141 A 6/2024 – Krajský soud v Ústí nad Labem

141 A 6/2024- 32 - text  8 141 A 6/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a Mgr. Bc. Ondřeje Šafránka ve věci žalobkyně: J. M., narozena X bytem X proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 01 Ústí nad Labem o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. KUUK/040199/2024 ze dne 11. 3. 2024 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Rozhodnutím ze dne 21. 11. 2023 Magistrát města Teplice (dále jen „stavební úřad“) podle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), (dále jen „stavební zákon z roku 2006“) rozhodl o odstranění stavby: „Přístřešek k uskladnění balíků sena“ umístěné na pozemku parc. č. X v katastrálním území X (dále jen „seník“). Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 11. 3. 2024. Žaloba 2. V žalobě žalobkyně namítala, že žalovaný zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces, ignoroval zásady legality, zákazu zneužití pravomoci a správní úvahy, proporcionality a legitimního očekávání a svévolně vyložil důkazní prostředky v její neprospěch. Podle žalobkyně je vedení daného řízení v rozporu se zákonem, neboť není seník stavbou, která by potřebovala povolení nebo ohlášení podle zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), (dále jen „stavební zákon z roku 1976“). Žalobkyně popsala, že seník byl postaven v roce 1997 za účinnosti stavebního zákona z roku 1976, což stavební úřad věděl od počátku řízení. Přesto však stavební úřad zahájil řízení a žádal splnění podmínek podle jiné právní úpravy – stavebního zákona z roku 2006. To je podle žalobkyně v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 611/01, zdůrazňujícím zákaz retroaktivity právních norem, ke kterému žalovaný nepřihlédl. Konstatovala, že řízení o odstranění stavby mělo být zastaveno. Podle žalobkyně není ze spisového materiálu zřejmé, že by se stavební úřad touto otázkou zabýval. Žalovaný pak pouze vysvětlil pojem retroaktivní zákon, který ovšem podle žalobkyně český právní řád nezná. Žalobkyně proto namítala, že se žalovaný řádně nevypořádal se zákazem retroaktivity. 3. Žalobkyně uvedla, že v odvolání upozorňovala na to, že seník je běžnou stavbou, stavěnou „po stovkách“ bez jakýchkoli povolení nebo ohlášení, jejímž jediným účelem je bránit znehodnocení krmiva pro zemědělská zvířata povětrnostními vlivy. Přesto je podle žalobkyně znám pouze jediný rozsudek Nejvyššího správního soudu, a to ze dne 9. 8. 2023, č. j. 1 As 199/2022-38, který bylo potvrzeno rozhodnutí o odstranění seníku – přízemní ocelové dvoulodní haly o délce 28,5 metru, šířce 9 metrů, se sedlovou střechou o výšce 5,2 metru, betonovými stěnami o výšce 1 metru a železobetonovou podlahou, navíc postavený v rozporu s územním plánem. Žalobkyně zdůraznila, že předmět řešený zmíněným rozsudkem je ve zjevném nepoměru s jejím seníkem. Dodala, že soudní rozhodnutí o odstranění „chmelnicových sloupů se střechou z vlnitého plechu, nespojeného se zemí,“ soudní praxe nezná. Z neexistence takových soudních rozhodnutí žalobkyně dovodila, že neexistují ani taková správní rozhodnutí, která by mohla být napadena žalobami. To podle žalobkyně dokládá, že stavební úřad rozhodl o věci, o které jiné správní orgány nerozhodují. Namítala proto rozpor s § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“) a dodala, že s touto námitkou se správní orgány nevypořádaly. 4. V případě, že je řízení vedeno podle stavebního zákona z roku 2006, je podle žalobkyně seník zemědělskou stavbou ve smyslu § 103 odst. 1 písm. f) bodu 2 daného zákona. Konstatovala, že stavební úřad měl proto řízení zastavit a vydat územní souhlas podle § 96 stavebního zákona z roku 2006. Žalobkyně dále vyjmenovala podklady, které od ní vyžadoval stavební úřad. Otázku dodržení zásady proporcionality ponechala na zvážení soudu. Podotkla, že se jedná „o 6 chmelnicových sloupů se střechou z vlnitého plechu, volně stojící na zemi podobu 27 let, a jediným sousedním pozemkem je stanice Jednotky požární ochrany Teplice“. 5. Žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Vyjádření žalovaného k žalobě 6. Žalovaný ve svém vyjádření konstatoval, že seník nebylo možno podřadit pod žádnou z kategorií vymezených v § 56 stavebního zákona z roku 1976. Podle žalovaného tedy nejde o stavbu, která by v rozhodné době nepodléhala veřejnoprávnímu povolení ze strany stavebního úřadu. Žalovaný zdůraznil, že v případě seníku neexistovala žádná zákonná výjimka z povinnosti získat povolení stavebního úřadu, a ani žalobkyně neuvedla, z jakého ustanovení měla tato výjimka plynout. Dodal, že ani stavební zákon z roku 2006 nezařadil seník do volného režimu. Podle žalovaného nemůže být seník posouzen jako stavba pro zemědělství ve smyslu § 103 odst. 1 písm. f) bodu 2 stavebního zákona z roku 2006, protože je určen pro skladování balíků sena, tj. vysoce hořlavé látky. Žalovaný trval na tom, že řízení o odstranění stavby mělo být vedeno podle stavebního zákona z roku 2006, neboť bylo zahájeno za jeho účinnosti. 7. K namítanému rozporu se zákazem retroaktivity žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2014, č. j. 9 As 167/2012-70. Námitky porušení procesních zásad označil žalovaný za obecné a nepřípadné. Tvrzení žalobkyně, že nedohledala rozsudky týkající se nařízení odstranění staveb podobných parametrů, tudíž v takovýchto případech nebyla vydávána ani rozhodnutí stavebních úřadu, je podle žalovaného zcela nepodložené a nemůže nic změnit na postupu správních orgánů v této věci. Žalovaný uzavřel, že žalobkyni se nepodařilo ani dodatečně získat povolení stavebního úřadu, a proto bylo jeho zákonnou povinností nařídit odstranění stavby – seníku. 8. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Posouzení věci soudem 9. Před vypořádáním jednotlivých žalobních bodů soud zdůrazňuje, že každý žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS). Totéž podle názoru zdejšího soudu platí i pro citaci judikatury, pokud žalobce nijak neupřesní, co konkrétně z toho kterého judikátu pro svůj případ dovozuje. Soud dále podotýká, že není možné, aby za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty, konkretizoval jeho obecná tvrzení či vybíral ze spisu ty skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu a přebíral by naopak funkci žalobcova advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2021, č. j. 10 Afs 171/2021-44). 10. V nyní řešené věci nedosahuje kvality žalobních bodů část žaloby, ve které žalobkyně bez bližšího upřesnění uvedla, že žalovaný zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces, ignoroval zásady legality, zákazu zneužití pravomoci a správní úvahy, proporcionality a legitimního očekávání a svévolně vyložil důkazní prostředky v její neprospěch. Tuto žalobní argumentaci vyhodnotil soud jako příliš obecnou. Žalobkyně totiž neuvedla, co konkrétně napadenému rozhodnutí nebo postupu žalovaného vytýká, resp. v čem konkrétně žalovaný pochybil a jak přesně to zasáhlo do jejích práv. Těmito obecnými postuláty, u nichž žalobkyně neupřesnila, jak se v dané věci projevily, se soud blíže nezabýval. 11. Nejprve se soud zaměřil na námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, kterou žalobkyně spatřovala v tom, že se žalovaný řádně nevypořádal s námitkami zákazu retroaktivity a rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu. 12. V této souvislosti soud předně poukazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které platí, že „z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009-46, ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010-53, nebo ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008-109). Podle konsta