánovat pomstu. Tento příspěvek byl datován ke dni předcházejícímu den vykázání. Incident, který vyústil v jeho vykázání, označil žalobce za zinscenované fyzické napadení. 10. Při provedení vykázání byla podle žalobce porušena ustanovení zákona o policii tím, že žalovaná nedostatečně zjišťovala skutkový stav a nezohlednila jím předložené důkazy. Vykázání označil za nezákonné a nepřezkoumatelné. Uvedl, že žalovaná mu předala pouze strohé potvrzení o vykázání bez jakéhokoli odůvodnění. Takový postup podle žalobce odporuje základním zásadám zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“), konkrétně zásadám přiměřenosti, legality a ochrany práv. 11. Žalovaná svým posouzením námitek podle žalobce zasáhla do jeho základních práv. Konkrétně namítal zásah do práva na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 Listiny. Takový zásah je podle něj přípustný jen v případech, kdy je nezbytný a přiměřený sledovanému účelu. Uvedl, že on byl vykázán bezdůvodně, a aniž by se mohl seznámit s podklady, proto byl tento zásah do práva na nedotknutelnost obydlí svévolný a nepřiměřený. Dále namítal zásah do práva na rodinný život podle čl. 32 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), neboť mu byl nedůvodně a bez soudního rozhodnutí znemožněn styk s dítětem. Uvedl, že ačkoli Evropský soud pro lidská práva i Ústavní soud opakovaně zdůrazňují, že zásah do rodinného života musí být proporcionální a řádně odůvodněný, v jeho případě žalovaná postupovala bez náležitého odůvodnění. Dále namítal zásah do osobní svobody a svobody pohybu podle čl. 14 Listiny. Uvedl, že omezení svobody pohybu je mo