4 Ads 57/2009 — Nejvyšší správní soud

41 Ad 2/2025- 31 - text  11 41 Ad 2/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Ing. Mgr. Martinem Jakubem Brusem ve věci žalobce: nezletilý M. S., narozen X bytem X zastoupen advokátem Mgr. Ondřejem Trávníčkem sídlem Krapkova 280/7, 779 00 Olomouc proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. MPSV-2025/9329-916 ze dne 9. 1. 2025 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Rozhodnutím ze dne 3. 7. 2024 Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Ústí nad Labem (dále jen „úřad práce“) zamítl žalobcovu žádost o změnu výše příspěvku na péči od března 2024 a rozhodl, že mu bude poskytovat příspěvek na péči ve výši 13 900 Kč měsíčně a od července 2024 ve výši 16 100 Kč měsíčně. Žalobcovo odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl žalobou napadeným rozhodnutím. Žaloba 2. V žalobě žalobce namítal, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné a nepřezkoumatelné. Nezákonnost rozhodnutí žalobce spatřoval v porušení § 2 odst. 2 a § 10 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, (dále jen „zákon o sociálních službách“). Podle žalobce nebyl řádně zhodnocen stupeň jeho závislosti na pomoci jiné osoby v návaznosti na kritéria uvedená v § 9 odst. 4 a 5 zákona o sociálních službách, s přihlédnutím k ustanovením přílohy č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, (dále jen „vyhláška“). Uvedl, že potřebuje každodenní pomoc nebo dohled minimálně v osmi základních životních potřebách, a proto mu měl být přiznán příspěvek na péči ve stupni IV. 3. Žalobce nesouhlasil se závěrem žalovaného, že nepotřebuje pomoc při výkonu fyziologické potřeby, považoval jej za absurdní a neodpovídající skutečnosti (s ohledem na závěry lékařských zpráv). Zopakoval závěry Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Ústí nad Labem (dále jen „posudková komise“) a správních orgánů k této potřebě a uvedl, že není schopen samostatně používat WC – tedy vykonávat aktivitu podle písm. g) bodu 1 přílohy č. 1 k vyhlášce. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2023, č. j. 6 Ads 100/2022-26, a uvedl, že tuto životní potřebu nezvládá běžným a obvyklým způsobem, resp. bez každodenní pomoci jiné osoby. Opačný závěr žalovaného označil za nedostatečně odůvodněný a namítal, že se žalovaný řádně nevypořádal s obsahem odvolání. 4. Závěr žalovaného, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat základní životní potřeby v přijatelném standardu, označil žalobce za nesprávný. Citoval části rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2014, č. j. 3 Ads 50/2013-32, a ze dne 25. 4. 2019, č. j. 8 Ads 271/2018-34, a uvedl, že závěr o neúčelnosti osobní účasti při jednání posudkové komise nemůže obstát. Žalovaný si navíc z tohoto důvodu nemohl udělat odpovídající představu o jeho zdravotním stavu. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2013, č. j. 6 Ads 45/2013-25, a uvedl, že v jeho případě lze analogicky uplatnit zásadu in dubio pro libertate, a proto měla být pro posouzení jeho nároku použita příznivější právní kvalifikace. 5. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Vyjádření žalovaného k žalobě 6. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že v řízení postupoval v souladu s platnými právními předpisy. Posudková komise zasedala v odborném složení (posudkový lékař i odborník z oboru dětské psychiatrie), měla k dispozici dostatečnou podkladovou dokumentaci a vypořádala se se všemi posuzovanými základními životními potřebami. Žalovaný proto považoval vypracovaný posudek za odborný, stěžejní a úplný důkazní prostředek. Zopakoval, že podle závěrů posudkové komise nebyla potřebná fyzická přítomnost žalobce při jednání posudkové komise, a uvedl, že tento závěr považuje za dostatečně odůvodněný. Žalovaný dále shrnul průběh správního řízení a připomněl, že posuzování stupně závislosti je otázkou medicínskou a vždy se hodnotí funkční důsledky zdravotního postižení. Žalovaný dále definoval neschopnost zvládat základní životní potřeby u osob mladších 18 let a mimořádnou péči a shrnul obecná kritéria posuzování zdravotního stavu posudkovou komisí. K namítanému nezvládání výkonu fyziologické potřeby žalovaný odkázal na závěry posudkové komise. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. Replika žalobce 7. Žalobce ve své replice poznamenal, že v odvolání namítal toliko nezvládání výkonu fyziologické potřeby. Dále uvedl, že v lékařské zprávě MUDr. M. P. ze dne 7. 2. 2024 je výslovně uvedeno, že žalobce nezvládá vykonání tělesné potřeby. Tvrzení žalovaného, že se posudková komise s touto základní životní potřebou vypořádala dostatečně, označil žalobce za nepravdivé. Posouzení věci soudem 8. Smyslem zákona o sociálních službách je úprava podmínek poskytování pomoci a podpory fyzickým osobám v nepříznivé sociální situaci prostřednictvím sociálních služeb a příspěvku na péči. Příspěvek na péči, který je předmětem řízení v dané věci, se podle § 7 téhož zákona poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby. Tímto příspěvkem se stát podílí na zajištění sociálních služeb nebo jiných forem pomoci podle tohoto zákona při zvládání základních životních potřeb osob. Náklady na příspěvek se hradí ze státního rozpočtu. Nárok na něj má osoba, která splňuje předpoklady uvedené v § 4 odst. 1 téhož zákona (mezi účastníky není sporu o tom, že podmínky zde uvedené žalobce splňuje) a která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb v rozsahu stanoveném stupněm závislosti podle § 8 uvedeného zákona, pokud jí tuto pomoc poskytuje osoba blízká nebo asistent sociální péče nebo poskytovatel sociálních služeb, který je zapsán v registru poskytovatelů sociálních služeb nebo dětský domov, anebo speciální lůžkové zdravotnické zařízení hospicového typu; nárok na příspěvek má tato osoba i po dobu, po kterou je jí podle zvláštního právního předpisu poskytována zdravotní péče v průběhu hospitalizace. O příspěvku rozhoduje krajská pobočka Úřadu práce České republiky. 9. Z § 8 odst. 1 zákona o sociálních službách vyplývá, že osoba do 18 let věku se považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve a) stupni I (lehká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři základní životní potřeby, b) stupni II (středně těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat čtyři nebo pět základních životních potřeb, c) stupni III (těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat šest nebo sedm základních životních potřeb, d) stupni IV (úplná závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat osm nebo devět základních životních potřeb, a vyžaduje každodenní mimořádnou péči jiné fyzické osoby. 10. Podle § 9 odst. 1 uvedeného zákona se při posuzování stupně závislosti hodnotí schopnost zvládat tyto základní životní potřeby: mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost. U osob do 18 let věku se nehodnotí základní životní potřeba péče o domácnost (§ 9 odst. 3 zákona o sociálních službách). 11. Při hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby se hodnotí funkční dopad dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu na schopnost zvládat základní životní potřeby; přitom se nepřihlíží k pomoci, dohledu nebo péči, která nevyplývá z funkčního dopadu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Pro uznání závislosti v příslušné základní životní potřebě musí existovat příčinná souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat základní životní potřebu v přijatelném standardu. Funkční schopnosti se hodnotí s využíváním zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využíváním běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení v domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku. Bližší vymezení schopností zvládat základní životní potřeby a způsob jejich hodnocení stanoví prováděcí právní předpis (§ 9 odst. 4, 5 a 6 zákona o sociálních službách). Podle § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách platí, že při posuzování stupně závislosti osoby vychází okresní správa sociálního zabezpečení ze zdravotního stavu osoby doloženého nálezem vydaným poskytovatelem zdravotních služeb, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeb osoby, popřípadě z výsledků funkčních vyšetření a z výsledku vlastního vyšetření posuzujícího lékaře. 12. Podle § 10 zákona o sociálních sl